ukrývají perly moudrosti a promluvy ..."
Bahá'u'lláh
BAHÁ’U’LLÁHŮV SVĚTOVÝ ŘÁD
BAHÁ’U’LLÁHŮV SVĚTOVÝ ŘÁD
VYBRANÉ DOPISY
SHOGHI EFFENDI
Od téhož autora:
© Bahá’í nakladatelství, spol. s r. o. 2004
ISBN 80-85478-24-2
OBSAH
BAHÁ’U’LLÁHŮV SVĚTOVÝ ŘÁD (27.2. 1929)
BAHÁ’U’LLÁHŮV SVĚTOVÝ ŘÁD: DALŠÍ ÚVAHY (21.3.1930)
„Rovnováha světa byla narušena pulzujícím vlivem tohoto největšího, tohoto nového Světového řádu.“
Povšechná poselství, která napsal Strážce Víry v letech 1922 až 1929 americkému Bahá’í společenství, objasňovala a podněcovala rozvoj správních institucí, které vytvořil Bahá’u’lláh a veřejně vyhlásil ‘Abdu’l-Bahá ve Své Poslední vůli. Tyto dopisy vyšly v knize pojmenované „Bahá’í správa“, jež je zdrojem informací o institucích místních a národních duchovních rad, každoročním konventu a povaze oněch vztahů, které organicky sjednocují Bahá’í věřící v jejich duchovních a společenských aktivitách.
Tyto sebrané dopisy, které nyní vyšly pod názvem „Bahá’u’lláhův Světový řád“, mají odlišný cíl a pokrývají daleko rozsáhlejší oblast. Tato poselství z nedávné doby rozvíjejí jasnou vizi vztahu mezi Bahá’í společenstvím a celým procesem evoluce společnosti v období Bahá’u’lláhova Zřízení. Zásadní rozdíl mezi Bahá’í společenstvím a sektami a kongregacemi předešlých náboženství byl již osvětlen, ale tento sborník podává obraz o Bahá’í Správním řádu jako jádru a modelu světové civilizace, která se za boží inspirace postupně objevuje v tomto středobodu lidských dějin. Ač tedy tento sborník navazuje na Strážcův mimořádný úkol poskytovat Bahá’í věřícím osvětu a vedení při rozvoji rychle dospívající Víry, odhaluje též plný rozsah dopadu Bahá’u’lláhova Poselství na lidský svět, a nikoli jen na současné Bahá’í věřící. Název a podnázvy nebyly původně součástí textu, ale pro čtenářovu snadnější orientaci byly se souhlasem Shoghi Effendiho později přidány.
V „Bahá’u’lláhově Světovém řádu“ máme možnost si uvědomit význam nové dimenze, kterou dal Bahá’u’lláh v tomto věku náboženství. Tato dimenze znamená, že Boží Zákon má v civilizaci nadřazenost, čímž se naplňuje ona nadřazenost, kterou náboženství v předchozích Zřízeních uplatňovalo nad dušemi jednotlivců. Výklad Učení podaný Shoghi Effendim, jeho jedinečné chápání konečného cíle a záměru Bahá’u’lláhova Zjevení, nejsou strnulým komentářem posvátného textu, ale samotnou podstatou světového státnického umění vyjevenou v hodině nejkrajnější nouze lidstva. Bahá’í věřící už napříště nutně nepotřebují ‘Abdu’l-Baháovu psanou Závěť jako důkaz existence Strážcovství – po sobě jdoucí poselství Shoghi Effendiho, zvláště pak ta, která se věnují tématu Světového řádu, jsou sama o sobě největší ukázkou toho, že Bahá’u’lláhův Duch i nadále žehná Jeho Věci a zajišťuje její vítězství při usmiřování národů Země a jejich sjednocování v „jedné Víře a jednom Řádu“.
Pro ty, kteří se kloní věřit tomu, že i uskutečnění ohromného snu o „Kristově návratu“ by neznamenalo nic více než potvrzení osobní duchovnosti a individuální spravedlnosti, je myšlenka, že by náboženství dávalo zákon státu, tím nejpřevratnějším pojetím, které kdy mohlo přijít člověku na mysl.
„Měli bychom bez váhání uznat, že Bahá’u’lláh pouze nenaplnil lidstvo novým a oživujícím Duchem. Nevyslovil jen jisté obecné principy, ani nepředložil konkrétní filosofii, jakkoliv přesvědčivou, důkladnou a univerzální. Na rozdíl od Zřízení minulosti k nim, stejně jako později ‘Abdu’l-Bahá, přidal přesně a jasně formulované zákony, založil jednoznačné instituce a stanovil základy Božského společenského uspořádání. Mají být vzorem pro budoucí společnost, vrcholným nástrojem pro ustanovení Největšího míru, jedinou silou pro sjednocení světa a vyhlášením vlády spravedlnosti a práva na zemi.“… „Copak si samotné působení svět sjednocujících sil, které pracují v tomto věku, nevyžaduje, aby Ten, kdo je Nositelem Poselství Božího v tomto dni, znovu nepotvrdil tentýž vznešený standard chování vštěpovaný Proroky, kteří Mu předcházeli, a neztělesnil ve Své výzvě všem vládám a národům základy sociálního kodexu, onoho Božího společenského uspořádání, které musí vést sladěné úsilí lidstva při zakládání všeobjímající federace, která má značit příchod Království Božího na tuto zemi?“
Právě taková slova, nabitá silou Víry, která není pouhým souborem pravidel a principů napsaných v knize, ale velice dynamickým Duchem přetvářejícím život celého světa, činí z „Bahá’u’lláhova Světového řádu“ dílo svrchované důležitosti pro každého upřímného hledajícího, a nikoli jen pro Bahá’í věřící. Ve světle soudobého mezinárodního chaosu odhalují nejvýznačnější Pravdu tohoto věku, totiž že staré pojetí náboženství, které oddělovalo duchovnost od základních funkcí civilizace a nutilo lidi řídit se protichůdnými zásadami víry, politiky a ekonomie, bylo navždy zničeno. Příkaz „Odevzdejte Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo,“ byl zrušen zákonem jednoty lidstva, jenž zjevil Bahá’u’lláh.
„Náboženští vůdcové, zastánci politických teorií a správci lidských institucí, kteří jsou v současnosti plni zmatku a zděšení svědky úpadku svých idejí a rozkladu svého díla, udělají dobře, když obrátí svůj zrak k Bahá’u’lláhovu Zjevení a budou uvažovat o Světovém řádu, který, schraňovaný v Jeho učení, pomalu a nepostřehnutelně povstává ze zmatku a chaosu současné civilizace.“
Horace Holley
Předmluva k vydání z roku 1955
Od publikování prvního vydání Bahá’u’lláhova Světového řádu uplynulo už sedmnáct osudových let. Pohromy druhé světové války, ani hrozby poválečného období nemohou zpochybnit přesvědčení Shoghi Effendiho, ani zrušit platnost jeho teze, ani popřít jeho jednoznačné naděje vyjádřené v těchto dopisech, které napsal v rozmezí let 1929 až 1936. Jeho představení světového poslání Bahá’í Víry naopak ještě více získává na síle kvůli naprostému selhání lidské filosofie a státnického umění zajistit bezpečnost lidstva. Čtenáři se na těchto stránkách dostává do rukou veřejný dokument určený lidem duchovní víry, kteří pocházejí ze všech ras, národů a věrovyznání. Uznání a přijetí výroků Shoghi Effendiho však volá po aktu víry, neboť tyto základní pravdy dosud nemají takovou podporu, která by se mohla ve svém vlivu na veřejnost srovnávat s obrovskými předsudky, jež stále vzbuzují loajalitu zastánců různých frakcí.
Základní tezi rozvinutou v této práci šířeji rozebírají další dvě práce Strážce Víry.
V textu z 25. prosince 1938 nazvaném „Příchod Boží spravedlnosti“ (The Advent of Divine Justice) rozvíjí Shoghi Effendi velkolepé téma a nadšeně zdraví konečné vítězství světové jednoty, které nastane poté, až národy stihnou a očistí nesmírně mučivé zkoušky. Strážce uznává, že Bahá’í věřící ustanovili svůj správní řád, a tak pozvedá do výše zástavu velkých kampaní učení Víry, které se mají za pomoci tohoto řádu uskutečnit. Text se úzce váže k Bahá’í společenství, protože toto společenství se ztotožňuje s cílem, jenž představuje nejlepší zájmy celého lidstva.
Druhá práce „Přislíbený den nadešel“ (The Promised Day Is Come) z 28. března 1941 uvádí do souvislostí dějiny devatenáctého století a počátku dvacátého století s Bábem, Bahá’u’lláhem a ‘Abdu’l-Baháem, kteří svým příkladem ztělesňovali vyjádření Boží Vůle. Osud každého věku je určován skutečností, zda přijme své Proroky. Člověk se ocitá v opozici proti Slovu Božímu, staví-li se mu na odpor, popírá-li ho a vyvíjí-li úsilí zničit jeho sílu. Důsledkem této opozice jsou války a revoluce, které se stávají nástroji, jimiž si nevěřící generace na sebe uvaluje strašlivý trest.
„Přislíbený den nadešel“ se vyznačuje dramatickým vyvrcholením Strážcovy rozpravy o Bahá’u’lláhově Víře a o světě, v němž se odhaluje její veliké tajemství.
Kniha Shoghi Effendiho „Bůh kráčí kolem“ (God Passes By) nabízí čtenáři, který usiluje o porozumění historickým okolnostem, za nichž Bahá’í Víra vznikala a naplňovala svůj osud, a o získání více informací o ustanovení Bahá’í institucí na Východě a Západě, autentický záznam událostí a zároveň objasňuje jejich význam. Tato práce se v náboženských análech ve skutečnosti řadí k jedinečným spisům, poněvadž je historií působení Proroka napsanou krátce po Jeho skonu Hlavou Jeho společenství s umožněním přístupu ke všem dokumentům a materiálům a s úplným pochopením jeho povahy a cíle.
Přemýšlení o Bahá’u’lláhově Světovém řádu tedy otevírá dveře k nejúčinnějšímu vyjádření duchovního státnického umění, kterého se dnešnímu světu dostává.
Horace Holley
BAHÁ’U’LLÁHŮV SVĚTOVÝ ŘÁD
Členům Národní duchovní rady Bahá’í Spojených států a Kanady
Draze milovaní spolupracovníci,
při čtení vašich posledních sdělení jsem se seznámil s povahou pochyb, které byly veřejně vyjádřeny člověkem, který je zcela mylně informován o skutečných nařízeních Věci, co se týká platnosti institucí nerozlučně spjatých s Bahá’u’lláhovou Vírou. Nikoli proto, že bych jen na chvíli pohlížel na takové bezpředmětné pochybnosti jako na otevřený protest proti struktuře, která ztělesňuje Víru, ani proto, že bych v nejmenším zpochybňoval nezdolnou pevnost víry amerických věřících, si dovolím obsáhleji se zabývat něčím, co považuji v současném stádiu vývoje naší milované Věci za hodné pozornosti. Vskutku vítám tyto vyjádřené obavy, protože mi dávají příležitost seznámit zvolené představitele věřících s původem a povahou institucí, které stojí v samotných základech Světového řádu, jenž Bahá’u’lláh zvěstoval. Měli bychom být skutečně vděčni za takové marné pokusy o vážné narušení naší milované Víry - pokusy, které čas od času vystrčí svou škaredou tvář a vypadá to, že jsou schopny na chvíli způsobit roztržku v řadách věrných, ale které nakonec upadnou do temnoty zapomnění a nikomu už nevytanou na mysli. Takové případy bychom měli považovat za zákroky Prozřetelnosti, které mají posílit naši víru, vyjasnit naši vizi a prohloubit naše porozumění základům Jeho Božího Zjevení.
Zdroje Bahá’í Světového řádu
V souvislosti s ‘Abdu’l-Baháovou Poslední vůlí, která spolu s Kitáb-i-Aqdas tvoří pokladnici, kde jsou uschovány neocenitelné základy boží civilizace, jejíž založení je prvotním posláním Bahá’í Víry, je však užitečné a poučné mít na paměti jisté základní principy. Studium nařízení těchto posvátných dokumentů odhalí blízký vztah, který mezi nimi existuje, i totožnost cíle a metody, které hlásají. Jejich konkrétní nařízení nelze vůbec považovat za neslučitelná a v duchu si odporující, a každý nezaujatý tazatel ochotně připustí, že se nejen doplňují, ale že se vzájemně potvrzují a tvoří neoddělitelné části jedné kompletní jednotky. Srovnání jejich obsahů s ostatními Bahá’í svatými Spisy obdobně prokáže shodu všeho, co obsahují, s duchem i literou hodnověrných spisů a proslovů Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa. Ten, kdo čte Aqdas pozorně a pečlivě, ve skutečnosti snadno objeví, že sama Nejsvětější kniha v řadě pasáží předjímá instituce, které ‘Abdu’l-Bahá ustanovuje ve Své Vůli. Tím, že Bahá’u’lláh ve Své Knize zákonů některé záležitosti neupřesnil a neupravil, uvážlivě ponechal ve všeobecném schématu Bahá’í Zřízení mezeru, kterou vyplnila jednoznačná nařízení Mistrovy Vůle. Pokusit se jednu od druhé odloučit, nebo naznačit, že Bahá’u’lláhovo Učení nebylo ve své celistvosti a naprosté neporušenosti potvrzeno tím, co ‘Abdu’l-Bahá zjevil ve Své Vůli, je neprominutelnou urážkou neochvějné věrnosti, která charakterizovala život a práci našeho milovaného Mistra.
Ani v nejmenším nehodlám dokazovat pravost ‘Abdu’l-Baháovy Poslední vůle, protože by to samo o sobě prozradilo mé obavy ohledně jednomyslného přesvědčení věřících o nefalšovanosti posledních napsaných přání našeho zesnulého Mistra. Omezím svou pozornost na ty záležitosti, které pomohou věřícím ocenit základní jednotu, jež představuje základ pro duchovní, humanitární a správní principy vyhlášené Autorem a Vykladačem Bahá’í Víry.
Nemohu si vysvětlit to podivné smýšlení, které se přiklání k tomu, aby se za výhradní kritérium pravdy Bahá’í Učení považovalo to, co je nesporně pouze nejasným a neautentickým překladem ‘Abdu’l-Baháova ústního prohlášení, co protiřečí a naprosto přehlíží dostupný text všech Jeho všeobecně uznávaných spisů. Hluboce lituji nešťastného překroucení, které v minulosti pocházelo z neschopnosti tlumočníka porozumět ‘Abdu’l-Baháovým slovům a z jeho neschopnosti přiměřeně vyjádřit takové pravdy, které mu byly Mistrovými prohlášeními vyjeveny. Mnoho zmatku, který zatemnil chápání věřících, by mělo být připsáno této dvojí chybě plynoucí z nepřesného přeložení pouze částečně pochopeného prohlášení. Velmi často tlumočník dokonce ani nedokázal sdělit přesný význam určitých tazatelových otázek, a svým nedostatečným porozuměním a vyjadřováním při tlumočení ‘Abdu’l-Baháovy odpovědi nese zodpovědnost za zápisy, jež jsou zcela neslučitelné s pravým duchem a účelem Věci. Zejména vzhledem k zavádějící povaze zpráv o neformálních rozhovorech ‘Abdu’l-Baháa s poutníky jsem neustále naléhal na věřící ze Západu, aby taková prohlášení považovali pouze za osobní dojmy z promluv svého Mistra a aby citovali a za autentické považovali pouze ty překlady, které jsou založeny na ověřeném textu Jeho zapsaných prohlášení v původním jazyce.
Každý následovník Věci by měl mít na paměti, že systém Bahá’í správy není novota svévolně uvalená na Bahá’í světa od Mistrova úmrtí, ale že svou autoritu odvozuje z ‘Abdu’l-Baháovy Poslední vůle, je přesně stanovena v nespočetných Deskách a v některých podstatných rysech se opírá o výslovná nařízení Kitáb-i-Aqdas. Tím sjednocuje a uvádí do vzájemného vztahu oddělené principy stanovené Bahá’u’lláhem a ‘Abdu’l-Baháem a je nerozlučně spojena se základními pravdami Víry. Oddělit správní principy Věci od čistě duchovního a humanitárního učení by se rovnalo zmrzačení těla Věci, což je rozdělení, které nemůže než vyústit v rozpad jejích jednotlivých částí a zaniknutí Víry samotné.
Místní a národní domy spravedlnosti
Mějte pečlivě na paměti, že místní i mezinárodní domy spravedlnosti byly výslovně nařízeny v Kitáb-i-Aqdas; že instituce národní duchovní rady, jako spojovacího orgánu, má výslovnou podporu ‘Abdu’l-Baháa, který se o ní ve Své Vůli zmiňuje jako o „druhotném domu spravedlnosti“; a že metoda, kterou se mají volit mezinárodní a národní domy spravedlnosti, Jím byla vyložena v Jeho Vůli stejně jako v mnoha Jeho Deskách. Navíc instituce místních a národních fondů, které jsou nyní nezbytným doplňkem všech místních a národních duchovních rad, nebyly pouze ‘Abdu’l-Baháem ustanoveny v Deskách, které zjevil Bahá’í věřícím Orientu, ale jejich důležitost a potřebnost opakovaně zdůrazňoval též ve Svých promluvách a spisech. Jak dokazují Jeho autentické a velmi rozšířené Desky, ‘Abdu’l-Bahá věřícím vytrvale vštěpoval a vysvětloval témata jako je soustředění pravomocí do rukou volených představitelů věřících, nutnost podřízení každého stoupence Víry uvážlivému soudu Bahá’í duchovních rad a rozhodující povaha hlasu většiny, dával přednost jednomyslnému rozhodnutí a dokonce považoval za vhodné důkladně dohlížet na vydávání všech Bahá’í publikací. Bylo by očividně neloajální vůči tomu, čeho si ‘Abdu’l-Bahá ve Svém životě nejvíce cenil, kdybychom na jedné straně přijali Jeho obecné a humanitární učení a na druhé straně odmítli a s nedbalou lhostejností se vzdali Jeho náročnějších a význačnějších nařízení.
‘Abdu’l-Bahá Sám hojně potvrzuje, že dnešní duchovní rady budou časem nahrazeny domy spravedlnosti a že to jsou vlastně tytéž, a nikoli oddělené orgány. V Desce adresované členům první duchovní rady Chicaga, prvního zvoleného Bahá’í orgánu zřízeného ve Spojených státech, se na ně ve skutečnosti obracel jako na členy „domu spravedlnosti“ tohoto města, čímž Svým vlastním Perem nade vši pochybnost ustanovil totožnost současných Bahá’í duchovních rad s domy spravedlnosti, na které odkazuje Bahá’u’lláh. Ze zřejmých důvodů bylo rozumné zvolené představitele Bahá’í společenství po celém světě dočasně pojmenovat duchovní rada, čili termínem, který, jak budou postavení a cíle Bahá’í Víry lépe chápány a přijímány ve větším měřítku, postupně nahradí stálé a vhodnější označení dům spravedlnosti. Současné duchovní rady se v budoucnosti nebudou pouze jinak jmenovat, ale také jim bude umožněno přidat ke svým nynějším funkcím ty pravomoci, povinnosti a výsadní práva, které si vynucuje uznání Bahá’u’lláhovy Víry nejen jako jednoho z uznávaných náboženských systémů světa, ale jako státního náboženství nezávislé a Svrchované Mocnosti. S prostoupením Bahá’í Víry masami národů Východu a Západu a s přijetím její pravdy většinou národů určitého počtu suverénních států světa dosáhne Světový dům spravedlnosti plnosti své moci a jako nejvyšší orgán Bahá’í Společenství národů bude uplatňovat všechna práva, povinnosti a závazky náležející budoucímu světovému superstátu.
V této souvislosti se však musí poukázat na to, že na rozdíl od jistého sebevědomého tvrzení, ustanovení Nejvyššího domu spravedlnosti v žádném případě nezávisí na přijmutí Bahá’í Víry většinou národů světa, ani nepředpokládá její přijetí většinou obyvatel jedné země. Sám ‘Abdu’l-Bahá, v jedné ze Svých nejranějších Desek, ve skutečnosti zvažoval možnost vytvoření Světového domu spravedlnosti za Svého života a nebýt nepříznivých okolností, které panovaly za tureckého režimu, učinil by se vší pravděpodobností předběžné kroky k jeho ustanovení. Je proto zřejmé, že nastanou-li příznivé okolnosti, které umožní Bahá’í věřícím z Persie a přilehlých zemí pod sovětskou vládou, aby si zvolili své národní představitele v souladu s řídícími principy stanovenými v ‘Abdu’l-Baháových spisech, bude odstraněna zbývají jediná překážka na cestě ke konečnému vytvoření Mezinárodního domu spravedlnosti. V souladu s výslovnými nařízeními Poslední vůle totiž na národní domy spravedlnosti Východu a Západu připadá povinnost přímo zvolit členy Mezinárodního domu spravedlnosti. Dokud nebudou sami plně reprezentovat řadové věřící svých jednotlivých zemí, dokud nezískají vliv a zkušenosti, které jim umožní aktivně pracovat v organickém životě Věci, nemohou přistoupit ke své posvátné povinnosti a poskytnout duchovní základ pro vytvoření tak vznešeného orgánu Bahá’í světa.
Instituce Strážcovství
Každý věřící musí též jasně chápat, že instituce Strážcovství za žádných okolností neruší a ani v nejmenším neubírá z pravomocí, které Světovému domu spravedlnosti udělil v Kitáb-i-Aqdas Bahá’u’lláh a které opakovaně a slavnostně potvrdil ve Své Vůli ‘Abdu’l-Bahá. Žádným způsobem nepopírá Bahá’u’lláhovu Vůli a Spisy, ani neruší žádné z Jím zjevených nařízení. Zvyšuje prestiž tohoto vznešeného shromáždění, upevňuje jeho svrchované postavení, chrání jeho jednotu a zajišťuje nepřetržitost jeho práce, aniž by si ani v nejmenším troufala porušit nedotknutelnost jeho jasně definované sféry jurisdikce. Nacházíme se příliš blízko tak velevýznamnému dokumentu, abychom si činili nárok, že jsme dokonale porozuměli všem jeho důsledkům nebo abychom se domnívali, že chápeme četná tajemství, která nepochybně obsahuje. Pouze budoucí generace mohou pochopit důležitost a význam tohoto Božího Mistrovského díla, které ruka Stavitele světa sestrojila pro sjednocení a vítězství celosvětové Bahá’u’lláhovy Víry. Pouze ti, kteří přijdou po nás, budou v postavení, aby si uvědomili důležitost překvapivě vyhraněného důrazu, který se kladl na instituce Domu spravedlnosti a Strážcovství. Pouze oni ocení význam důrazného jazyka, který ‘Abdu’l-Bahá používá, když odkazuje na skupinu narušitelů Smlouvy, kteří Mu v Jeho dnech odporovali. Pouze jim bude odhalena vhodnost institucí, které ‘Abdu’l-Bahá zasvětil povaze budoucí společnosti, která má povstat z chaosu a zmatku současné doby. V této souvislosti jsem opravdu pobaven absurdní a neskutečnou představou, že MuÊammad-‘Alí, hlavní iniciátor a ohnisko neústupného nepřátelství k osobě ‘Abdu’l-Baháa, se měl otevřeně spolčovat se členy ‘Abdu’l-Baháovy rodiny při padělání vůle, která slovy samotné pisatelky nebyla ničím jiným než „líčením pletich“, ve kterých se MuÊammad-‘Alí po třicet let angažoval. Cítím, že takové beznadějné oběti zmatených představ mohu nejlépe odpovědět nelíčenými projevy lítosti a soucitu, smíšenými s nadějí na její vysvobození z tak hlubokého klamu. Kvůli výše uvedeným pozorováním jsem po svém nešťastném a nezamezitelném zpoždění způsobeném mou nemocí a nepřítomností ve Svaté zemi při Mistrově skonu váhal bez rozmyslu rozšiřovat Jeho Vůli. Plně jsem si uvědomoval, že byla především určena skutečným věřícím, a pouze nepřímo se týkala širšího okruhu přátel a sympatizantů Věci.
Podněcující cíl Bahá’í institucí
Patří se, abychom nyní uvažovali o podněcujícím cíli a základních funkcích těchto Bohem ustanovených institucí, jejichž posvátná povaha a všeobecná účinnost může být dokázána pouze duchem, který šíří, a prací, které skutečně dosáhnou. Nemusím se obsáhle zabývat tím, co jsem již opakovaně zdůraznil, totiž že správa Věci má být chápána jako nástroj, a ne jako náhražka Bahá’u’lláhovy Víry, že se má považovat za řečiště, skrze které proudí Jeho přislíbená požehnání, že má ochraňovat před takovou strnulostí, která by omezovala a spoutávala osvobozující síly uvolněné Jeho Zjevením. V tuto chvíli nemusím rozvádět to, co jsem již v minulosti vysvětlil; že příspěvky do místních a národních fondů jsou zcela dobrovolné; že ve Věci není přípustné donucování a vymáhání při přispívání do fondu; že jedinou formou, jak pokrýt finanční požadavky Víry, jsou všeobecné výzvy o příspěvky adresované společenstvím jako celku; že finanční podpora je poskytována pouze několika pracovníkům na poli učení a správy jako dočasná výpomoc; že současná omezení uvalená na publikování Bahá’í literatury budou samozřejmě zrušena; že projekt Jednota světa probíhá jako pokus, který má vyzkoušet účinnost nepřímé metody učení; že celý aparát duchovních rad, výborů a konventů se má pokládat za prostředek, nikoliv za účel sám o sobě; že tyto sílí a padají podle své schopnosti podporovat zájmy, koordinovat činnost, aplikovat principy, ztělesňovat ideály a plnit účel Bahá’í Víry. Ptám se, kdo při pohledu na mezinárodní charakter Věci, její rozsáhlé větvoví, stále rostoucí spletitost jejích záležitostí, různost jejích stoupenců a stav zmatku, který napadá rozvíjející se Víru Boží z každé strany, může i jen na chvíli zpochybňovat potřebu jistého druhu správního aparátu, který uprostřed bouře a nepřízně bojující civilizace zajistí jednotu Víry, zachová její identitu a ochrání její zájmy? Odmítat právoplatnost rad zvolených zástupců Bahá’u’lláhovy Víry by znamenalo nepřijmout nesčetné Bahá’u’lláhovy a ‘Abdu’l-Baháovy Desky, ve kterých velebili postavení „důvěrníků Milosrdného“, vyjmenovali jejich výsady a povinnosti, zdůraznili velikost jejich mise, odhalili nezměrnost jejich úkolu a varovali je před útoky, které musí očekávat od pošetilosti svých přátel a od zloby svých nepřátel. Ti, do jejichž rukou bylo svěřeno tak drahocenné dědictví, musí zajisté zbožně bdít na tím, aby nástroj nenahradil Víru samotnou, aby přílišný zájem o maličkosti, plynoucí ze správy Věci, nezastřel vizi jejích podporovatelů, aby časem předpojatost, ctižádost a světskost nezatemnily zář, neposkvrnily čistotu a neoslabily působivost Bahá’u’lláhovy Víry.
Situace v Egyptě
Ve svých dřívějších poselstvích z 10. ledna 1926 a 12. února 1927 jsem se již zmínil o složité a velmi závažné situaci, která v Egyptě nastala po vynesení konečného rozsudku tamního muslimského náboženského soudu, který naše egyptské bratry veřejně odsoudil za heretiky, vyloučil je ze svého středu a odmítl, aby se řídili muslimským zákonem a jeho výhodami. Seznámil jsem vás též s obtížemi, kterým čelí a s plány, o kterých uvažují, aby získali od egyptských vládních úřadů uznání nezávislého statutu své Víry. Je nutné vysvětlit, že v muslimských zemích Blízkého a Středního Východu s výjimkou Turecka, které nedávno všechny náboženské soudy na svém území zrušilo, má každé uznané náboženské společenství pro osobní záležitosti jako je manželství, rozvod a dědictví, své vlastní náboženské soudy, naprosto nezávislé na občanských a trestních soudech všech ostatních vyznání, protože pro tyto případy neexistuje žádný občanský zákoník vyhlášený vládou a zahrnující všechna rozličná náboženská společenství. Bahá’í v Egyptě, kteří jsou většinou muslimského původu, jsou dosud považováni za sektu islámu; nemohou se tak ve věcech manželství a rozvodu obrátit na uznané náboženské soudy jiných denominací, a proto se nacházejí ve velmi delikátním a paradoxním postavení. Pochopitelně se rozhodli, že se se svým případem obrátí na egyptskou vládu a připravili za tímto účelem petici, která bude adresována předsedovi egyptského kabinetu. V tomto dokumentu vysvětlili motivy, které je donutily usilovat o uznání své Víry od svých vládců, trvali na své připravenosti a kvalifikaci pro výkon funkcí nezávislého Bahá’í soudu, ujistili vládu o své bezvýhradné poslušnosti a loajalitě státu a o svém zřeknutí se zasahovat do politických záležitostí země. Rozhodli se také k textu petice připojit kopii rozsudku soudu, výběr z Bahá’í spisů a dokument, který vysvětluje principy národních stanov, které jsou až na výjimky stejné jako Vyhlášení povinností a předpisů přijaté vaší duchovní radou.
Trval jsem na tom, aby se ustanovení jejich stanov ve všech podrobnostech řídila textem Vyhlášení povinností a předpisů, které jste přijali, a snažil jsem se tak zachovat jednotnost, která je, mám pocit, nezbytná ve všech Bahá’í národních stanovách. Rád bych vás v této souvislosti požádal o to, co jsem jim již dal na srozuměnou, abyste mi náležitě zaslali případné dodatky a změny v textu vašeho Vyhlášení práv a povinností, které se rozhodnete zavést, abych mohl učinit příslušné kroky a navrhnout podobné změny v textu všech dalších národních Bahá’í stanov.
Jistě ochotně uznáte, že kvůli zvláštním výsadám uděleným uznávaným náboženským společenstvím v islámských zemích Blízkého a Středního východu je žádost, kterou Národní duchovní rada Bahá’í Egypta předloží egyptské vládě, významnější a dalekosáhlejší než to, co federální úřady udělily vaší duchovní radě. Jejich petice totiž formálně žádá nejvyšší občanské úřady Egypta, aby uznaly Národní duchovní radu Egypta za uznávaný nezávislý Bahá’í soud, který může a je schopen ve všech osobních záležitostech uvádět v platnost a uplatňovat zákony a nařízení vyhlášené Bahá’u’lláhem v Kitáb-i-Aqdas.
Požádal jsem je, aby neformálně oslovili zainteresované úředníky a jako předběžný krok k formálnímu předložení své historické petice získali co nejvíce informací. Jakákoliv pomoc, kterou vaše duchovní rada po pečlivé úvaze nabídne hrdinným zastáncům Víry v Egyptě, bude hluboce oceněna a poslouží k upevnění solidarity, která charakterizuje Bahá’í společenství Východu a Západu. Ať už je výsledek této pozoruhodné záležitosti jakýkoli - a musíme si být vědomi nespočitatelných možností současné situace - můžeme si být jisti, že vedoucí Ruka, jež uvolnila tyto síly, bude ve Své nevyzpytatelné moudrosti a Svou všemohoucí silou nadále utvářet a řídit jejich postup pro slávu, konečné osvobození a bezpodmínečné uznání Jeho Víry.
Váš skutečný bratr
Draze milovaní spolupracovníci,
mezi zprávami, jež nedávno dorazily do Svaté země a z nichž většina svědčí o vítězném postupu Věci, se objevilo několik, které prozrazují jisté obavy týkající se platnosti institucí nerozlučně spjatých s Bahá’u’lláhovou Vírou. Zdá se, že tyto vyslovené pochybnosti vyvolává našeptávání pocházející z míst buď zcela mylně informovaných o základech Bahá’í Zjevení, nebo z těch, která úmyslně kují pikle, aby zasela do srdcí věrných semínka rozkolu.
Štěstí v neštěstí
Z pohledu předchozích zkušeností je nevyhnutelným důsledkem těchto marných pokusů, jakkoliv vytrvalých a lstivých, přispět k tomu, aby věřící i nevěřící hlouběji poznali význačné rysy Víry vyhlášené Bahá’u’lláhem. Ať už jsou tyto problematické odsudky diktovány zlým úmyslem či nikoliv, nemohou než povzbudit duše horlivých podporovatelů Víry a sjednotit řady jejích věrných zastánců. Očistí Víru od škodlivých prvků, jejichž další spojování s věřícími směřuje k tomu, aby pohanilo dobré jméno Věci a poskvrnilo čistotu jejího ducha. Měli bychom proto nejen vítat otevřené útoky, jimiž ji její zapřísáhlí nepřátelé vytrvale zahrnují, ale také na každou bouři zlovůle spáchanou čas od času těmi, kteří odpadají od své víry nebo se prohlašují za její věrné zastánce, pohlížet jako na štěstí v neštěstí. Tyto výpady, jak zevnitř tak zvenčí, Víru nepodkopávají, ale posilují její základy a zvyšují intenzitu jejích plamenů. Měly zastínit její zář, avšak celému světu ukazují vznešený charakter jejích nařízení, úplnost její jednoty, jedinečnost jejího postavení a pronikavost jejího vlivu.
Ani na okamžik si nemyslím, že by takový křik, povětšinou připisovaný bezmocnému vzteku z neustálého postupu Věci Boží, někdy mohl statečné bojovníky Víry odradit. Ať už bojují v nedobytné pevnosti Ameriky nebo se probíjejí v srdci Evropy anebo v zámoří až na australasijském světadílu, prokázali tyto hrdinné duše již mnohokrát pevnost své Víry a stálost svého přesvědčení.
Význačné rysy Bahá’í Světového řádu
Mám však pocit, že na základě odpovědnosti uložené úřadu Strážce Víry je mou povinností podrobněji se zmínit o základní povaze a význačných rysech onoho světového řádu, jak ho pojal a vyhlásil Bahá’u’lláh. Mám pocit, že jsem v současném stádiu vývoje Bahá’í Zjevení nucen otevřeně a bez jakýchkoli výhrad vysvětlit vše, co by podle mého názoru mohlo zajistit zachování neporušenosti vznikajících institucí Víry. Silně vnímám naléhání, abych objasnil jistá fakta, která by každému nezaujatému pozorovateli odhalila jedinečnost boží civilizace, jejíž základy položila neomylná ruka Bahá’u’lláha a zároveň její základní prvky, které odkryla ‘Abdu’l-Baháova Poslední vůle. Pokládám za svou povinnost, abych upozornil každého nováčka ve Víře, že přislíbená sláva Svrchovanosti, kterou Bahá’í učení naznačuje, bude odhalena, teprve až se čas naplní, a že hlubší souvislosti Aqdas a ‘Abdu’l-Baháovy Vůle, jakožto dvou klenotnic obsahujících stavební prvky této Svrchovanosti, jsou příliš dalekosáhlé, aby je tato generace pochopila a zcela docenila. Nemohu se vyhnout tomu, abych se neobrátil na ty, kteří se s Vírou ztotožňují, aby si nevšímali převládajících představ a pomíjivých mód současnosti a aby si uvědomili jako nikdy předtím, že vyvrácené teorie a vrávorající instituce současné civilizace se musí ukázat v ostrém protikladu s těmi Bohem danými institucemi, které mají povstat na jejich troskách. Modlím se, aby si celým svým srdcem a celou svou duší uvědomili nevýslovnou slávu svého povolání, ohromující zodpovědnost své mise a úžasnou nezměrnost svého úkolu.
Nechť si každý svědomitý zastánce Bahá’u’lláhovy Věci uvědomí, že bouře, se kterými se tato probíjející se Víra Boží s pokračujícím procesem rozpadu společnosti musí nutně střetnout, budou nelítostnější než kterékoliv z těch, které ji již potkaly. Nechť si je vědom, že jakmile starobylé a mocné bašty ortodoxie, jejichž dobře uváženým záměrem je udržet si naprostou nadvládu nad myšlenkami a svědomím lidí, poznají plný rozsah nesmírného nároku Bahá’u’lláhovy Víry, bude tato teprve se rozvíjející Víra bojovat s nepřáteli mocnějšími a zákeřnějšími, než byli nejkrutější mučitelé a nejfanatičtější duchovní, kteří ji sužovali v minulosti. Kolik nepřátel ještě povstane v průběhu křečí, které postihnou umírající civilizaci, kteří přidají k pohaně, jež se na ni již navršila!
Útok všech národů a příbuzenstev
Stačí, abychom se obrátili na ‘Abdu’l-Baháova varování, a uvědomíme si rozsah a povahu sil, které mají zápasit se svatou Vírou Boží. V nejtemnějších chvílích Svého života, za režimu ‘Abdu’l-Hamída, kdy byl připraven na deportaci do nejnehostinnějších oblastí severní Afriky, v době, kdy nadějné světlo Bahá’í Zjevení teprve začínalo prosvítat na Západ, pronesl ve Svém vzkazu, kterým se loučil s Bábovým bratrancem, tato prorocká slova: „Jak nezměrná, jak nevýslovně nezměrná je tato Věc! Jak velice nelítostný je útok všech národů a příbuzenstev země! Zakrátko se ze všech stran ponese křik zástupů po celé Africe a Americe, výkřiky Evropanů a Turků, sténání Indie a Číny. Všichni do jednoho povstanou a ze všech sil budou Jeho Věci vzdorovat. Poté rytíři Pána, za pomoci Jeho milosti z výšin a síly pochopení, posíleni vírou a legiemi Smlouvy, povstanou a potvrdí pravdu verše: ,Popatři na zmatky, které postihly kmeny poražených!‘“
Jeho slova předvídají nesmírný zápas a také dosvědčují naprosté vítězství, které je nakonec zastáncům Největšího Jména určeno dosáhnout. Lidé, národy a stoupenci různých věr společně a jeden po druhém povstanou, aby otřásli jednotou Víry, vysáli její sílu a ponížili její svaté jméno. Napadnou nejen ducha, kterého hlásá, ale i správu, která je řečištěm, nástrojem a ztělesněním tohoto ducha. Se stále patrnější pravomocí, kterou Bahá’u’lláh propůjčil budoucímu Bahá’í Společenství národů, se budou ze všech stran vršit stále nelítostnější zpochybňování pravd, které uchovává.
Rozdíl mezi Bahá’í Vírou a náboženskými organizacemi
Patří se, drazí přátelé, abychom se nejen snažili seznámit s podstatnými rysy tohoto vrcholného Bahá’u’lláhova Díla, ale také pochopit zásadní rozdíl, který existuje mezi tímto svět objímajícím, Bohem ustanoveným Řádem, a hlavními náboženskými organizacemi světa, ať se vztahují ke Kristově církvi, nebo k nařízením islámského Zřízení.
Ti, jejichž neocenitelnou výsadou je chránit a spravovat záležitosti těchto Bahá’í institucí a podporovat jejich zájmy, totiž dříve nebo později budou muset čelit této zkoumavé otázce: „V čem a jak se tento Bahá’u’lláhem ustavený Řád, který je na první pohled pouhou replikou křesťanských a islámských institucí, od nich liší? Nejsou dvojí instituce Domu spravedlnosti a Strážcovství, instituce Rukou Věci Boží, národních a místních duchovních rad a Mašriqu’l-Adhkáru pouze jinými jmény pro instituce papežství a kalifátu se všemi jejich doprovodnými náboženskými řády, které zastávají a prosazují křesťané a muslimové? Jaká je to asi síla, která může ochránit tyto Bahá’í instituce, v některých rysech tak nápadně podobné institucím vybudovaným církevními otci a apoštoly MuÊammada, před tím, aby se nestaly svědky úpadku charakteru, rozkolu v jednotě a vyhasnutí vlivu, které postihly všechny organizované náboženské hierarchie? Proč by je nakonec neměl potkat stejný osud, jaký postihl instituce vybudované následovníky Krista a MuÊammada?”
Úspěch úsilí, které nyní věřící ve všech zemích světa vynakládají na vybudování Božího království na zemi, bude velkou měrou záležet na odpovědi na tyto závažné otázky. Pouze málokteří nejsou s to rozpoznat, že Duch, který Bahá’u’lláh vdechl světu a který se v různé míře intenzity projevuje v úsilí vědomě vynakládaném Jeho otevřenými stoupenci a nepřímo v některých humanitárních organizacích, nikdy nemůže prostoupit a trvale ovlivňovat lidstvo, dokud a pokud se nevtělí do viditelného Řádu, který ponese Jeho jméno, zcela se ztotožní s Jeho principy a bude pracovat v souladu s Jeho zákony. Nikdo, kdo četl Aqdas a ‘Abdu’l-Baháovu Poslední vůli, nepopře, že Bahá’u’lláh ve Své Knize Aqdas a později ‘Abdu’l-Bahá ve Své Poslední vůli - dokumentu, který potvrzuje, doplňuje a uvádí do vzájemného vztahu ustanovení Aqdasu - v úplnosti vysvětlili podstatné prvky pro vytvoření světového Bahá’í společenství národů. Bahá’u’lláhovo Zřízení - Archa lidského spasení - musí být vytvářeno podle těchto Bohem nařízených správních principů. Na nich musí spočívat jeho nedotknutelná autorita a z nich musí plynout všechna budoucí požehnání.
Měli bychom bez váhání uznat, že Bahá’u’lláh pouze nenaplnil lidstvo novým a oživujícím Duchem. Nevyslovil jen jisté obecné principy, ani nepředložil konkrétní filosofii, jakkoliv přesvědčivou, důkladnou a univerzální. Na rozdíl od Zřízení minulosti k nim, stejně jako později ‘Abdu’l-Bahá, přidal přesně a jasně formulované zákony, založil jednoznačné instituce a stanovil základy Božího společenského uspořádání. Mají být vzorem pro budoucí společnost, vrcholným nástrojem pro ustanovení Největšího míru, jedinou silou pro sjednocení světa a vyhlášením vlády spravedlnosti a práva na zemi. Oba nejenže zjevili všechna nařízení potřebná pro praktické uskutečnění ideálů, které Proroci Boží předvídali a které od nepaměti vzněcovaly představivost věštců a básníků všech dob, nýbrž také jednoznačným a důrazným jazykem ustanovili dvojí instituci Domu spravedlnosti a Strážcovství za své vyvolené Nástupce, kteří mají uplatňovat principy, vyhlašovat zákony, chránit instituce, loajálně a uvážlivě přizpůsobovat Víru požadavkům rozvíjející se společnosti a dovršit neporušitelné dědictví, které Zakladatelé Víry odkázali světu.
Když se podíváme do minulosti, když budeme pátrat v evangeliu a Koránu, ihned poznáme, že křesťanské ani islámské Zřízení nepřináší obdobu ani systému Božího společenského uspořádání, který Bahá’u’lláh tak pečlivě založil, ani pojistkám, které Bahá’u’lláh poskytl pro jeho zachování a pokrok. Jsem hluboce přesvědčen, že v tom tkví odpověď na otázky, o kterých jsem se zmiňoval.
Mám pocit, že nikdo nebude zpochybňovat fakt, že zásadním důvodem, proč byla nenahraditelně roztříštěna jednota Kristovy církve a proč byl časem podkopán její vliv, bylo, že Stavba, kterou církevní otcové vybudovali po úmrtí Jeho prvního apoštola, byla Stavbou, která nijak nespočívala na výslovných nařízeních Samotného Krista. Pravomoci a rysy jejich správy byly zcela vyvozovány a nepřímo odvozovány, více či méně oprávněně, z neurčitých a útržkovitých odkazů, které našli roztroušené mezi Jeho promluvami, tak jak jsou zaznamenány v evangeliu. Ani jedna z církevních svátostí; ani jeden obřad a ceremonie, které křesťanští otcové pečlivě vymysleli a okázale dodržovali; ani jeden z prvků přísné disciplíny, kterou nekompromisně uvalili na první křesťany; nic z toho nespočívalo na přímé autoritě Krista, ani nepramenilo z Jeho promluv. Nic z toho Kristus nevytvořil, ani nikomu neudělil dostatečnou pravomoc interpretovat Své Slovo, nebo přidat k tomu, co Sám výslovně nepřikázal.
Proto se v pozdějších generacích pozvedaly hlasy na protest proti samozvané Autoritě, jež si připisovala výsady a pravomoci, které nepramenily z jasného textu evangelia Ježíše Krista a které představovaly závažný odklon od ducha hlásaného evangeliem. Oprávněně a přesvědčivě dokazovaly, že církevní zásady přijaté koncily nebyly Bohem ustanovenými zákony, ale byly pouhými lidskými výtvory, které ani nespočívaly na skutečných Ježíšových promluvách. Jejich tvrzení se soustředilo na fakt, že nejasná a neprůkazná slova adresovaná Kristem Petrovi, „Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev,“ nemohou nikdy opravňovat k přijetí krajních opatření, důkladně promyšlených ceremonií a spoutávajících vyznání a dogmat, kterými Jeho následovníci postupně zatížili a zatemnili Jeho Víru. Kdyby církevní otcové, jejichž neoprávněná autorita tak byla z každé strany nelítostně napadána, mohli vyvrátit na ně uvalená nařčení citováním Kristových promluv, které by se týkaly budoucí správy Jeho církve nebo povahy pravomocí Jeho nástupců, zajisté by byli schopni uhasit plameny sporu a zachovat jednotu křesťanstva. Avšak evangelium, jediná klenotnice Kristových promluv, žádný takový úkryt těmto štvaným vůdcům církve, kteří bezmocně čelili nemilosrdnému útoku svých nepřátel a kteří se nakonec museli podrobit silám rozkolu, jež vtrhl do jejich řad, neposkytlo.
Ačkoliv byla muslimská Víra ve srovnání s Kristovou Vírou v otázce správy Jeho Zřízení ve svých nařízeních úplnější a určitější, přesto v záležitosti nástupnictví neposkytla těm, jejichž úkolem bylo Jeho Věc šířit, žádné psané, závazné a nezvratné pokyny. Přestože nařízení týkající se modlitby, půstu, manželství, rozvodu, dědictví, pouti a podobně zůstávají i po uplynutí třinácti set let neporušená a platná, text Koránu neobsahuje žádné jednoznačné vedení stran Zákona o nástupnictví, který byl zdrojem všech rozbrojů, sporů a rozkolů, které rozložily islám a poškodily jeho pověst.
To však není případem Bahá’u’lláhova Zjevení. Na rozdíl od Kristova a MuÊammadova Zřízení a na rozdíl od všech Zřízení minulosti, mají Bahá’u’lláhovi apoštolové v každé zemi, ať pracují a lopotí se kdekoli, před sebou jasně, jednoznačně a důrazně formulované všechny zákony, předpisy, nařízení, principy, instituce a vedení, které potřebují pro vykonávání a dovršení svého úkolu. Jak v nařízeních o správě Bahá’í Zřízení, tak v záležitosti nástupnictví, jež ztělesňuje dvojí instituce Domu spravedlnosti a Strážcovství, si mohou Bahá’u’lláhovi stoupenci přizvat na pomoc nevyvratitelné důkazy Božího vedení, kterým nemůže nikdo odporovat a které nelze znevažovat či ignorovat. V tom tkví význačný rys Bahá’í Zjevení. V tom tkví síla jednoty Víry, síla oprávněnosti Zjevení, které si nečiní nárok zničit nebo zlehčovat předchozí Zjevení, ale spojit je, sjednotit a naplnit. Proto Bahá’u’lláh i ‘Abdu’l-Bahá v souvislosti s Božím společenským uspořádáním, které nám, svým následovníkům, odkázali, zjevili jisté podrobnosti a velmi na nich trvali. Proto ve své Poslední vůli tolik zdůrazňovali pravomoci a výsady služebníků své Víry.
Nic než výslovná nařízení jejich Knihy a překvapivě důrazný jazyk, do kterého oděli nařízení své Vůle, by rozhodně nemohlo ochránit Víru, pro kterou oba tak slavně usilovně pracovali po celý život. Nic jiného ji nemůže chránit před kacířstvím a pomluvami, kterými se ji denominace, národy a vlády snažily napadat a kterými ji s rostoucím úsilím budou napadat v budoucnu.
Měli bychom také mít na paměti, že význačná povaha Bahá’í Zjevení nespočívá pouze v úplnosti a nezpochybnitelné platnosti Zřízení, které Bahá’u’lláhovo a ‘Abdu’l-Baháovo učení ustanovilo. Jeho dokonalost spočívá také v tom, že ty prvky, které byly v minulých Zřízeních bez sebemenšího oprávnění od svých Zakladatelů pro Víru Boha zdrojem rozpadu a nevyčíslitelných škod, jasný text Bahá’u’lláhových spisů nekompromisně vyloučil. Tyto neoprávněné praktiky související se svátostí křtu, svatého přijímání, zpovědi z hříchů, askeze, kněžské moci, důkladně promyšlených ceremonií, svaté války a mnohoženství, byly všechny do jedné zrušeny Perem Bahá’u’lláha. Přísnost a tvrdost jiných duchovních předpisů, jako například půstu, které jsou pro zbožný život jednotlivce nezbytné, byla naopak značně zmírněna.
Živoucí organismus
Je třeba mít též na paměti, že aparát Věci byl vytvořen tak, že vše, co je nezbytné k tomu, aby ji udržovalo na čele všech progresivních hnutí, do ní může být podle Bahá’u’lláhových pokynů bez rizika včleněno. To dosvědčují Bahá’u’lláhova slova zapsaná v Osmém Listě vznešeného Ráje: „Přikazuje se Správcům Domu spravedlnosti, aby se společně radili o těch věcech, které nebyly navenek zjeveny v Knize, a aby uvedli v platnost to, na čem se shodnou. Bůh jim vpravdě vnukne, cokoli si přeje, a On je, vpravdě, Poskytovatel, Vševědoucí.“ Domu spravedlnosti byla Bahá’u’lláhem udělena pravomoc vydávat jakékoli zákony, které nejsou výslovně a jasně zapsány v Jeho svatých Písmech; navíc mu ‘Abdu’l-Baháova Poslední vůle propůjčila právo a moc zrušit, podle změn a požadavků doby, to, co uzákonil a uvedl v platnost předchozí Dům spravedlnosti. ‘Abdu’l-Bahá ve Své Poslední vůli v této souvislosti zjevil následující: „A vzhledem k tomu, že tento Dům spravedlnosti má moc vydávat zákony, které nejsou výslovně zmíněny v Knize a vztahují se ke každodennímu životu, má rovněž právo tyto zákony rušit. Dnes tedy například Dům spravedlnosti přijme určitý zákon a uvede jej v platnost a za sto let, až se okolnosti pronikavě změní, bude jiný Dům spravedlnosti mít právo tento zákon upravit v souladu s naléhavými potřebami doby. Může tak učinit, jelikož onen zákon není součástí Výslovného Božského Textu. Dům spravedlnosti je tím, kdo nastoluje i ruší své vlastní zákony.“ Taková je neměnnost Jeho zjeveného Slova. Taková je přizpůsobivost, která charakterizuje práci Jeho jmenovaných služebníků. První zachovává totožnost Jeho Víry a chrání neporušenost Jeho zákonů. Druhá jí umožňuje, tak jako živoucímu organismu, rozšířit se a přizpůsobit se potřebám a požadavkům stále se měnící společnosti.
Drazí přátelé! Jakkoliv se naše Víra zdá nyní slabá v očích lidí, kteří ji buď odsuzují jako odnož islámu, nebo ji opovržlivě přehlížejí jako jednu z těch neznámých sekt, jež se hojně vyskytují na Západě, tento cenný drahokam Božího Zjevení, stále ještě ve svém embryonickém stavu, se v lastuře Jeho zákonů rozvine a prorazí si cestu, jednotný a neporušený, dokud neobejme celé lidstvo. Pouze ti, kdož již rozpoznali Bahá’u’lláhovo vrcholné postavení, pouze ti, jejichž srdcí se dotkla Jeho láska a seznámili se s mocí Jeho ducha, pouze ti mohou dostatečně ocenit hodnotu tohoto Božího společenského uspořádání - Jeho neocenitelného daru lidstvu.
Náboženští vůdcové, zastánci politických teorií a správci lidských institucí, kteří jsou v současnosti plni zmatku a zděšení svědky úpadku svých idejí a rozkladu svého díla, udělají dobře, když obrátí svůj zrak k Bahá’u’lláhovu Zjevení a budou uvažovat o Světovém řádu, který, schraňovaný v Jeho učení, pomalu a nepostřehnutelně povstává ze zmatku a chaosu současné civilizace. Nemusí pochybovat nebo se znepokojovat ohledně povahy, původu či platnosti institucí, které přívrženci Víry budují po celém světě. Ty jsou totiž pevně usazeny v učení samotném, neznehodnoceném a nezastřeném nepovolenými domněnkami a neoprávněnými výklady Jeho Slova.
Jak posvátná a tíživá zodpovědnost nyní leží na těch, kteří se již seznámili s tímto učením! Jak slavný je úkol těchto povolaných - obhájit jeho pravdu a dokázat nevěřícímu světu jeho potřebnost! Nic než neochvějné přesvědčení o božím původu učení a jeho jedinečnosti v análech náboženství, nic než nezviklatelný záměr uskutečňovat a uplatňovat učení ve správním aparátu Věci, nic jiného nepostačuje k tomu, aby mu dalo reálnou podobu a zajistilo jeho úspěch. Jak rozsáhlé je Bahá’u’lláhovo Zjevení! Kolik Jeho nesmírných požehnání se dnes dostává lidstvu! A přece, jak ubohé a nedostatečné je naše pochopení významu a slávy tohoto učení! Tato generace stojí tak příliš blízko tomuto ohromnému Zjevení, aby byla schopná v plné míře ocenit nekonečné možnosti Jeho Víry, bezpříkladnou povahu Jeho Věci a tajemná řízení Jeho Prozřetelnosti.
Aby zdůraznil mimořádný charakter nového Božího Dne, podtrhuje Bahá’u’lláh v Knize Íqán sílu Svého tvrzení odkazem na text pravdivé a schvalované tradice, která říká následující: „Vědění tvoří dvacet sedm písmen. Všechno, co Proroci zjevili, jsou dvě písmena. Žádný člověk tak dosud nepoznal více než tato dvě písmena. Ale až povstane Qá’im, způsobí, že bude zjeveno zbývajících dvacet pět písmen.“ Ihned za tím následují tato ujišťující a zářící Bahá’u’lláhova slova: „Považte: Prohlásil, že vědění má dvacet sedm písmen, a všechny Proroky, od Adama k MuÊammadovi, ,pečeti‘, považoval za vykladače pouze dvou písmen. Říká také, že Qá‘im odhalí všech zbývajících dvacet pět písmen. Popatři z této promluvy, jak ohromné a vznešené je Jeho postavení! Jeho postavení převyšuje postavení všech proroků a Jeho zjevení překračuje chápání a porozumění všech jejich vyvolených. Zjevení, o němž proroci Boží, Jeho svatí a vyvolení buď nebyli informováni, nebo ho v souladu s Božím nevyzpytatelným nařízením neodhalili - takové Zjevení usilovali tito nízcí a hanební lidé poměřovat se svým vlastním nedostatečným myšlením, se svým vlastním nedokonalým učením a chápáním.“
V jiné části této Knihy Bahá’u’lláh v odkazu na změny, které každé Zjevení vyvolá ve způsobech, myšlenkách a chování lidí, zjevuje tato slova: „Není snad cílem každého Zjevení způsobit změny v celé povaze lidstva, změny, jež se projeví navenek i uvnitř, jež ovlivní jeho vnitřní život i vnější podmínky? Pokud by se totiž nezměnila povaha lidstva, byla by marnost univerzálních Projevů Božích zřejmou.“
Nepronesl snad Sám Kristus, když se obrátil na Své apoštoly, tato slova: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“?
Z textu této uznávané tradice stejně jako z Kristových slov, jak to dosvědčuje evangelium, každý nestranný pozorovatel okamžitě pochopí velikost Víry, kterou zjevil Bahá’u’lláh, a pozná ohromující váhu nároku, který vyslovil. Není divu, že ‘Abdu’l-Bahá vykreslil v tak zlověstných barvách nelítostné pobouření, které se má v nastávajících dnech soustředit kolem rodících se institucí Víry. Můžeme nyní pouze nezřetelně rozeznat začátek zmatku, který mají vzestup a převaha Věci Boží vyvolat ve světě.
V divokém a záludném tažení represe a krutosti, s nímž vládcové Ruska vytáhli proti zastáncům Víry ve své zemi; v nesmiřitelném nepřátelství, s nímž islámští šíité pošlapávají posvátná práva stoupenců Věci v souvislosti s Bahá’u’lláhovým domem v Bagdádu; v bezmocném vzteku, který dohnal náboženské vůdce sunnitské sekty islámu, aby vypudili naše egyptské bratry ze svého středu - v tom všem můžeme vidět projevy vytrvalé nenávisti, kterou národy, náboženství a vlády chovají k tak čisté, nevinné a slavné Víře.
Je naší povinností zvážit tyto záležitosti v našich srdcích, usilovat o rozšíření naší vize, prohlubovat naše pochopení této Věci, odhodlaně a bezvýhradně povstat, abychom sehráli svou roli, jakkoliv malou, v tomto největším dramatu ve světových duchovních dějinách.
CÍL NOVÉHO SVĚTOVÉHO ŘÁDU
Nezadržitelný postup nedávných událostí přivedl lidstvo velmi blízko k cíli předvídanému Bahá’u’lláhem a žádný uvážlivý následovník Jeho Víry, vidí-li na všech stranách bolestivé důkazy agónie světa, nemůže zůstat chladný při pomyšlení na jeho nadcházející vysvobození.
Je vhodné, abychom v době, kdy si po celém světě připomínáme deset let od ‘Abdu’l-Baháova náhlého odchodu z našeho středu, přemítali ve světle učení, jež odkázal světu, o událostech, které urychlily postupné vynoření Světového řádu předpovězeného Bahá’u’lláhem.
V tento den před deseti lety probleskla na svět zpráva o odchodu Toho, který mu jako jediný, skrze povznášející vliv Své lásky, síly a moudrosti, mohl být oporou a útěchou v mnoha souženích, která měl utrpět.
Jak dobře si my, malá skupina Jeho oddaných stoupenců, kteří vznášíme nárok, že jsme rozpoznali Světlo, které v Něm zářilo, stále pamatujeme na Jeho opakované zmínky, učiněné navečer Jeho pozemského života, o strastech a zmatku, které mají zatvrzelé lidstvo stále více sužovat. Jak naléhavě si někteří z nás vybavují Jeho výstižné poznámky, vyslovené za přítomnosti poutníků a návštěvníků, kteří se ve velkém množství sešli u Jeho dveří nazítří po radostných oslavách, které přivítaly ukončení světové války - války, která, hrůzami, jež vyvolala, ztrátami, které způsobila a složitostmi, které zplodila, byla předurčena k tomu, aby tak dalekosáhle ovlivnila osudy lidstva. Jak klidně, a přesto mocně, zdůrazňoval krutý podvod, který Smlouva, vítaná lidmi a národy jako ztělesnění vítězné spravedlnosti a neselhávající nástroj trvalého míru, přichystala pro nekající se lidstvo. Mír, mír, jak často jsme Ho slyšeli poznamenávat, rty potentátů a národů neustále vyhlašují, zatímco oheň neuhašené nenávisti stále doutná v jejich srdcích. Jak často jsme Ho slyšeli pozvednout hlas, zatímco bouře vítězného nadšení byla stále na vrcholu a jak dlouho před tím, než se mohly vyjádřit nebo pocítit nejmenší pochybnosti, sebevědomě vyhlašoval, že tento dokument, vynášený jako Charta osvobozeného lidstva, v sobě obsahuje semena tak hořkého podvodu, jaký ještě zotročí svět. Jak hojné jsou nyní důkazy, které dávají za pravdu pronikavosti Jeho bezchybného soudu!
Deset let neustávajících zmatků, tak zatěžkaných mukami, tak naplněných nevyčíslitelnými následky pro budoucnost civilizace, přivedlo svět na okraj pohromy příliš strašné, aby ji bylo možno uvážit. Smutný je vpravdě kontrast mezi projevy sebevědomého nadšení, kterému se zmocněnci ve Versailles tak svobodně oddávali, a křikem neskrývaných nesnází, který vítězové i potlačení nyní spouštějí v hodině hořkého klamu.
Válkou unavený svět
Ani síla, kterou tvůrci a ručitelé mírových smluv nashromáždili, ani vznešené ideály, které původně podněcovaly autora Smlouvy Společnosti národů, neskýtaly dostatečnou záštitu proti silám vnitřního rozkladu, které neustále napadaly tak pracně vybudovanou strukturu. Ani ustanovení tak zvaného Vypořádání, která se vítězné mocnosti snažily vymáhat, ani aparát instituce, kterou koncipoval vynikající a prozíravý americký prezident, neprokázaly, ani v pojetí ani v praxi, že jsou přiměřenými nástroji k zajištění integrity Řádu, o jehož založení usilovaly. „Nemoci, kterými svět nyní trpí,“ psal ‘Abdu’l-Bahá v lednu roku 1920, „se znásobí, ponurost, která jej obklopuje, se prohloubí. Balkán zůstane nespokojený. Jeho neklid se zvýší. Poražené mocnosti se budou i nadále bouřit. Uchýlí se ke všem opatřením, která by mohla znovu zažehnout plameny války. Hnutí, právě narozená a světově rozšířená, vynaloží veškeré úsilí pro pokrok svých záměrů. Hnutí levice získá na velkém významu. Jeho vliv se bude rozšiřovat.“
Zdá se, že od doby, kdy byla tato slova napsána, se hospodářské krize společně s politickými zmatky, finančními zvraty, náboženským neklidem a rasovou nesnášenlivostí spikly k tomu, aby nezměrně přiložily k tíži břemen, pod kterými zbídačený a válkou unavený svět sténá. Takový byl kumulativní vliv těchto následných krizí, které přicházely jedna za druhou s tak ohromující rychlostí, že se samotné základy společnosti otřásají. Svět, ať se podíváme na kterýkoliv kontinent, ať zaměříme své pátrání na jakkoliv vzdálenou oblast, je všude napadán silami, které nemůže ani vysvětlit ani ovládat.
Evropa, dosud považovaná za kolébku velice vychvalované civilizace, za světlonoše pochodně svobody a hnací sílu světového průmyslu a obchodu, stojí ohromena a paralyzována při pohledu na tak hrůzný převrat. Dlouho chované ideály v politické a hospodářské sféře lidské činnosti jsou ostře zkoušeny pod tlakem reakcionářských sil na straně jedné a zákeřným a vytrvalým radikalismem na straně druhé. Zlověstná a neodbytná vzdálená hřmění ze srdce Asie jsou předzvěstí stálého útoku názorového přesvědčení, které svou negací Boha, Jeho zákonů a zásad hrozí tím, že rozbije základy lidské společnosti. Křik rodícího se nacionalismu, spolu s opětovným vypuknutím skepticismu a bezvěrectví, přichází jako další neštěstí na kontinent, který byl dosud považován za symbol odvěké stability a nerušené odevzdanosti v osud. Z nejtemnější Afriky jsou stále více rozlišitelné první pohyby vědomé a rozhodné vzpoury proti cílům a metodám politického a hospodářského imperialismu, a svým dílem přidávají k rostoucím ranám osudu sužované doby. Ani Amerika, která se donedávna pyšnila svou tradiční politikou izolacionismu a soběstačností svého hospodářství, nenapadnutelností svých institucí a důkazy rostoucího blahobytu a prestiže, nebyla schopná čelit hnacím silám, které ji smetly do víru hospodářského hurikánu, který nyní hrozí poškozením základů jejího vlastního průmyslového a hospodářského života. Dokonce i velmi vzdálená Austrálie, která by, díky své vzdálenosti od ohniska nepokoje v Evropě, měla být imunní vůči zkouškám a strastem churavějícího kontinentu, byla chycena v tomto víru vášní a svárů a je bezmocná se vymanit z jejich spoutávajícího vlivu.
Vskutku nikdy zde nebyly tak široce rozšířené a základní zvraty, ať už v sociální, hospodářské nebo politické sféře lidské činnosti, jako ty, které se nyní odehrávají v různých částech světa. Nikdy zde nebylo tolik a tak různých zdrojů nebezpečí jako ty, které nyní ohrožují strukturu společnosti. Následující slova Bahá’u’lláha jsou vpravdě význačná, jestliže se zastavíme a zamyslíme nad současným stavem podivně nemocného světa: „Jak dlouho bude lidstvo setrvávat ve své svéhlavosti? Jak dlouho bude trvat nespravedlnost? Jak dlouho bude lidem vládnout chaos a zmatek? Jak dlouho budou neshody zmítat tváří společnosti? Běda, větry zoufalství vanou ze všech stran a sváry, které rozdělují a sužují lidský rod, se denně zvětšují. Znaky hrozících nepokojů a chaosu lze nyní rozeznat, protože panující řád se jeví žalostně nedokonalým.“
Znepokojující vliv více než třiceti miliónů duší žijících v podmínkách menšiny na celém evropském kontinentě; ohromná a stále rostoucí armáda nezaměstnaných se svou zdrcující zátěží a demoralizujícím vlivem na vlády a národy; strašlivý závod ve zbrojení pohlcující stále se zvyšující podíl majetku již zbídačených národů; naprostá demoralizace, kterou nyní stále více trpí mezinárodní finanční trhy; útok sekularismu napadající to, co bylo dosud považováno za nenapadnutelné pevnosti křesťanské a muslimské ortodoxie - toto jsou nejzávažnější symptomy, jež budoucí stabilitě struktury moderní civilizace nevěští nic dobrého. Není divu, že jeden z předních evropských myslitelů, ctěný pro svou moudrost a sebekázeň, byl nucen učinit tak smělé tvrzení: „Svět prochází nejvážnější krizí v dějinách civilizace.“ „Stojíme,“ píše další, „buď před světovou katastrofou, nebo snad před úsvitem větší éry pravdy a moudrosti.“ „V takových dobách,“ dodává, „náboženství zanikají a jsou zrozena.“
Copak při podrobném prozkoumání politického obzoru již nerozeznáváme seskupení těch sil, které znovu rozdělují evropský kontinent do táborů potenciálních bojovníků, odhodlaných k boji, který, na rozdíl od poslední války, může znamenat konec jedné velmi dlouhé epochy v historii evoluce lidstva? Jsme snad my, privilegovaní ochránci drahocenné Víry, povoláni k tomu, abychom byli svědky kataklyzmatické změny, tak politicky zásadní a tak duchovně blahodárné, jako byla ta, která uspíšila pád Římské říše na Západě? Nemůže se snad stát - může se každý bdělý stoupenec Bahá’u’lláhovy Víry snadno zamyslet - že mohou z tohoto světového výbuchu vytrysknout síly takové duchovní energie, které budou připomínat, ba zastíní nádheru oněch znamení a zázraků, které provázely založení Víry Ježíše Krista? Nemůže snad ze smrtelného utrpení otřeseného světa vyvstat náboženské probuzení v takové šíři a síle, které dokonce předčí moc těch svět řídících sil, kterými náboženství minulosti, v určených intervalech a podle nevyzpytatelné moudrosti, křísila osudy upadajících věků a národů? Nemůže úpadek této současné, holedbající se materialistické civilizace, sám o sobě odstranit dusící plevel, který nyní brání rozvinutí a budoucímu rozkvětu zápolející Boží Víry?
Nechť Bahá’u’lláh Sám osvětluje Svými slovy naši stezku, když řídíme svou plavbu mezi nástrahami a utrpením této rozbouřené doby. Před více než padesáti lety, ve světě velmi vzdáleném od nemocí a zkoušek, které ho nyní mučí, plynula z Jeho Pera tato prorocká slova: „Svět je nyní v porodních bolestech a jeho zmítání narůstá den po dni. Jeho tvář se obrátila ke vzpurnosti a bezvěrectví. Jeho úděl bude tak vážný, že odhalit ho nyní by nebylo správné a přiměřené. Jeho zvrácenost dlouho potrvá. A když nastane ta stanovená hodina, náhle se objeví to, co způsobí, že se údy lidstva roztřesou. Tehdy a jen tehdy se rozvine Boží Korouhev a Slavík Ráje zatrylkuje svou melodii.“
Neschopnost státnictví
Draze milovaní přátelé! Lidstvo, ať se na něj díváme ve světle lidského chování jednotlivce nebo ve světle existujících vztahů mezi organizovanými společenstvími a národy, bohužel sešlo ze správné cesty příliš daleko a prodělalo příliš velký pád na to, aby bylo vykoupeno samostatným úsilím nejlepších z jeho uznávaných vládců a státníků - jakkoliv nezaujaté jsou jejich motivy, jakkoliv sladěné jsou jejich akce, jakkoliv neúnavná je jejich horlivost a oddanost jeho věci. Žádný návrh, který by úvahy největšího státnického umění mohly ještě vymyslet; žádná doktrína, o kterou si nejvýznamnější zastánci ekonomické teorie mohou dělat naděje, že ji prosadí; žádný princip, který nejhorlivější moralisté usilují zavést, nemůže nakonec poskytnout přiměřené základy, na kterých by mohla být vystavěna budoucnost sužovaného světa. Žádná jakkoliv naléhavá a přesvědčivá výzva po vzájemné toleranci, kterou světa znalí mohou vznést, nemůže utišit jeho vášně či pomoci znovu obnovit jeho životaschopnost. Ani žádný všeobecný návrh pouhé organizované mezinárodní spolupráce, v jakékoliv sféře lidské činnosti, jakkoliv důmyslný ve svém pojetí, nebo rozsáhlý svou šíří, nedokáže odstranit hlavní příčinu zla, které tak hrubě narušilo rovnováhu současné společnosti. Dovolím si tvrdit, že ani samotný akt navržení aparátu vyžadovaného pro politické a ekonomické sjednocení světa – čili zásada, která byla nedávno stále více obhajována - sám o sobě neposkytuje protilátku proti jedu, který neustále podkopává životaschopnost organizovaných států a národů. Co jiného, nemůžeme snad sebevědomě tvrdit, než bezvýhradné přijetí Božího Programu vyhlášeného Bahá’u’lláhem s takovou jednoduchostí a silou už před šedesáti lety, který ve svých základech ztělesňuje Bohem určený plán pro sjednocení lidstva v tomto věku, spolu s nezdolným přesvědčením o spolehlivé účinnosti úplně všech jeho ustanovení, je nakonec schopen odolat silám vnitřního rozkolu, které, pokud nebudou kontrolovány, musí nezbytně i nadále nahlodávat životně důležité orgány zoufalé společnosti. O tento cíl - cíl nového Světového řádu, Božího ve svém původu, všeobjímajícího ve své šíři, spravedlivého v zásadách, náročného ve svých rysech - musí usoužené lidstvo usilovat.
Tvrdit, že jsme pochopili všechny důsledky Bahá’u’lláhova úžasného plánu pro celosvětovou lidskou solidaritu, nebo že jsme prozkoumali hlubiny jeho významu, by bylo troufalé i ze strany vyhlášených přívrženců Jeho Víry. Pokusit se představit si ho ve všech jeho možnostech, odhadnout jeho budoucí dobrodiní, vykreslit si jeho slávu, by bylo předčasné i v tak pokročilém stádiu vývoje lidstva.
Řídící principy Světového řádu
Všechno, oč se můžeme rozumně pokusit, je usilovat o zahlédnutí prvních záblesků přislíbeného Úsvitu, který musí, až se naplní čas, odehnat temnotu, která obklopila lidstvo. Vše, co můžeme udělat, je v nejširších obrysech ukázat na to, co se nám jeví jako řídící principy, které tvoří základ Bahá’u’lláhova Světového řádu, jak o něm obšírně hovořil a jak ho vyhlásil ‘Abdu’l-Bahá, Střed Jeho Smlouvy s celým lidstvem a jmenovaný Vykladač a Vysvětlovatel Jeho Slova.
Pouze zaujatá mysl může odmítnout připustit, že nepokoje a utrpení napadající velkou část lidstva jsou v nikoli malé míře přímými důsledky světové války a je možné je připsat nerozumnosti a krátkozrakosti autorů mírových smluv. Žádná nestranná mysl by nezpochybnila, že finanční závazky dohodnuté během války, stejně jako uvalení ohromného břemena reparací na poražené nesou ve velmi velké míře odpovědnost za špatnou distribuci a následný nedostatek světových monetárních zlatých rezerv, který posléze ve velkém rozsahu zdůraznil fenomenální pád cen, a tak vytrvale zvyšoval zatížení zbídačených zemí. Pro pozorovatele bez předsudků je stejně zjevné, že mezivládní dluhy uvalily na masy lidí v Evropě těžké nároky, narušily rovnováhu národních rozpočtů, ochromily národní průmyslová odvětví a vedly ke zvýšení počtu nezaměstnaných. Pravdou, kterou i ten nejpovrchnější pozorovatel ochotně uzná, je, že z války zrozený duch pomstychtivosti, podezřívání, strachu a rivality, kterého klauzule mírových smluv dále uchovávají a podporují, vedl k obrovskému zvýšení národních závodů ve zbrojení. Ty během posledního roku obnášejí celkové vydání ne méně než tisíce miliónu liber, což následně podtrhuje účinek světové deprese. Faktem, který si jen málo lidí dovolí zpochybnit, je, že úzkoprsý a brutální nacionalismus, který poválečná teorie sebeurčení pomáhala posílit, nese hlavní odpovědnost za politiku vysokých a prohibičních tarifů, tak škodlivých pro zdravý tok mezinárodního obchodu a mechanismus mezinárodních financí.
Bylo by však povrchní tvrdit, že válka, se všemi svými ztrátami, se všemi vášněmi, které vzbudila, a rozhořčením, které za sebou zanechala, nese výlučnou zodpovědnost za bezpříkladný zmatek, ve kterém je téměř každá část civilizovaného světa v současnosti pohroužena. Není snad faktem - a to je ústřední myšlenka, kterou chci zdůraznit - že základní příčina těchto světových nepokojů by se ani tak neměla připisovat důsledkům toho, co se bude muset dříve či později považovat za přechodné vychýlení v záležitostech stále se měnícího světa, ale spíše selhání těch, do jejichž rukou byly svěřeny bezprostřední osudy lidí a národů, přizpůsobit své systémy hospodářských a politických institucí nevyhnutelným potřebám rychle se vyvíjejícího věku? Nejsou snad tyto vracející se krize, které otřásají současnou společností, způsobeny hlavně politováníhodnou neschopností uznávaných světových vůdců správně číst znamení doby, jednou provždy se zbavit předpojatých myšlenek a spoutávajících přesvědčení a přebudovat aparát svých daných vlád podle těch standardů, které jsou potencionálně obsaženy v Bahá’u’lláhově vrcholném prohlášení o jednotě lidstva - hlavním a význačném rysu Víry, kterou vyhlásil? Vždyť princip jednoty lidstva, základní kámen Bahá’u’lláhova svět objímajícího panství, neznamená nic jiného než uvést v platnost Jeho plán na sjednocení světa - plán, o kterém jsme se již zmínili. „V každém Zřízení,“ píše ‘Abdu’l-Bahá, „se světlo Božího vedení zaměřuje na jedno ústřední téma… V tomto skvostném Zjevení, v tomto slavném století, je základem Víry Boží a význačným rysem Jeho Zákona vědomí jednoty lidstva.“
Jak dojemné jsou vskutku snahy těch vůdců lidských institucí, kteří, v naprosté nevšímavosti k duchu doby, usilují přizpůsobit národní rozvoj, uzpůsobený pro dávné dny soběstačných národů, věku, který buď musí dosáhnout jednoty světa, jak to nastínil Bahá’u’lláh, nebo zahynout. V hodině tak důležité v historii civilizace se patří, aby vůdcové všech národů světa, malých i velkých, ať na Východě nebo na Západě, ať vítězných nebo poražených, věnovali pozornost jasnému volání Bahá’u’lláha a zcela naplněni smyslem pro světovou solidaritu, nepostradatelnou podmínkou loajality k Jeho Věci, odhodlaně povstali a v úplnosti uskutečnili jediný léčebný plán, který On, Boží Lékař, předepsal pro churavějící lidstvo. Nechť odhodí jednou provždy každou předpojatou myšlenku, každý národní předsudek a věnují pozornost ušlechtilé radě ‘Abdu’l-Baháa, pověřeného Vykladače Jeho učení. Nejlépe posloužíte své zemi, odpověděl ‘Abdu’l-Bahá vysokému úředníku ve službách federální vlády Spojených států amerických, který se Ho ptal na nejlepší způsob, jak podporovat zájmy své vlády a lidu, když se budete ve svém postavení občana světa snažit napomáhat konečné aplikaci principu federalismu, který je základem vlády vaší vlastní země, ve vztazích, jež nyní panují mezi lidmi a národy světa.
V knize Tajemství Boží civilizace (The Mysterious Forces of Civilization), ‘Abdu’l-Baháově význačném příspěvku pro budoucí reorganizaci světa, čteme následující:
„Skutečná civilizace rozvine svůj prapor v samotném srdci světa, až určitý počet význačných a šlechetných vládců - zářících příkladů oddanosti a odhodlanosti - povstane pro dobro a štěstí všeho lidstva, s pevným předsevzetím a jasnou vizí, aby ustanovili Věc všeobecného míru. Musí tuto Věc míru podrobit všeobecné konzultaci a usilovat všemi prostředky ve své moci o založení Unie národů světa. Musí uzavřít zavazující dohodu a přijmout smlouvu, jejíž ustanovení musí být přiměřená, neporušitelná a konečná. Musí ji vyhlásit do celého světa a získat pro ni souhlas celého lidského rodu. Tento vrcholný a vznešený závazek - skutečný zdroj míru a blahobytu celého světa - by se měl považovat za posvátný všemi, kdož žijí na zemi. Všechny síly lidstva se musí zmobilizovat pro zajištění stability a trvalosti této největší Smlouvy. V tomto všeobjímajícím Paktu by měly být jasně určeny hranice každého státu, jednoznačně stanoveny principy, jež jsou základem vzájemných vztahů mezi vládami a zjištěny všechny mezinárodní smlouvy a závazky. Podobně by měla být přísně omezena velikost ozbrojení každé vlády, protože pokud by se dovolilo, aby se přípravy na válku a vojenské síly jakéhokoliv státu zvyšovaly, vyvolalo by to podezření ostatních. Základní princip tohoto závazného Paktu by měl být určen tak, aby v případě, že jakákoliv vláda později poruší jakékoliv z jeho ustanovení, měly by všechny vlády na zemi povstat a přinutit ji k naprostému podrobení, ba lidský rod jako celek by se měl odhodlat, aby s veškerou silou, kterou vládne, tuto vládu zničil. Pokud se tento největší ze všech léků podá nemocnému tělu světa, zajisté se vyléčí ze svých nemocí a zůstane pak navždy v bezpečí a klidu.“
„Několik lidí,“ dále dodává, „kteří si nejsou vědomi moci skrývající se v lidském snažení, považuje tuto záležitost za zcela neproveditelnou, dokonce za hranicí lidského největšího úsilí. To však není pravda. Naopak, díky neustálé milosti Boha, díky milující laskavosti Jeho oblíbených, nesrovnatelného snažení moudrých a schopných duší a díky myšlenkám a nápadům jedinečných vůdců této doby, naprosto nic nelze považovat za nedosažitelné. Snaha, neutuchající snaha je vyžadována. Nic menšího než nezdolné odhodlání toho nemůže dosáhnout. Bylo mnoho věcí, které minulé věky považovaly za čistě vizionářské, a přesto se v dnešní době staly zcela jednoduché a uskutečnitelné. Proč by se tato největší a vznosná Věc - denice nebes skutečné civilizace a věc slávy, pokroku, blahobytu a úspěchu celého lidstva - měla považovat za nedosažitelnou? Zajisté přijde den, kdy její krásné světlo bude zářit na shromáždění člověka.“
Sedm svící jednoty
Když ‘Abdu’l-Bahá v jedné ze Svých Desek blíže objasňoval Svůj ušlechtilý motiv, zjevil následující:
„V předchozích cyklech sice byla ustanovena harmonie, ale kvůli nedostatku prostředků nemohlo být dosaženo jednoty celého lidstva. Kontinenty zůstávaly odděleny, dokonce ani lidé jednoho kontinentu se nesdružovali a výměna myšlenek byla téměř nemožná. Stejně tak styky, porozumění a jednota mezi všemi národy a příbuzenstvy světa byly nedosažitelné. V tomto dni se však komunikační prostředky znásobily a pět kontinentů na Zemi se prakticky spojilo v jeden… Podobným způsobem se všichni členové lidské rodiny, ať národy nebo vlády, města nebo vesnice, staly rostoucí měrou na sobě vzájemně závislými. Soběstačnost není nadále pro nikoho možná, protože politické svazky sjednocují všechny lidi a národy a svazky obchodní a průmyslové, zemědělské a vzdělávací jsou posilovány každým dnem. Z tohoto důvodu může být v tomto dni dosaženo jednoty všeho lidstva. Vpravdě to není nic jiného než jeden ze zázraků tohoto skvělého věku, tohoto slavného století. O to byly minulé věky ochuzeny, protože toto století - století světla - bylo obdařeno jedinečnou a nebývalou slávou, mocí a osvícením. Z tohoto důvodu dochází dennodenně k zázračnému odhalení nového divu. Nakonec bude vidět, jak zářivě budou jeho svíce hořet ve shromáždění člověka.
Popatři, jak teď jeho světlo ozařuje ztemnělý horizont světa. První svící je jednota v politické říši, jejíž první záblesky můžeme nyní rozpoznat. Druhou svící je jednota myšlení ve světových záležitostech, jejíž uskutečňování vbrzku budeme svědky. Třetí svící je jednota ve svobodě, která zajisté přijde. Čtvrtou svící je jednota v náboženství, která je základním kamenem samotných základů a která bude, mocí Boha, zjevena v celé své nádheře. Pátá svíce je jednota národů - jednota, která se v tomto století určitě ustanoví a která způsobí, že se všechny národy světa budou považovat za občany jedné společné vlasti. Šestou svící je jednota ras, která ze všech, kdož dlí na zemi, utvoří národy a příbuzenstva jedné rasy. Sedmou svící je jednota jazyka, to znamená výběr univerzálního jazyka, kterému se budou učit a kterým budou hovořit všechny národy. Každá z těchto jednot nezbytně nastane, protože moc Království Božího pomůže a podpoří jejich uskutečňování.“
Světový superstát
Před více než šedesáti lety, ve Své Desce královně Viktorii, Bahá’u’lláh oslovil „shromáždění vládců země“ a zjevil následující:
„Raďte se spolu a nechť se váš zájem dotýká pouze toho, co lidstvu přinese užitek a zlepší jeho podmínky… Považujte svět za lidské tělo, které, ačkoliv bylo stvořeno celé a dokonalé, bylo z různých příčin napadeno těžkými chorobami a neduhy. Ani na jeden den se mu nedostává klidu, dokonce jej choroby zachvátily mnohem bolestivěji, když se dostalo do péče nezkušených lékařů, kteří pohánějí oře svých světských tužeb a politováníhodně pochybili. A i když se jednou, díky péči schopného lékaře, nějaký úd tohoto těla uzdravil, zbytek zůstal zasažen jako dříve. Tak vás zpravuje Vševědoucí, Nejmoudřejší… To, co Pán určil za spolehlivý lék a nejmocnější nástroj k vyléčení celého světa, je spojení všech jeho národů v jedné univerzální Věci, jedné společné Víře. Toho nemůže být v žádném případě dosaženo jinak než skrze moc schopného, všemohoucího a vnuknutím nadaného Lékaře. To je, vskutku, pravda a vše ostatní není nic než omyl.“
V dalším úryvku Bahá’u’lláh dodává tato slova: „Vidíme, že každý rok přidáváte ke svým výdajům a zatěžujete tak lidi, kterým vládnete; to vpravdě není nic než žalostná nespravedlnost. Obávejte se vzdechů a slz tohoto Ukřivděného, a nezatěžujte své národy více, než kolik snesou… Smiřte se mezi sebou, aby vám už nebylo třeba zbraní než v míře nutné k ochraně svých území a panství. Buďte jednotni, ó shromáždění vládců světa, neboť pak bouře neshod mezi vámi utichne a vaše národy naleznou klid. Jestliže kterýkoliv z vás pozvedne zbraně proti jinému, povstaňte proti němu všichni, protože to není nic než zjevná spravedlnost.“
Co jiného mohou tato mocná slova znamenat, pokud neukazují na nezbytné zmenšení neomezené národní suverenity jako na nepostradatelnou přípravu pro vytvoření budoucího Společenství všech národů světa? Jistý druh světového superstátu se musí nutně vyvinout a v jeho prospěch všechny státy světa ochotně postoupí všechny nároky na válku, jistá práva na uvalení daní a všechna práva na držení zbraní, kromě těch chovaných pro účely udržení vnitřního pořádku v rámci svých daných území. Takový stát bude muset v sobě zahrnovat mezinárodní exekutivu postačitelnou k tomu, aby uplatňovala nejvyšší a nenapadnutelnou autoritu nad každým vzpurným členem tohoto společenství národů; světový parlament, jehož členové budou voleni lidmi ve svých jednotlivých zemích a jejichž zvolení potvrdí příslušné vlády; a nejvyšší soud, jehož rozhodnutí budou mít závaznou účinnost i v těch případech, kde zúčastněné strany dobrovolně nesouhlasily s tím, aby postoupily svůj případ tomuto soudu k posouzení. Světové společenství, ve kterém budou všechny ekonomické bariéry trvale odstraněny a vzájemná závislost kapitálu a práce bude jednoznačně uznána; ve kterém ryk náboženského fanatismu a svárů navždy utichne; ve kterém plamen rasové nesnášenlivosti zcela uhasne; ve kterém jednotný kodex mezinárodního práva - výsledek uvážlivého posouzení světových federalizovaných představitelů - bude mít za své sankční opatření okamžitou a donucovací intervenci společných ozbrojených sil federalizovaných jednotek; a konečně světové společenství, ve kterém zuřivost vrtošivého a militantního nacionalismu bude přetvořena v trvalé vědomí světoobčanství - tak se vskutku jeví, ve svém nejširším náčrtu, Řád předpovězený Bahá’u’lláhem, Řád, který bude považován za nejlepší ovoce pomalu dospívajícího věku.
„Svatostánek jednoty,“ hlásá Bahá’u’lláh ve Svém poselství všemu lidstvu, „byl vystavěn, nepovažujte jeden druhého za cizince… Všichni jste plody jednoho stromu a listy jedné větve… Svět je jediným domovem a lidstvo jeho občany… Nechť se člověk nechlubí tím, že miluje svou zemi, spíše ať se chlubí tím, že miluje svůj lidský rod.“
Nechť zde nejsou žádné pochybnosti o oživujícím cíli celosvětového Bahá’u’lláhova Zákona. Jeho cílem zdaleka není rozvrátit existující základy společnosti, usiluje o rozšíření jejích základů, přetvoření jejích institucí způsobem, který je v souladu s potřebami stále se měnícího světa. Nemůže být v rozporu s žádnou legitimní věrností, ani nemůže podkopávat základní loajalitu. Jeho cílem není zadusit plameny rozumného a zdravého patriotismu v lidských srdcích, ani zrušit systém národní autonomie, která je tak nezbytná, pokud se chceme vyhnout zlu přílišné centralizace. Neignoruje, ani se nepokouší potlačit různorodost etnického původu, podnebí, historie, jazyka a tradice, myšlení a zvyků, které odlišují lidi a národy světa. Volá po širší loajalitě, po větším úsilí, než to které oživuje lidský rod. Trvá na podřízení národních nutkání a zájmů závazným požadavkům sjednoceného světa. Odmítá přílišnou centralizaci na straně jedné a zříká se všech pokusů o uniformitu na straně druhé. Jeho heslem je jednota v různosti, jak to Sám ‘Abdu’l-Bahá vysvětlil:
„Přemýšlejte o květinách v zahradě. Ačkoliv se liší svými druhy, barvami, formami a tvarem, přesto protože jsou osvěžovány vodami jednoho pramene, ovívány dechem jednoho větru, posilovány paprsky jednoho slunce, jejich různorodost zvyšuje jejich půvab a přidává k jejich kráse. Jak by to bylo oku nepříjemné, kdyby všechny květiny a rostliny, listy a květy, ovoce, větve a stromy této zahrady měly všechny stejný tvar a barvu! Různorodost v zabarvení, formě a tvaru obohacuje a zdobí zahradu a zvyšuje její účinek. Podobně, jsou-li rozmanité odstíny myšlení, temperamentu a charakteru mocí a vlivem jedné centrální síly přivedeny k sobě, bude krása a sláva lidské dokonalosti odhalena a projevena. Nic než nebeská moc Slova Božího, které vládne a překračuje skutečnosti všech věcí, není schopná sladit různorodé myšlenky, postoje, nápady a přesvědčení dětí lidí.“
Bahá’u’lláhovo volání je zejména namířeno proti všem formám provincialismu, všem nesnášenlivostem a předsudkům. Pokud dlouho pěstované myšlenky a starobylé a úctyhodné instituce, pokud určité sociální předpoklady a náboženské formule přestaly podporovat blahobyt převážné většiny lidstva, pokud již nadále nevyhovují potřebám stále se vyvíjecího lidstva, nechť jsou smeteny a vykázány do místa zapomnění zastaralých a zapomenutých doktrín. Proč by, ve světě podřízeném neměnnému zákonu změny a úpadku, měly být vyňaty ze zkázy, která nutně musí potkat každou lidskou instituci? Vždyť právní standardy, politické a ekonomické teorie jsou vytvářeny čistě proto, aby chránily zájmy lidstva jako celku, a ne aby bylo lidstvo ukřižováno pro zachování neporušenosti jakéhokoliv konkrétního zákona či doktríny.
Princip jednoty
Nechť však nedojde k žádnému omylu. Princip jednoty lidstva - osa, kolem které se točí veškeré Bahá’u’lláhovo učení - není pouhým výbuchem nevědomého emocionalismu nebo výrazem neurčité a zbožné naděje. Jeho výzva nemá být pouze ztotožněna se znovu probuzením ducha bratrství a dobré vůle mezi lidmi, a ani nechce pouze podporovat harmonickou spolupráci mezi jednotlivými lidmi a národy. Jeho důsledky jsou hlubší, jeho nároky větší než ty, které bylo Prorokům minulosti dovoleno vznést. Jeho poselství se týká nejen jednotlivců, ale zabývá se v první řadě povahou těch základních vztahů, které musí svazovat všechny státy a národy jako členy jedné lidské rodiny. Nepředstavuje pouhé formulování ideálu, ale je nerozlučně spojen s institucí, která je způsobilá k tomu, aby ztělesňovala jeho pravdu, ukázala jeho oprávněnost a zachovala jeho vliv. Znamená organickou změnu ve struktuře současné společnosti, změnu, jakou svět ještě nezažil. Představuje výzvu, zároveň smělou i univerzální, zastaralým frázím národních názorových přesvědčení - přesvědčení, která kdysi mívala svou éru a která musí při obvyklém běhu událostí, jak je vytváří a řídí Prozřetelnost, ustoupit a dát prostor novému evangeliu, fundamentálně odlišnému a nekonečně nadřazenému tomu, co si svět dosud dokázal představit. Nevolá po ničem menším než po rekonstrukci a demilitarizaci celého civilizovaného světa - světa organicky sjednoceného ve všech základních aspektech svého života, svého politického aparátu, svých duchovních aspirací, svého obchodu a financí, svého písma a jazyka, a přesto nekonečného v různosti národních charakteristik svých federalizovaných jednotek. Představuje vrchol lidské evoluce - evoluce, která má své prvopočátky ve zrodu rodinného života, svůj následný rozvoj v dosažení kmenové pospolitosti, posléze vedoucí k vytvoření městského státu a dále se rozvíjející v instituce nezávislých a suverénních národů.
Princip jednoty lidstva, jak jej prohlásil Bahá’u’lláh, s sebou nenese nic menšího či většího než slavnostní ujištění, že dosažení tohoto konečného stádia v této úžasné evoluci není pouze nezbytné, ale nevyhnutelné, že jeho uskutečnění se rychle blíží a že nic jiného než moc, která je zrozena z Boha, ho nemůže dokázat přivodit.
Tak úžasné pojetí shledává své nejranější projevy ve vědomě vynakládaném úsilí a své skromné počátky, které již uskutečnili vyhlášení stoupenci Bahá’u’lláhovy Víry, kteří, vědomi si mimořádnosti svého poslání a zasvěceni do povznášejících principů Jeho správy, si razí cestu vpřed, aby zakládali Jeho Království na této zemi. Má své nepřímé projevy v postupném rozšiřování ducha světové solidarity, který spontánně povstává ze zmatků rozkládající se společnosti.
Bylo by podněcující sledovat historii růstu a rozvoje tohoto vznešeného pojení, které musí stále více přitahovat pozornost zodpovědných správců osudů lidí a národů. Státům a knížectvím, které se zrovna vynořily ze zmatku velkého napoleonského rozvratu, jejichž hlavním zaujetím bylo buď získat zpět svá práva na nezávislost nebo dosáhnout své národní jednoty, se pojetí světové solidarity zdálo nejen vzdálené, ale nepředstavitelné. Dokud se silám nacionalismu nepodařilo rozvrátit základy Svaté aliance, která usilovala o omezení jejich rostoucí moci, nebyla možnost světového řádu, který by ve svém rozsahu převyšoval politické instituce založené těmito národy, brána skutečně vážně. Teprve po světové válce začali tito zastánci arogantního nacionalismu považovat takový řád za předmět zhoubné doktríny, jež měla podemlít tu základní loajalitu, na které závisela trvalá existence jejich národního života. Se silou, která připomínala energii, s níž chtěli členové Svaté aliance udusit ducha rostoucího nacionalismu mezi národy, které se osvobodily z napoleonského jha, tito zastánci nespoutané národní suverenity v této době usilovali a stále usilují o diskreditaci principů, na nichž musí jejich vlastní spása nakonec záviset.
Krajní opozice, která přivítala nezdařilý program Ženevského protokolu; zesměšnění, které se dostalo návrhu na Spojené státy evropské, jenž byl následně předložen; a neúspěch všeobecného plánu na ekonomickou unii v Evropě, mohou vypadat jako porážky v úsilí, jež hrstka prozíravých lidí horlivě vynakládá pro pokrok tohoto vznešeného ideálu. A přesto, nejsme snad oprávněni čerpat čerstvé povzbuzení, když sledujeme, že samotné uvážení takových návrhů je samo o sobě důkazem jejich stálého růstu v myslích a srdcích lidí? Nejsme snad svědky toho, že v organizovaných pokusech, které mají zdiskreditovat tak vznešené pojetí, se ve větším měřítku opakují ony strhující zápasy a nelítostné spory, které předcházely zrození a pomáhaly při obnově sjednocených národů Západu?
Federace lidstva
Vezměme si jen jeden příklad. Jak sebevědomá byla ujišťování ve dnech předcházejících sjednocení států severoamerického kontinentu, která se týkala nepřekonatelných zábran, které stály v cestě jejich konečné federace! Nebylo snad intenzivně a rozhodně prohlašováno, že protichůdné zájmy, vzájemná nedůvěra, rozdíly ve správě a způsobech, které rozdělovaly jednotlivé státy, jsou takové, že žádná síla, ať duchovní nebo světská, nemohla nikdy doufat v to, že by je dokázala harmonizovat nebo řídit? A přesto, jak odlišné byly podmínky převládající před sto padesáti lety od těch, které charakterizují současnou společnost! Rozhodně by nebylo přehnané říci, že neexistence těch možností, jež dal moderní vědecký pokrok do služeb lidstva v naší době, učinila z problému stmelení amerických států do jedné federace, jakkoli si byly v jistých tradicích podobné, úkol nekonečně složitější než ten, kterému čelí rozdělené lidstvo ve svém úsilí o dosažení sjednocení všeho lidstva.
Kdo ví, zda proto, aby se toto vznešené pojetí mohlo uskutečnit, nebude muset lidstvo projít utrpením mnohem větším, než jaké kdy zažilo? Mohlo snad něco menšího než oheň občanské války se vším násilím a ranami osudu - války, která téměř rozštěpila velkou americkou republiku - stmelit státy nikoli do pouhé Unie nezávislých jednotek, ale do jednoho Národa, a to i přes všechny etnické rozdíly, které charakterizovaly její dílčí součásti? Že tak zásadní revoluce, zahrnující tak dalekosáhlé změny ve struktuře společnosti, může být dosaženo prostřednictvím běžných procesů diplomacie a vzdělávání, se zdá vysoce nepravděpodobné. Musíme jen obrátit svůj pohled na krví poskvrněnou historii lidstva, abychom si uvědomili, že nic než intenzívní mentální, jakož i fyzická muka nedokáží urychlit tyto epochální změny, které tvoří největší mezníky v historii lidské civilizace.
Zkouška ohněm
Ačkoliv byly tyto změny v minulosti obrovské a dalekosáhlé, nemohou, pohlíží-li se na ně ze správné perspektivy, vypadat jinak než jako pomocné úpravy, které předcházely transformaci nepřekonatelné velkoleposti a rozsahu, již musí lidstvo v tomto věku podstoupit. Je bohužel stále zjevnější, že jedině síly světové katastrofy mohou urychlit takovou novou fázi lidského myšlení. Nic než oheň hrozného utrpení, jež nemá ve své intenzitě srovnání, nemůže stmelit a spojit svárlivá uskupení představující prvky současné civilizace do integrálních součástí světového společenství národů budoucnosti. To je pravdou, kterou budoucí události rostoucí měrou potvrdí.
Prorocký hlas Bahá’u’lláha, který varuje v závěrečných pasážích Skrytých slov „národy světa“ že „je stíhá nepředvídaná pohroma a že na ně čeká bolestná odplata“, vskutku zlověstně osvětluje bezprostřední osudy sužovaného lidstva. Nic než zkoušce ohněm, z níž lidstvo povstane potrestané a připravené, se nepodaří vštípit pocit odpovědnosti, kterou vládci nově zrozeného věku musí vzít na svá bedra. Znovu bych obrátil vaši pozornost na ta zlověstná Bahá’u’lláhova slova, která jsem již citoval: „A když nastane ta stanovená hodina, objeví se náhle to, co způsobí, že se údy lidstva roztřesou.“
Neujistil snad ‘Abdu’l-Bahá jednoznačně, že „další válka, krutější než ta poslední, určitě propukne“?
Na provedení tohoto ohromného, nevýslovně nádherného podniku - podniku, se kterým si nevěděla rady ani vynalézavost římského státnického umění a jehož nedokázalo dosáhnout ani Napoleonovo zoufalé snažení - bude záležet konečné uskutečnění toho milénia, o němž básníci všech věků pěli a věštci dlouho snili. Na něm bude záležet naplnění proroctví vyslovených Proroky minulosti, kdy se meče překují na radlice a lev s beránkem budou ležet pospolu. Pouze on může započít Království Nebeského Otce, jak to předvídá Víra Ježíše Krista. Pouze on může položit základy nového Světového řádu, jak si ho představoval Bahá’u’lláh - Světového řádu, který bude na této pozemské planině zrcadlit, jakkoli matně, nepopsatelnou nádheru Království Abhá.
Ještě jedno slovo závěrem. Vyhlášení jednoty lidstva - nejzákladnějšího kamene Bahá’u’lláhova všeobjímajícího panství – nelze za žádných okolností srovnávat s výrazy zbožných nadějí, které byly vysloveny v minulosti. Nepronesl jen pouhé volání, které pozvedl sám a bez pomoci, tváří v tvář neoblomné a spojené opozici dvou nejmocnějších potentátů Orientu Své doby - zatímco On Sám byl vyhnancem a vězněm v jejich rukou. Zahrnuje v sobě jak varování, tak slib - varování, že v této jednotě spočívají výlučné prostředky pro spásu rozsáhle trpícího světa, a slib, že její uskutečnění je na dosah ruky.
Toto vyhlášení jednoty lidstva bylo vysloveno v době, kdy se s jeho možností ještě nikde na světě vážně nepočítalo. Na základě nebeské moci, kterou mu vdechl Duch Bahá’u’lláha, se začalo stále rostoucím počtem uvážlivých lidí považovat nejen za blížící se možnost, ale za nezbytný výsledek sil, jež nyní ve světě fungují.
Mluvčí Boha
Svět se úžasným pokrokem, jehož bylo dosaženo v oblasti fyzikální vědy, a světovým rozmachem obchodu a průmyslu, zajisté smrskl a přetvořil do jednoho vysoce komplexního organismu a prodírá se pod tlakem světových ekonomických sil mezi nástrahami materialistické civilizace. Tento svět má naléhavou potřebu, aby se přeformulovala Pravda, jež leží v základech všech Zjevení minulosti, a to jazykem, který bude přizpůsoben jeho základním požadavkům. A který jiný hlas než hlas Bahá’u’lláha - Mluvčího Boha pro tento věk - může způsobit tak radikální transformaci společnosti, jak ji již dokázal uskutečnit v srdcích těch mužů a žen, tak rozmanitých a zdánlivě neslučitelných, kteří tvoří uskupení Jeho prohlášených následovníků po celém světě?
Jen málokdo může opravdu pochybovat o tom, že tak vznešené pojetí rychle pučí v myslích lidí, že se zvedají hlasy na jeho podporu, že jeho charakteristické rysy musí rychle vykrystalizovat v povědomí těch, již jsou u moci. Pouze ti, jejichž srdce jsou poskvrněna předsudky, si nedokázali povšimnout, že skromné počátky tohoto pojetí se již projevily v celosvětové Správě, se kterou se ztotožňují stoupenci Bahá’u’lláhovy Víry.
Draze milovaní spolupracovníci, je naší prvořadou povinností s nezkalenou vizí a nezmenšeným nadšením pokračovat a napomáhat konečnému vybudování této Stavby, jejíž základy položil Bahá’u’lláh do našich srdcí, získávat další naději a sílu ze všeobecného směru vývoje nedávných událostí, jakkoliv temný se zdá jejich okamžitý účinek, a modlit se s neúnavnou vřelostí, aby On urychlil příchod uskutečnění té nádherné vize, která tvoří nejjasnější vyzařování Jeho Mysli a nejlepší ovoce nejlepší civilizace, jakou svět dosud viděl.
Nemohlo by sté výročí Vyhlášení Bahá’u’lláhovy Víry znamenat počátek tak nesmírné éry v lidských dějinách?
Milovaným Boha a služebnicím Milosrdného ve Spojených státech a Kanadě
Přátelé a spoluochránci Bahá’u’lláhovy Víry,
ať byly změny, které nedávno potkaly rychle se probouzející lidstvo v této přechodné fázi jeho pestré historie jakkoli význačné, přesto by se stálá konsolidace institucí, na jejichž vybudování v každé zemi usilovně pracují správci Bahá’u’lláhovy Víry, neměla pokládat za méně významnou ani těmi, kdo jsou zatím nedokonale obeznámeni s překážkami, jež tito správci museli překonat nebo se skromnými zdroji, na které se mohli spolehnout.
Fakt, že Víra, která byla před deseti lety tvrdě otřesena náhlým odchodem nesrovnatelného Mistra, si i přes obrovské překážky zachovala svou jednotu, odolala zlomyslným útokům nepřejícníků, umlčela nactiutrhače, rozšířila základ své rozsáhlé správy a vystavěla na ní instituce, které symbolizují její ideály uctívání a služby, by měl být považován za dostatečný důkaz nepřekonatelné moci, kterou se jí Všemohoucí rozhodl od okamžiku jejího započetí udělit.
Že se Věc, spojená se jménem Bahá’u’lláha, živí z těch skrytých pramenů nebeské síly, kterou žádná síla lidské osobnosti, ať má jakékoliv kouzlo, nemůže nahradit; že její oporou je výhradně onen mystický Zdroj, se kterým nelze srovnávat žádnou světskou výhodu, ať již jde o bohatství, slávu nebo vzdělání; že se šíří způsoby tajemnými a naprosto se lišícími od měřítek přijatých většinou lidstva, se, pokud to již není zjevné, bude stále více projevovat, jak si razí cestu vpřed k novým vítězstvím ve svém zápase o duchovní obnovu lidstva.
Vskutku, jak by mohla nepodporovaná, jako vždy, radami a zdroji moudrých, bohatých a vzdělaných v zemi svého zrodu, uspět a roztrhnout vedví okovy, jež ji zatěžovaly v hodině jejího narození a povstat neporušená z bouří, jež zmítaly jejími počátky, kdyby její oživující dech nebyl kříšen duchem, jenž je zrozen z Boha a na němž všechen úspěch, ať se o něj kdekoliv a jakkoliv usiluje, musí nakonec záležet?
Není nutné, abych znovu ani v nejhrubších obrysech připomínal srdcervoucí podrobnosti té otřesné tragédie, jež poznamenala porodní bolesti naší milované Víry, ustanovené v zemi nechvalně známé svým neomezovaným fanatismem, svou hrubou nevědomostí a svou bezuzdnou krutostí. Ani se nemusím šířit o neohroženosti a důstojné statečnosti, jež se postavily krutým mučitelům té rasy, nebo vyzdvihnout počet či zdůraznit čistotu životů těch, kdo ochotně zemřeli proto, aby jejich Věc mohla žít a prospívat. Není nutné se obšírně zabývat rozhořčením, jež takové ohavnosti vyvolaly, a pocity bezvýhradného obdivu, jenž vzplanul v srdcích nesčetných mužů a žen v oblastech daleko vzdálených od dějiště těchto nepopsatelných krutostí. Stačí říci, že těmto hrdinům Bahá’u’lláhovy rodné země byla udělena neocenitelná výsada zpečetit svou krví prvotní triumfy své milované Víry a vydláždit cestu pro její přicházející vítězství. V krvi nesčetných mučedníků Persie leží semeno Bohem ustanovené správy, které, třebaže bylo přesazeno ze své rodné půdy, nyní za vaší milující péče klíčí do nového řádu, jemuž je určeno, aby zastínil celé lidstvo.
Americký příspěvek Věci
I když jsou úspěchy a nezapomenutelné služby průkopníků hrdinského věku Věci v Persii ohromné, je příspěvek, který jejich duchovní následovníci, američtí věřící, vítězní budovatelé organické struktury Věci, nyní přinášejí k naplnění Plánu, jenž musí být předzvěstí Zlatého věku Věci, v tomto namáhavém období její historie neméně záslužný. Dovoluji si tvrdit, že jen málokdo, jestli vůbec někdo, z těchto privilegovaných tvůrců a správců ustavení Bahá’u’lláhovy Víry si je alespoň mlhavě vědom převládající role, jíž je severoamerickému kontinentu dáno sehrát v budoucí orientaci své svět objímající Věci. Ani se nezdá, že by existoval patrný dostatek těch věřících, kteří by si byli dostatečně vědomi rozhodujícího vlivu, který již vykazují při řízení a správě jejích záležitostí.
„Americký kontinent,“ napsal ‘Abdu’l-Bahá v únoru 1917, „je v očích jediného pravého Boha zemí, kde bude odhalena nádhera Jeho světla, kde budou odkryta tajemství Jeho Víry, kde budou pobývat spravedliví a svobodní se budou shromažďovat.“
To, že podporovatelé Bahá’u’lláhovy Věci po celých Spojených státech a Kanadě stále více ukazují pravdu tohoto závažného ujištění, je zřejmé i příležitostnému pozorovateli záznamů jejich četných služeb, ať jako jednotlivců nebo skrze jejich společné úsilí. Projevy spontánní loajality, jež poznamenaly jejich odezvu na výslovná přání zesnulého Mistra; štědrost, se kterou při více než jedné příležitosti povstali, aby nabídli pomocnou ruku potřebným a utiskovaným bratřím v Persii; síla, se kterou odporovali nestoudným útokům, jež proti nim se zvyšující se frekvencí rozpoutávali sveřepí nepřátelé zvenčí i zevnitř; příklad, který dal orgán jejich národních představitelů jejich sesterským duchovním radám při formování nástrojů nezbytných pro účinné vykonávání jejich kolektivních povinností; jejich úspěšná intervence za své perzekvované spolupracovníky v Rusku; morální podpora, již poskytli svým egyptským spoluučedníkům v nejkritičtější fázi v jejich boji za osvobození z pout islámské ortodoxie; historické služby vykonané těmi neohroženými průkopníky, kteří, věrni volání ‘Abdu’l-Baháa, opustili své domovy, aby zasadili v nejvzdálenějších koutech zeměkoule zástavu Jeho Víry; a v neposlední řadě vznešenost jejich sebeobětování, jež vyvrcholilo dokončením nadstavby Mašriqu’l-Adhkáru - toto všechno jsou vynikající výmluvné důkazy nezdolného charakteru víry, již Bahá’u’lláh zažehl v jejich srdcích.
Kdo, při zvažování tak mimořádného záznamu služby, může pochybovat, že tito věrní správci spásné milosti Boží uchránili v neporušeném a nerozděleném stavu drahocenné dědictví, jež jim bylo svěřeno do opatrování? Nepřiblížili se, lze právem zauvažovat, způsobem, který ukáží pouze budoucí historikové, vysokému standardu, jenž charakterizoval nesmrtelně proslulé skutky dosažené těmi, kteří jim předcházeli?
Ne podle materiálních zdrojů, které nyní členové tohoto teprve se rozvíjejícího společenství mohou nashromáždit na svou pomoc; ne podle početní síly současných podporovatelů tohoto společenství; ani podle přímých hmotných výhod, jež mohou zatím jeho zastánci prokázat potřebným a zoufalým z řad svých krajanů, by se měly posuzovat možnosti takového společenství nebo určovat jeho cena. Nikde jinde než v čistotě jeho nařízení, důstojnosti jeho norem, neporušenosti jeho zákonů, přiměřenosti jeho nároků, rozsáhlosti jeho působnosti, univerzálnosti jeho programu, flexibilitě jeho institucí, v životech jeho zakladatelů, v hrdinství jeho mučedníků a v přetvářející síle jeho vlivu by se neměl nezaujatý pozorovatel snažit získat pravá kritéria, jež mu umožní, aby pochopil jeho tajemství a odhadl jeho sílu.
Úpadek smrtelného panství
Jak nepřiměřený, jak bezvýznamný je pokus o jakékoliv srovnání mezi pomalou a postupnou konsolidací Víry vyhlášené Bahá’u’lláhem a těmi člověkem vytvořenými hnutími, jež musí nevyhnutelně upadnout a zaniknout, protože mají svůj původ v lidských touhách a své naděje soustřeďují na smrtelné panství! Prýští z omezené mysli, zplodila je lidská představivost a často jsou výtvorem špatně vymyšlených plánů. Taková hnutí, díky své novosti, díky svému působení na nižší instinkty lidí a díky své závislosti na zdrojích nečestného světa dokázala na čas oslnit oči lidí jenom proto, aby se nakonec z výšin své meteorické kariéry ponořila do temnoty zapomnění a byla zrušena těmi samými silami, které napomáhaly při jejich vytváření.
Toto ale není případem Bahá’u’lláhova Zjevení. Zrozena v prostředí strašlivé zpustlosti, prýštící z půdy prosycené odvěkou zkažeností, nenávistí a předsudky, hlásající principy neslučitelné s přijímanými měřítky té doby a od počátku čelící zavilému nepřátelství vlády, církve a lidí, tato vznikající Víra Boží díky nebeské moci, kterou byla obdařena, se za necelých devadesát let dokázala osvobodit z odírajících řetězů islámské nadvlády, prohlásit soběstačnost svých myšlenek a nezávislou neporušenost svých zákonů, zasadit svůj prapor v téměř čtyřiceti nejvyspělejších zemích světa, zřídit své výspy v zemích za nejvzdálenějšími moři, zasvětit své náboženské stavby v samotném srdci asijského a amerického kontinentu, přimět dvě z nejmocnějších vlád Západu, aby schválily nástroje nezbytné pro její správní činnosti, získat od královské rodiny náležité uctění dokonalosti svého učení a konečně podnítit představitele nejvyššího Tribunálu civilizovaného světa, aby věnovali pozornost jejím stížnostem a zajistit si od jeho členů písemná potvrzení, která se rovnají nevyslovenému uznání jejího náboženského statutu a výslovnému prohlášení o oprávněnosti jejího případu.
Ačkoliv toto Zjevení může zatím ve svém potenciálu jako sociální síly vypadat omezeně a ač se současná neúčinnost jeho svět objímajícího programu může zdát jakkoliv zřejmou, my, kteří se ztotožňujeme s jeho požehnaným jménem, musíme žasnout nad množstvím jeho úspěchů, srovnáme-li je se skromnými úspěchy, jež poznamenaly vzestup Zřízení minulosti. Kde jinde než v Bahá’u’lláhově Zjevení může nestranný student komparativní religionistiky vypočítávat příklady nároku tak ohromujícího jako ten, jenž vznesl Autor této Víry, nepřátele tak zavilé jako ty, jimž On čelil, oddanost mimořádnější než tu, již On zapálil, život tak rušný a okouzlující jako ten, který On vedl? Nabídlo křesťanství nebo islám, nebo jakékoli jiné Zřízení, jež jim předcházelo, příklady takových spojení odvahy a sebekázně, velkomyslnosti a moci, otevřenosti a loajality, jako ty, jež charakterizovaly chování hrdinů Bahá’u’lláhovy Víry? Kde jinde najdeme důkazy transformace tak rychlé, tak kompletní a tak náhlé jako ta, jež ovlivnila životy Bábových apoštolů? Vskutku, v jakýkoli autentických análech náboženství minulosti je zapsáno jen málo příkladů sebezapření tak naprostého, pevnosti tak stálé, velkomyslnosti tak ušlechtilé, loajality tak jednoznačné jako jsou ty, jež dosvědčují charakter této nesmrtelné skupiny, jež se ztotožňuje s tímto Božím Zjevením - tímto posledním a nejpřesvědčivějším projevem lásky a všemohoucnosti Všemocného!
Rozdíl oproti náboženstvím minulosti
V záznamech o nejranějších začátcích jakéhokoli uznávaného náboženství minulosti můžeme jen marně pátrat po příhodách, jež jsou ve svých podrobnostech tak napínavé, nebo ve svých důsledcích tak dalekosáhlé jako ty, jež osvětlují stránky historie této Víry. Téměř neuvěřitelné okolnosti, ke kterým došlo při mučednické smrti toho mladého Prince Slávy; síly barbarské represe, jež tato tragédie následně uvolnila; projevy nepřekonatelného hrdinství, jež podnítila; nabádání a varování, jež plynula z pera Božského Vězně v Jeho Epištolách představitelům církví, monarchům a vládcům světa; nezdolná loajalita, se kterou naši bratři bojují v muslimských zemích proti silám náboženské ortodoxie - tyto příklady lze počítat k nejvýznačnějším rysům toho, co svět teprve uzná za největší drama ve světových duchovních dějinách.
V této souvislosti nemusím připomínat ty nešťastné příhody, které nesporně a velkou měrou pokazily ranou historii jak judaismu, tak islámu. Není také nutné zdůrazňovat poškozující vliv výstřelků, soupeření a různic, fanatických výbuchů a nevděčných činů, které jsou spojeny s raným vývojem lidu Izraele a s vojenskou kariérou bezohledných průkopníků Víry MuÊammada. Pro můj záměr by bylo dostatečné zaměřit pozornost na velký počet těch, kteří v prvních dvou stoletích křesťanské éry „nabyli nečestný život vydáním svatých Písem do rukou nevěřících“, na skandální chování oněch biskupů, kteří byli takto označeni za zrádce, na neshody africké církve, na postupné pronikání principů mithraického kultu, alexandrijské myšlenkové školy, předpisů zoroastrismu a řecké filosofie do křesťanské doktríny a na zavedení institucí provinciálních synodů církvemi Řecka a Asie na základě modelu, který si vypůjčily od zastupitelských rad svých příslušných zemí.
Jak velká byla zatvrzelost, se kterou židovští konvertité mezi ranými křesťany lnuli k ceremoniím svých předků, a jak vroucí bylo jejich nadšení vnutit je nežidovským pohanům! Nebylo snad všech prvních patnáct jeruzalémských biskupů obřezanými Židy a nespojila snad kongregace, které předsedali, Mojžíšovy zákony s Kristovou doktrínou? Není snad faktem, že se před tím, než konvertoval Konstantin, přihlásila pod Kristovu zástavu pouhá dvacetina poddaných Římské říše? Nepociťovali snad tak zvaní Nazaréni, kteří po více než jedno století nepřestali praktikovat mojžíšský Zákon, bolestně zkázu Chrámu ve městě Jeruzalémě a veřejného náboženství Židů?
Jak nápadný je protiklad, když si ve světle výše zmíněných faktů připomeneme počet těch následovníků Bahá’u’lláha, kteří se v Persii a okolních zemích hlásili v době Jeho Odchodu k přesvědčeným následovníkům Jeho Víry! Jak povzbuzující je sledovat nezviklatelnou loajalitu, se kterou Jeho stateční následovníci střeží čistotu a neporušenost Jeho jasného a jednoznačného učení! Jak povznášející je podívaná na ty, kteří bojují se silami pevně etablované ortodoxie ve svém zápase vymanit se z pout omšelého věrovyznání! Jak inspirující je chování těch muslimských následovníků Bahá’u’lláha, kteří posuzují, nikoli s lítostí či apatií, ale s pocitem neskrývaného uspokojení, zasloužený trest, který Všemohoucí uvalil na dvojí instituci sultanátu a kalifátu, ony hnací síly despotismu a zapřísáhlé nepřátele Věci Boží!
Základní princip náboženské pravdy
Nechť však nikdo nechápe špatně můj záměr. Zjevení, jehož zdrojem a středem je Bahá’u’lláh, neruší žádné z náboženství, jež mu předcházelo, ani se i v nejmenší míře nepokouší překroutit jejich rysy či zmenšit jejich hodnotu. Vzdává se jakéhokoliv záměru snižovat kteréhokoli z Proroků minulosti, nebo umenšovat věčnou pravdu jejich učení. V žádném případě nemůže být v rozporu s duchem, který oživuje jejich nároky, ani se nesnaží podkopat základy oddanosti kteréhokoli člověka k jejich věci. Jeho prohlašovaným a základním cílem je umožnit každému stoupenci těchto Věr dosáhnout hlubšího porozumění náboženství, se kterým se ztotožňuje a získat jasnější představu o jeho cíli. Není eklektické při představování svých pravd, ani není povýšené při ujišťování o svých nárocích. Jeho učení se točí kolem základního principu, že náboženská pravda není absolutní, ale relativní, že Boží Zjevení je progresivní, nikoliv konečné. Jednoznačně a bez sebemenších výhrad prohlašuje, že všechna ustanovená náboženství jsou boží svým původem, totožná ve svých záměrech, vzájemně se doplňující ve svých funkcích, trvale na sebe navazující ve svém cíli a nepostradatelná ve svém významu pro lidstvo.
„Všichni Proroci Boží,“ ujišťuje Bahá’u’lláh v Kitáb-i-Íqán, „přebývají ve stejném svatostánku, vznášejí se ve stejném nebi, jsou usazeni na stejném trůnu, promlouvají stejnou řeč a hlásají stejnou Víru.“ Od „počátku, který nemá počátek,“ tito Představitelé Jednoty Boží a Řečiště Jeho nepřetržité promluvy šířili na lidstvo světlo neviditelné Krásy a i nadále budou, do „konce, který nemá konce,“ udělovat nová zjevení Jeho síly a další důkazy Jeho nepochopitelné slávy. Tvrdit, že kterékoli náboženství je konečné, že „veškeré Zjevení skončilo, že se portály Božího milosrdenství uzavřely, že z úsvitů věčné svatosti nevyjde znovu žádné slunce, že oceán trvalé štědrosti navždy utichl a že se ze Svatostánku odvěké slávy přestanou projevovat Poslové Boží,“ by opravdu nebylo ničím jiným než pustým rouháním.
„Liší se,“ vysvětluje Bahá’u’lláh v té samé epištole, „pouze intenzitou svého zjevení a poměrnou mocí svého světla.“ A není tomu tak z důvodu jakékoli vrozené neschopnosti kteréhokoli z nich zjevit ve větší míře slávu Poselství, které Mu bylo svěřeno, ale spíše kvůli nedospělosti a nepřipravenosti věku, ve kterém žili, pochopit a vstřebat veškeré možnosti skryté v oné Víře.
„S jistotou vězte,“ vysvětluje Bahá’u’lláh, „že v každém Zřízení je světlo Božího Zjevení udělováno lidem v přímé úměrnosti k jejich duchovním schopnostem. Uvažujte o slunci. Jak slabé jsou jeho paprsky v okamžiku, kdy se objeví nad obzorem. Jak se postupně zvětšuje jeho teplo a moc, když se blíží k nadhlavníku, a umožňuje mezitím všem stvořeným věcem, aby se přizpůsobily rostoucí intenzitě jeho světla. Jak trvale ustupuje, až dosáhne bodu západu. Kdyby náhle projevilo energii, která se v něm nachází, bezpochyby by uškodilo všem stvořeným věcem…. Podobně, pokud by Slunce Pravdy v nejranějších fázích svého projevu naráz zjevilo plnou míru moci, kterou mu udělila prozřetelnost Všemohoucího, zpustošila by se země lidského chápání a byla by vyčerpána, protože lidská srdce by nevydržela intenzitu jeho zjevení, a ani by nebyla schopna zrcadlit záři jeho světla. Zděšena a zdolána by přestala existovat.“
Z tohoto důvodu a pouze z tohoto důvodu, ti, kteří rozeznali Světlo Boha v tomto věku, tvrdí, že Zjevení, se kterým se ztotožnili, není konečné, ani nepřipisují Víře, kterou přijali, moc a vlastnosti vnitřně nadřazené, nebo svou podstatou odlišné od těch, jež charakterizovaly jakékoli náboženské systémy, které jí předcházely.
Nezmiňuje se snad Sám Bahá’u’lláh o postupnosti Božího Zjevení a o omezeních, která se nevyzpytatelná Moudrost rozhodla na Něho uložit? Co jiného může tato pasáž Skrytých slov znamenat, pokud ne to, že se Ten, který ji zjevil, zřekl konečnosti Zjevení, jež Mu bylo Všemocným svěřeno? „Ó synu spravedlnosti! V období nocí se krása Nesmrtelného vrátila ze smaragdových výšin věrnosti do Sadratu’l-Muntahá, a zaplakala takovým pláčem, že zástupy na výsostech a obyvatelé nebeské říše zaúpěli nad jejím naříkáním. A proto byla tázána: Proč ten nářek a pláč? Odpověděla: Podle úmluvy jsem čekala na hoře věrnosti, ale nevdechla jsem od těch, kteří dlí na zemi, vůni věrnosti. Pak povolána zpět jsem přihlédla blíž a běda! Uzřela jsem několik holubic bolestně sevřených ve spárech pozemských psů. Nato přispěchala Nebeská panna, nezahalená a zářící, ze Svého mystického příbytku a zeptala se na jejich jména a všechna jí byla řečena kromě jednoho. Na její naléhání bylo proneseno první písmeno jména, načež obyvatelé nebeských komnat přispěchali ze svých příbytků slávy. A zatímco bylo proneseno druhé písmeno, padli do jednoho do prachu na tvář. V tu chvíli se z nitra svatostánku ozval hlas: ,Jen potud a ne dále.‘Vpravdě dosvědčujeme to, čeho se dopustili a ještě činí.“
„Zjevení, jehož jsem nositelem,“ výslovně prohlašuje Bahá’u’lláh, „je přizpůsobeno duchovní vnímavosti a schopnostem lidstva; jinak Světlo, které ve mně plane, nemůže ani růst ani se menšit. Cokoliv zjevím, není nic menšího ani nic většího než míra Boží slávy, kterou mi Bůh přikázal odhalit.“
Pokud Světlo, které nyní proudí na stále více vnímavé lidstvo se září, jež slibuje, že zastíní nádheru takových vítězství, jaké síly náboženství dosáhly v uplynulých dobách; pokud znamení a symboly, které prohlašovaly jeho příchod, byly v mnoha ohledech v análech minulých Zjevení jedinečné; pokud jeho stoupenci prokazovali rysy a vlastnosti, jež jsou v duchovní historii lidstva neobvyklé; nemělo by se to připisovat vyšší hodnotě, kterou může Bahá’u’lláhova Víra, jakožto Zjevení oddělené a odlišné od všech dřívějších Zřízení, požívat, ale mělo by se to spíše vnímat a vysvětlovat jako nevyhnutelný výsledek sil, které učinily z tohoto současného věku věk nekonečně pokročilejší, více přijímající a neústupněji trvající na tom, aby získal hojnější míru Božího Vedení, než jaké bylo dosud lidstvu uděleno.
Nezbytnost nového Zjevení
Draze milovaní přátelé! Kdo, bereme-li v úvahu bezmocnost, strach a bídu lidstva v tomto dni, může déle zpochybňovat nezbytnost nového Zjevení oživující síly Boží vykupitelské lásky a vedení? Kdo, je-li na jedné straně svědkem velkého pokroku dosaženého v říši lidských znalostí, síly, dovedností a tvořivosti, a spatřuje-li na straně druhé bezpříkladný ráz utrpení, jež postihuje a nebezpečí, jež obklopuje současnou společnost, může být tak slepý, aby zpochybňoval, že konečně udeřila hodina pro příchod nového Zjevení, pro opětovné prohlášení Božího Záměru a pro následné obrození těch duchovních sil, které v určených intervalech napravovaly osudy lidské společnosti? Copak si samotné působení svět sjednocujících sil, které pracují v tomto věku, nevyžaduje, aby Ten, kdo je Nositelem Poselství Božího v tomto dni, znovu nepotvrdil tentýž vznešený standard chování vštěpovaný Proroky, kteří Mu předcházeli a neztělesnil ve Své výzvě všem vládám a národům základy sociálního kodexu, onoho Božího společenského uspořádání, které musí vést společné úsilí lidstva při zakládání všeobjímající federace, která má značit příchod Království Božího na tuto zemi?
Nemůžeme tedy, když rozpoznáváme nutnost takového Zjevení Boží vykupující síly, uvažovat o vrcholné vznešenosti Systému rozvinutého rukou Bahá’u’lláha v tomto dni? Nemůžeme se pozastavit, ačkoliv jsme tlačeni denní přepracovaností, jež stále se rozšiřující oblast správních činností Jeho Víry musí zahrnovat, abychom zauvažovali nad posvátností povinností, jejichž převzetí na svá bedra, je naším privilegiem?
Postavení Bába
Nejen v povaze Bahá’u’lláhova Zjevení, jakkoliv ohromující je Jeho nárok, spočívá velikost tohoto Zřízení. Protože mezi význačné rysy Jeho Víry se řadí jako další důkaz její jedinečnosti základní pravda, že v osobě jejího Předchůdce, Bába, každý následovník Bahá’u’lláha uznává nejen inspirovaného zvěstovatele, ale též přímý Projev Boha. Pevně věří, že zakladateli kteréhokoli náboženství minulosti nebylo prozřetelností Všemocného dovoleno, aby třímal takovou moc, jakou byl nadán Báb, nehledě na krátkou délku trvání Jeho Zřízení a jakkoli nedlouhé období platnosti Jeho zákonů. To, že nebyl jenom předchůdcem Zjevení Bahá’u’lláha, že byl více než Bohem inspirovanou osobností, že měl postavení nezávislého, soběstačného Projevu Boha, On Sám hojně prokázal, je to potvrzeno neomylnými slovy Bahá’u’lláha a nakonec stvrzeno v Poslední vůli ‘Abdu’l-Baháa.
Nikde jinde než v Kitáb-i-Íqán, který obsahuje Bahá’u’lláhův mistrovský výklad jedné sjednocující pravdy ležící v základech všech Zjevení minulosti, nemůžeme získat jasnější představu o moci těch sil, jež jsou vrozeny Přípravnému Projevu, s nímž je Jeho vlastní Víra tak nerozlučně spjata. Obšírně se rozvykládal o nezměrném významu znamení a symbolů, které doprovázely Zjevení prohlašované Bábem, přislíbeným Qá’imem, a připomíná tato prorocká slova: „Vědění tvoří dvacet sedm písmen. Vše, co Proroci zjevili, jsou dvě písmena. Žádný člověk tak dosud nepoznal více než tato dvě písmena. Ale až povstane Qá’im, způsobí, že bude zjeveno zbývajících dvacet pět písmen.“ „Popatři,“ dodává Bahá’u’lláh, „jak ohromné a vznešené je Jeho postavení!“ „O Jeho Zjevení,“ dále doplňuje, „buď nebyli Proroci Boží, Jeho svatí a vyvolení informováni, nebo ho v souladu s Božím nevyzpytatelným nařízením neodhalili.“
A přece, ač je postavení Bába nezměřitelně vznešené a jakkoli úžasné byly události, které signalizovaly příchod Jeho Věci, přesto tak skvělé Zjevení nemůže než blednout před září onoho Slunce nepřekonatelné nádhery, jehož východ předpověděl a jehož nadřazenost bez váhání uznal. Musíme se jen obrátit ke spisům Bába Samotného, abychom ocenili význam oné Kvintesence Světla, jejíž byl, se vším majestátem Své moci, pouhým pokorným a vyvoleným Předchůdcem.
Znovu a znovu Báb uznává, zapáleným a jednoznačným jazykem, vynikající charakter Víry, jíž bylo určeno, aby byla po Něm zjevena a nahradila Jeho Věc. „Zárodek,“ ujišťuje v Perském Bajánu, hlavní a nejlépe zachované klenotnici Jeho zákonů, „který v sobě ukrývá možnosti Zjevení, které má přijít, je obdařen mocí vyšší než spojené síly všech, kteří mě následují.“ „Ze všech holdů,“ Báb opakovaně prohlašuje ve Svých spisech, „které jsem složil Tomu, který má přijít po Mně, je největší tento, Mé písemné doznání, že žádná Má slova Ho nemohou přiléhavě popsat, a ani žádná zmínka o Něm v mé Knize, Bajánu, nevystihuje dostatečně Jeho Věc.“ Sijjidu JaÊjáj-i-Darábímu, zvanému VaÊíd, nejučenějšímu a nejvlivnějšímu mezi jeho následovníky, říká: „Při spravedlnosti Toho, jehož moc přiměje semeno vzklíčit a kdož vdechuje ducha života do všech věcí, kdybych byl ujištěn, že Ho v den Jeho Zjevení popřeš, neváhal bych tě zapřít a zavrhnout tvou víru… Kdyby mi na druhou stranu bylo řečeno, že v Něho nějaký křesťan, který nechová k Mé Víře žádnou oddanost, uvěří, budu ho považovat za zřítelnici Svého oka.“
Proud Boží přízně
„Pokud by všechny národy světa,“ prohlašuje Samotný Bahá’u’lláh, „byly obdařeny schopnostmi a vlastnostmi, jež jsou určeny Písmenům Živoucího, vyvoleným učedníkům Bába, jejichž postavení je deseti tisíckrát vznešenější než to, kterého dosáhli apoštolové minulosti, a pokud by všechny do jednoho, s rychlostí mrknutí oka, zaváhaly uznat Světlo mého Zjevení, jejich víra nebude ku prospěchu, a budou počítány mezi nevěrce.“ „Tak ohromný,“ píše, „je proud Boží přízně v tomto Zřízení, že pokud by smrtelné ruce mohly být dostatečně rychlé, aby ho zapsaly, během jediného dne a jediné noci by proudily verše v takovém počtu, který by se rovnal celému Perskému Bajánu.“
Takové je, draze milovaní přátelé, rozlévání nebeské milosti, udělené Všemohoucím tomuto věku, tomuto nejosvícenějšímu století! Stojíme příliš blízko tak nesmírnému Zjevení na to, abychom očekávali, že v tomto prvním století jeho letopočtu dospějeme alespoň k odhadu jeho ohromné nádhery, jeho nekonečných možností, jeho nesrovnatelné krásy. Jakkoliv malý může být náš současný počet, jakkoli omezené naše schopnosti, nebo ohraničený náš vliv, přesto bychom se měli my, do jejichž rukou bylo svěřeno tak čisté, tak něžné, tak skvostné dědictví, neustále s neutuchající bdělostí usilovat o to, abychom se zdržovali jakýchkoliv myšlenek, slov nebo skutků, které by mohly zastínit jeho třpyt, nebo poškodit jeho růst. Jak ohromná je naše zodpovědnost, jak citlivý a pracný je náš úkol!
Drazí přátelé! Jasná a důrazná jsou nařízení, která náš zesnulý Mistr opakoval v nesčetných Deskách, jež odkázal Svým následovníkům po celém světě, a některá, kvůli omezenému vlivu Věci na Západě, byla záměrně zamlčena uskupení Jeho západních učedníků, kteří, ač v početní menšině, nyní uplatňují převažující vliv ve směrování a správě jejích záležitostí. Proto cítím jako svou povinnost vyzdvihnout nyní, když doba dozrává, důležitost nařízení, které by se, v současném stádiu vývoje naší Víry, mělo stále více zdůrazňovat, bez ohledu na jeho uplatňování na Východě nebo na Západě. A tímto principem není nic jiného než zásada, která se týká neúčasti přívrženců Bahá’u’lláhovy Víry, ať už jako jednotlivců nebo kolektivně jako místních či národních rad, na jakékoliv formě činnosti, která by mohla být interpretována, ať už přímo nebo nepřímo, jako zasahování do politických záležitostí kterékoliv jednotlivé vlády. Ať už v publikacích, které připravují a na které dohlížejí nebo ve svých oficiálních a veřejných úvahách nebo na místech, která zastávají a ve službách, které poskytují nebo ve sděleních, která adresují svým spoluučedníkům či ve svých jednáních s věhlasnými a mocnými lidmi nebo při přičleňování se k podobným společnostem a organizacím, je, a o tom jsem pevně přesvědčen, jejich prvním a posvátným závazkem zdržovat se jakéhokoli slova či skutku, který by mohl být vykládán jako porušení tohoto naprosto zásadního principu. Je jejich povinností ukázat na straně jedné nepolitický charakter své Víry a na straně druhé prokazovat svou bezvýhradnou loajalitu a poslušnost všemu, co je uváženým názorem jejich jednotlivých vlád.
Boží obec
Nechť se zdržují ztotožňování se, slovy nebo skutky, s politickými činnostmi svých příslušných národů, s politikami svých vlád a s plány a programy stran a frakcí. V takových sporech by neměli nikoho vinit, neměli by nikomu stranit, neměli by podporovat žádný návrh a ani se ztotožňovat s žádným systémem škodícím nejlepším zájmům celosvětového Společenství, které mají za cíl strážit a podporovat. Nechť se vyvarují toho, aby dovolili, aby se stali nástroji bezohledných politiků, nebo byli polapeni zrádnými záměry pletichářů a věrolomníků z řad svých krajanů. Nechť si utváří své životy a přizpůsobují své chování tak, aby proti nim nemohlo být vzneseno žádné, byť neprávem podložené, obvinění z utajování, podvodu, úplatkářství nebo zastrašování. Nechť se povznesou nad veškeré partikularismy a stranickost, nad marné rozepře, malichernou vypočítavost, měnivé vášně, které zmítají tváří a upoutávají pozornost měnícího se světa. Je jejich povinností usilovat o to, aby odlišili, tak jasně jak jen mohou, a pokud to bude zapotřebí s pomocí svých volených představitelů, takové diplomatické nebo politické posty a funkce, od těch, které jsou ve své podstatě čistě administrativní a které nejsou za žádných okolností ovlivněny změnami a nahodilostmi, které s sebou musí politická činnost a stranická vláda v každé zemi nezbytně nést. Nechť potvrdí své rozhodné odhodlání stát, pevně a bezvýhradně, na cestě Bahá’u’lláha, aby se vyhnuli zápletkám a hašteřením, jež jsou neoddělitelné od snah politika, a stali se důstojnými činiteli oné Boží obce, která ztělesňuje Boží neměnný Záměr pro všechny lidi.
Mělo by být naprosto jasné, že takový postoj ani v nejmenším neobsahuje lhostejnost k záležitostem a zájmům jejich vlastní země, ani nezahrnuje neposlušnost z jejich strany k autoritě uznávaných a ustanovených vlád. Neznamená ani neuznání jejich svaté povinnosti podporovat nejúčinnějším způsobem nejlepší zájmy své vlády a národa. Ukazuje touhu, chovanou každým opravdovým a loajálním následovníkem Bahá’u’lláha, sloužit nesobecky, neokázale a vlastenecky nejvyšším zájmům země, ke které patří, a způsobem, který nevyžaduje odchýlit se od vysokých standardů bezúhonnosti a pravdomluvnosti spojených s učením jeho Víry.
Jak se bude počet Bahá’í společenství v různých částech světa zvětšovat a jejich potenciál jako sociální síly, bude stále zjevnější, nepochybně se budou stále více ocitat v situaci, kdy budou vystavována tlakům, které budou mocní a vlivní lidé v politické sféře vyvíjet v naději, že získají podporu, kterou požadují k prosazení svých záměrů. Tato společenství budou navíc cítit rostoucí potřebu dobré vůle a pomoci od svých příslušných vlád pro svou snahu rozšířit pole své působnosti a upevnit základy institucí svěřených pod jejich správu. Nechť se vyvarují toho, aby ve svém nadšení podporovat zájmy své milované Věci nevědomky nesmlouvala se svou Vírou, nedělala ústupky jejím základním principům nebo neobětovala, na oplátku za jakýkoli materiální prospěch, který jejich instituce mohou získat, neporušenost svých duchovních ideálů. Nechť prohlásí, že ať žijí v kterékoli zemi a jakkoliv vyvinuté jsou jejich instituce nebo hluboká jejich touha uvést v platnost zákony a aplikovat principy vyhlášené Bahá’u’lláhem, bez váhání podřídí platnost takových zákonů a aplikaci takových principů požadavkům a právním ustanovením svých příslušných vlád. Jejich záměrem není, aby ve snaze řídit a zdokonalovat administrativní záležitosti své Víry za jakýchkoliv okolností porušovali ustanovení ústavy své země, natož aby dovolili, aby aparát jejich správy nahradil vládu jejich příslušných zemí.
Měli bychom mít také na paměti, že samotné rozšíření činností, kterými se zabýváme a různorodost společenství, která namáhavě pracují pod rozmanitými formami vlády, podstatně se lišícími ve standardech, politice a metodách, žádá naprosto všechny, kteří jsou vyhlášenými členy jakéhokoli takového společenství, aby se vyhnuli jakékoliv akci, která by mohla, vzbuzením podezření nebo podnícením nepřátelství kterékoliv vlády, uvrhnout jejich bratry do nových perzekucí nebo zkomplikovat povahu jejich úkolu. Jak jinak, ptám se, může tak velmi rozšířená Víra, která přesahuje politické a sociální hranice, která ve svém rámci zahrnuje takovou různorodost ras a národů, která se bude muset, s tím jak si razí cestu vpřed, spoléhat stále více na dobrou vůli a podporu rozličných a svářících se vlád Země – jak jinak si může taková Víra úspěšně zachovat svou jednotu, ochránit své zájmy a zajišťovat stálý a pokojný rozvoj svých institucí?
Takový postoj však není diktován úvahami sobecké prospěšnosti, ale je veden, v prvé řadě, povšechným principem, že následovníci Bahá’u’lláha za žádných okolností nestrpí, aby byli zaplétáni, ať jako jednotlivci nebo ve svých kolektivních funkcích, do záležitostí, které by způsobily sebemenší odklon od fundamentálních pravd a ideálů jejich Víry. Ani obvinění, která neinformovaní a zlomyslní mohou proti nim vznášet, ani pokušení z poct a odměn, je nikdy nepřiměje vzdát se svého svěřenectví nebo uhnout ze své stezky. Nechť jejich slova vyhlašují a jejich chování dosvědčuje, že ti, kteří následují Bahá’u’lláha, ať žijí v kterékoliv zemi, nejsou vedeni sobeckými ambicemi, že neprahnou po moci, nevadí jim žádná vlna nepopularity, nedůvěry nebo kritiky, již může vyvolávat přísné dodržování jejich měřítek.
Ačkoliv je náš úkol obtížný a citlivý, podporující moc Bahá’u’lláha a Jeho Božího vedení nám budou zajisté napomáhat, pokud budeme pevně následovat Jeho cestu a usilovat o udržování neporušenosti Jeho zákonů. Světlo Jeho spásné přízně, které nemůže zatemnit žádná pozemská moc, bude, pokud vytrváme, ozařovat naši stezku, když budeme řídit svou plavbu vytčeným směrem mezi léčkami a pastmi rozbouřeného věku a umožní nám vykonávat naše povinnosti způsobem, který přispěje ke slávě a cti Jeho posvěceného Jména.
Náš milovaný Chrám
A na závěr, draze milovaní bratři, mi dovolte znovu zaměřit vaši pozornost na naléhavé požadavky Mašriqu’l-Adhkáru, našeho milovaného Chrámu. Nemusím vám snad připomínat, dokud je ještě čas, nevyhnutelnou nutnost dovedení této iniciativy do úspěšného konce, k níž jsme se před očima pozorujícího světa zavázali? Nemusím snad zdůrazňovat veliké škody, jež další zpoždění při provádění tohoto Bohem určeného úkolu, musí, i za těchto kritických a nepředvídatelných okolností, nutně zasadit prestiži naší milované Věci? Jsem si, ujišťuji vás, naprosto vědom svízelnosti okolností, kterým jste vystavěni, finančních překážek, za kterých pracujete, starostí, kterými jste zavaleni, tíživou naléhavostí požadavků, které jsou ustavičně vznášeny na vaše vyčerpané zdroje. Stále více si však plněji uvědomuji nevídaný charakter příležitosti, jíž je vaší výsadou uchopit a využít. Jsem si vědom nespočitatelných požehnání, která nutně čekají na ukončení společného podniku, který si, rozsahem a kvalitou obětí, jenž vyžadoval, zaslouží, aby byl zařazen mezi nejvýznačnější příklady Bahá’í solidarity od těch skutků nádherného hrdinství zvěčnělého památkou na hrdiny Najrízu, Zandžánu a £abarsí. Snažně vás tedy, přátelé a spoluučedníci Bahá’u’lláha, prosím o hojné sebeoběti, o vyšší standardy soustředěného úsilí, o stále přesvědčivější důkazy skutečnosti víry, která ve vás hoří.
A v této vroucné prosbě je můj hlas znovu posílen horlivou, a možná poslední, úpěnlivou prosbou Největšího Svatého Listu, jejíž duch, vznášející se nyní na pokraji Onoho světa, touží přinést při svém letu do Abhá Království a do přítomnosti Božího, všemohoucího Otce, ujištění o radostném dovršení podniku, jehož pokrok tak velice prozařuje závěrečné dny jejího pozemského života. Nikdo, kdo je dobře obeznámen s vitalitou víry amerických věřících, nemůže vůbec zpochybňovat, že tito odvážní průkopníci Bahá’u’lláhovy Víry jednomyslně zareagují s toutéž spontánní štědrostí, toutéž měrou sebeobětování, jež charakterizovala jejich odezvu na její výzvy v minulosti.
Dejž Bůh, aby na konci jara roku 1933 mohly zástupy přicházející ze vzdálených koutů zeměkoule, aby zaplnily prostory Veletrhu, jenž se uskuteční v blízkosti této uctívané svatyně, mít následkem vašeho trvalého ducha sebeoběti, výsadu uzřít vyzdobenou nádheru její kupole – kupole, která bude stát jako planoucí maják a symbol naděje v temnotě zoufajícího světa.
Váš skutečný bratr
Milovaným Pána a služebnicím Milosrdného ve Spojených státech a v Kanadě
Na sklonku nadcházejícího léta uplyne čtyřicet let od doby, kdy bylo na americkém kontinentu poprvé zmíněno jméno Bahá’u’lláha. Vskutku zvláštní se musí každému pozorovateli, který zváží ve svém srdci význam tak velikého milníku v duchovních dějinách velké americké republiky, zdát okolnosti, které provázely tuto první veřejnou zmínku o Autorovi naší milované Víry. Ještě zvláštnější se musí jevit asociace, které stručná slova vyřčená v této dějinné chvíli musela vyvolat v myslích těch, již je slyšeli.
Žádné okázalosti a obřadnosti, žádné projevy veřejných oslav nebo všeobecného potlesku, nic z toho neuvítalo tento první náznak[1] směrem k americkým občanům o existenci a účelu Zjevení prohlášeného Bahá’u’lláhem. Ani ten, kdo byl jeho vyvoleným nástrojem, se nepřihlásil k tomu, že věří ve vnitřní moc poselství, které předával, a ani netušil velikost a důležitost sil, které tak zběžná zmínka měla uvolnit.
Oznámeno ústy zjevného příznivce toho úzkoprsého církevnictví, pro něž samotná Víra představuje výzvu a jež se snaží vyhladit, charakterizováno ve chvíli svého zrodu jako neznámá odnož opovrženíhodného vyznání, se Poselství Největšího Jména, živeném proudy neutuchajících zkoušek a zahřívaném slunečním svitem ‘Abdu’l-Baháovy něžné péče, podařilo zapustit kořeny hluboko do americké blahodárné půdy, za méně než půl století se jeho úponky a výhonky rozšířily i v nejvzdálenějších oblastech zeměkoule a nyní stojí, oděno v majestátnosti posvěcené Stavby, kterou vybudovalo v srdci tohoto světadílu, odhodláno vyhlásit své právo a obhájit svou schopnost vykoupit sklíčený lid. Nepodporováno žádnými výhodami, které mu mohou propůjčit talentovaní, vysoce postavení a bohatí, získalo společenství amerických věřících, vzdor svému mladému věku, početní síle, nedostatečným zkušenostem, díky inspirované moudrosti, společné vůli, neúplatné loajalitě svých správců a učitelů, skvělou pověst nesporného vůdce mezi svými sesterskými společenstvími Východu a Západu na cestě k urychlení příchodu Zlatého věku předpovídaného Bahá’u’lláhem.
A přesto jak vážné krize přestálo toto mladičké, toto požehnané společenství v průběhu své
pestré historie! Jak pomalý a bolestný byl proces, který je postupně dovedl z temna zatvrzelého opomíjení do denní záře veřejného uznání! Jak kruté otřesy utrpěly zástupy jeho oddaných přívrženců kvůli odpadnutí bázlivců, zlomyslnosti škůdců a proradnosti povýšenců a ctižádostivců! Jakým bouřím posměchu, urážek a pomluv museli čelit jeho představitelé ve své oddané podpoře neporušenosti a statečné obraně neposkvrněného jména Víry, kterou zastávali! S jak vytrvalými ranami osudu a znepokojivými neúspěchy museli její výsadní členové, jak mladí tak staří, samostatně i společně bojovat, ve svém heroickém úsilí ztéci výšek, k jejichž dosažení je vyzval milující Mistr!
Mnozí a mocní byli její nepřátelé, kteří, jakmile objevili důkazy rostoucí převahy jejích prohlášených příznivců, navzájem soupeřili o to, kdo vmete do její tváře nejhanebnější obvinění a nalije na Objekt její oddanosti misky svého nejnelítostnějšího hněvu. Jak často se posmívali skromnosti jejích zdrojů a zdánlivé strnulosti jejího života! Jak hořce zesměšňovali její původ a, nechápajíce správně její záměr, ji odmítli jako nepotřebný přívěšek zanikajícího vyznání! Což ve svých psaných útocích neocejchovali hrdinnou osobu Předchůdce tak svatého Zjevení jako zbabělého odvolávače, zvráceného odpadlíka, a veřejně neodsoudili celý souhrn Jeho obsáhlých spisů jako plané tlachání bezmyšlenkovitého muže? Nerozhodli se snad připsat jejímu božímu Zakladateli nejhorší pohnutky, které si bezohledný spiklenec a uchvatitel může vymyslet, a nepovažovali Střed Jeho Smlouvy za ztělesnění nelítostné tyranie, podněcovatele zlovolnosti a nechvalně známého zastánce prospěchářství a podvodu? Její svět sjednocující zásady tito nemohoucí nepřátelé trvale rostoucí Víry znovu a znovu odmítali jako z podstaty vadné, prohlásili její všeobjímající program za naprosto pošetilý a považovali její vizi budoucnosti za chimérickou a nesporně podvodnou. Základní pravdy, které tvoří její nauku, vydávali tito pošetilí nepřejícníci za zástěrku planého dogmatu, její správní soukolí odmítli oddělit od duše samotné Víry a tajemství, která ctí a zachovává, ztotožňovali s pouhou pověrou. Zásadu sjednocení, kterou hlásá a se kterou se ztotožňuje, nesprávně pochopili jako povrchní pokus o uniformitu, její opakovaná tvrzení o skutečnosti nadpřirozených sil zavrhli jako marnou víru v magii a nádheru jejího idealismu odmítli jakou pouhou utopii. Každý proces očišťování, kterým se nevyzpytatelná Moudrost čas od času rozhodla očistit uskupení Jeho vyvolených následovníků od poskvrnění hanebníků a nežádoucích živlů, tyto oběti neúprosné žárlivosti nadšeně zdravily jako symptom útočících sil rozkolu, které měly záhy vysát její sílu, narušit její životaschopnost a završit její zkázu.
Draze milovaní přátelé! Není na mně, a ani se nezdá, že by bylo v kompetenci kohokoliv ze současné generace, abych zapsal přesnou a úplnou historii vzestupu a postupné konsolidace této neviditelné paže, tohoto mocného orgánu stále postupující Věci. Bylo by předčasné se v tomto raném stadiu jejího vývoje snažit o vyčerpávající analýzu nebo přijít i s pouhým odhadem hnacích sil, které ji pobízely, aby zaujala tak vznešené místo mezi různými nástroji, které Ruka Všemohoucnosti vytvořila a které nyní zdokonaluje pro provedení Jeho božího Záměru. Budoucí historikové tohoto mocného Zjevení, nadáni znamenitějšími literárními schopnostmi, než ty, na něž si kdokoliv z jeho současných příznivců může činit nárok, nepochybně přednesou potomstvu mistrovský výklad o původu těch sil, které, pozoruhodným pohybem kyvadla, přiměly správní střed Víry, aby byl daleko od své kolébky neustále přitahován ke břehům amerického kontinentu a k jeho samotnému srdci – současné hnací síle a hlavní baště jejích rychle se vyvíjejících institucí. Jim připadne úkol zdokumentovat historii a odhadnout význam tak radikálního obratu v osudech pomalu dozrávající Víry. Oni budou mít příležitost velebit ctnosti a zvěčnit památku těch mužů a žen, kteří se podíleli na jejím úspěchu. Oni budou mít tu výsadu, aby zhodnotili podíl, který měl každý z těchto vítězných budovatelů Bahá’u’lláhova Světového řádu na započetí onoho zlatého Milénia, jehož příslib leží uchován v Jeho učení.
Což historie prvotního křesťanství a rozmachu islámu, každá svým způsobem, nenabízí ohromující paralelu tomuto zvláštnímu fenoménu, jehož počátků jsme nyní v tomto prvním století Bahá’í éry svědky? Nebyl snad Boží Podnět, který dal vzniknout každému z těchto velkých náboženských systémů, veden k tomu, aby prostřednictvím působení oněch sil, které uvolnil neodolatelný růst samotné Víry, hledal daleko od země svého zrodu a v příznivějších končinách připravené pole a přiměřenější prostředí pro vtělení svého ducha a šíření své věci? Nebyly snad asijské církve Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie, tvořené hlavně židovskými konvertity, jejichž povaha a temperament je přiměly k sympatiím s tradičními obřady Mojžíšského Zřízení, přinuceny kvůli svému postupnému úpadku uznat rostoucí převahu svých řeckých a římských bratří? Nebyly snad donuceny uznat větší odvahu a cvičenou zdatnost, která umožnila těmto vlajkonošům Věci Ježíše Krista vztyčit symboly Jeho světově rozšířeného panství na ruinách upadajícího císařství? Nebyl snad podněcující duch islámu přinucen, pod tlakem podobných okolností, opustit nehostinné pustiny svého arabského Domova, dějiště svých největších utrpení a hrdinských činů, aby vydal ve vzdálené zemi nejkrásnější plody své pomalu dozrávající civilizace?
“Od počátku času až do současnosti,” prohlašuje Samotný ‘Abdu’l-Bahá, „povstávalo světlo Božího Zjevení na Východě a rozlévalo svou záři na Západ. Osvícení takto šířené však získávalo na Západě mimořádný lesk a třpyt. Zvažte Víru prohlášenou Ježíšem. Ačkoliv se nejdříve objevila na Východě, dokud se její světlo nerozlilo nad Západem, nebyly plně projeveny její možnosti.“ V jiné pasáži nás ujišťuje: „Blíží se den, kdy budete svědky toho, jak Západ prostřednictvím nádhery Bahá’u’lláhovy Víry nastoupí na místo Východu a bude zářit světlem Božího Vedení.“ „V knihách Proroků,“ znovu potvrzuje, „jsou zapsány jisté radostné zvěsti, které jsou naprosto pravdivé a nepochybné. Východ byl vždy místem úsvitu Slunce Pravdy. Na Východě se objevili všichni Proroci Boží ... Osvícení přicházelo na Západ z Východu, ale v některých ohledech byl odraz světla větší na Západě. To platí zejména o křesťanství. Ježíš Kristus se objevil v Palestině a Jeho učení v této zemi vzniklo. Ačkoliv se brány Království nejdříve otevřely v oné zemi a dary Boha se rozšiřovaly z jejího středu, lidé Západu přijali a hlásali křesťanství více než lidé Východu.“
Není divu, že ze stejného neomylného pera plynula, po památné návštěvě ‘Abdu’l-Baháa na Západě, tato často citovaná slova, jejichž význam nemohu nikdy dostatečně ocenit: „Americký kontinent,“ oznámil v Desce odhalující Jeho Boží Plán věřícím sídlícím v severovýchodních státech americké republiky, „je v očích jediného pravého Boha zemí, kde bude odhalena nádhera Jeho světla, kde budou odkryta tajemství Jeho Víry, kde budou pobývat spravedliví a svobodní se budou shromažďovat.“ „Nechť je tato americká demokracie,“ byla Jeho poznámka, zaznamenaná za Jeho pobytu v Americe, „prvním národem, který vytvoří základ mezinárodní dohody. Nechť je prvním národem, který prohlásí jednotu lidstva. Nechť je prvním, kdo rozvine zástavu ,Největšího míru‘... Američané si vskutku zaslouží být prvními, kdo vystaví svatostánek velikého míru a prohlásí jednotu lidstva... Kéž se Amerika stane šiřitelem duchovního osvícení a celý svět obdrží toto nebeské požehnání. Protože Amerika vyvinula možnosti a schopnosti větší a podivuhodnější než jiné národy... Nechť jsou obyvatelé této země jako andělé nebes s tvářemi neustále obrácenými k Bohu. Nechť se každý z nich stane služebníkem Všemohoucího. Nechť se pozvednou ze svých současných materiálních úspěchů do takových výšek, že nebeské osvícení bude proudit z tohoto středu ke všem národům světa... Tento americký národ je vybaven a obdařen tak, aby dosáhl toho, co okrášlí stránky historie, co se stane předmětem závisti světa a co mu přinese požehnání jak na Východě tak na Západě kvůli velikému vítězství jeho lidu... Americký kontinent přináší znamení a důkazy velmi velkého pokroku. Jeho budoucnost je ještě slibnější, protože jeho vliv a osvícení jsou dalekosáhlé. Povede všechny národy duchovně.“
Zdálo by se snad, ve světle tak vznešeného prohlášení, přehnané očekávat, že by uprostřed tak záviděníhodné oblasti Země a z trápení a trosek bezpříkladné krize, vypuklo duchovní znovuzrození, které svým šířením prostřednictvím amerických věřících napraví osud dekadentního věku? Nejbližší společníci ‘Abdu’l-Baháa dosvědčují, že to byl On, kdo při více než jedné příležitosti naznačil, že se ustanovení Víry Svého Otce na severoamerickém kontinentu řadí k nejvýznamnějšímu ze tří záměrů, které, podle toho, jak to chápal, tvořily hlavní cíl Jeho působení. Byl to On, kdo v rozkvětu Svého života a téměř okamžitě po odchodu Svého Otce, pojal myšlenku zahájit Svou misi zařazením obyvatel tak slibné země pod Bahá’u’lláhovu zástavu. Byl to On, kdo se ve Své neomylné moudrosti a ze štědrého srdce rozhodl udělovat Svým oblíbeným učedníkům, až do posledního dne Svého života, znamení Své neutuchající starostlivosti a zaplavovat je znameními Své zvláštní přízně. Byl to On, kdo se na sklonku Svého života, jakmile se osvobodil z pout dlouhého a krutého věznění, rozhodl navštívit zemi, která zůstala po tolik let předmětem Jeho nekonečné péče a lásky. Byl to On, kdo mocí Své přítomnosti a kouzlem Své promluvy vštěpoval celému zástupu Svých následovníků názory a zásady, jež jediné jim mohly být oporou uprostřed zkoušek, které vlastní vykonávání jejich úkolu nevyhnutelně vyvolává. Což jim Sám, prostřednictvím několika služeb, které poskytl v době, kdy s nimi pobýval, ať již položením základního kamene jejich Domu uctívání či na slavnosti, kterou připravil a při které se je rozhodl Sám obsluhovat, nebo v důrazu, který při jedné slavnostnější příležitosti kladl na hlubší souvislosti Svého duchovního postavení – což jim všem Sám takto úmyslně neodkázal základy onoho duchovního dědictví, které, jak Sám věděl, budou dovedně chránit a svými skutky neustále obohacovat? A konečně, kdo může zpochybňovat, že jim v Božím Plánu, který na sklonku Svého života odhalil jejich očím, nepropůjčil to duchovní prvenství, na něž se mohou spolehnout při naplňování svého velkého osudu?
„Ó vy apoštolové Bahá’u’lláha!“ oslovuje je takto v jedné ze Svých Desek, „Kéž je můj život pro vás obětován! ... Pohleďte na brány, které před vámi otevřel Bahá’u’lláh! Považte, jak vznešené a velebené je postavení, kterého máte dosáhnout; jak jedinečné jsou projevy přízně, kterými jste byli obdařeni.“ „Mé myšlenky jsou obráceny k vám,“ říká jim v jiné části, „a moje srdce ve mně poskočí při zmínce o vás. Kdybyste jen věděli, jak má duše plane vaší láskou, vaše srdce by zaplavilo tak velké štěstí, že by to způsobilo, abyste se do sebe navzájem zamilovali.“ „Celý rozsah vašeho úspěchu,“ prohlašuje v další Desce, „ještě není odhalen, jeho význam není dosud pochopen. Zakrátko na vlastní oči uvidíte, jak jasně bude každý z vás, jako zářící hvězda, zářit na obloze vaší země světlem Božího Vedení a propůjčí jejím lidem slávu věčného života.“ „Rozsah vašich budoucích úspěchů,“ znovu ujišťuje, „stále zůstává zahalen. Vroucně doufám, že se v blízké budoucnosti bude celá Země chvět a otřásat výsledky vašich velkých činů.“ „Všemohoucí,“ ujišťuje je, „vám bezpochyby poskytne pomoc Své milosti, obdaří vás znameními Své moci a udělí vašim duším posilující moc Svého svatého Ducha.“ „Neobávejte se,“ nabádá je, „že vás je málo, ani se netrapte zástupy nevěřícího světa... Přičiňte se; vaše poslání je nevýslovně slavné. Pokud okorunujete svou podnikavost úspěchem, Amerika se zajisté vyvine ve střed, ze kterého budou proudit vlny duchovní moci a trůn Království Božího bude, v plnosti své majestátnosti a slávy, pevně ustanoven.“
„Naděje, kterou pro vás ‘Abdu’l-Bahá chová,“ naléhá takto na ně, „je, aby stejný úspěch, který provázel vaše úsilí v Americe, korunoval vaše snahy v dalších koutech světa, aby se skrze vás mohla rozšířit sláva Věci Boží po celém Východě i Západě a aby příchod Království Pána Zástupů byl vyhlášen na pěti kontinentech planety... Dosud jste byli ve své práci neúnavní. Ať se vaše úsilí napříště zvýší tisícinásobně. Vyzvěte lidi těchto zemí, hlavních měst, ostrovů, shromáždění a církví, aby vstoupili do Království Abhá. Rozsah vašeho úsilí se musí rozšířit. Čím bude větší, tím pozoruhodnější budou důkazy Boží pomoci... Ó, kéž bych mohl, třebas pěšky a v naprosté chudobě, cestovat do těchto oblastí a, zvoláním Já Bahá’u’l-Abhá ve městech, vesnicích, horách, pouštích a oceánech, hlásat Boží učení! To však, běda, nemohu! Jak nesmírně toho lituji! Dejž Bůh, abyste toho dosáhli vy.“ A konečně, korunou všech Jeho předchozích promluv je toto slavnostní ujištění ztělesňující Jeho Vizi duchovního osudu Ameriky: „Ve chvíli, kdy američtí věřící přenesou toto Boží Poselství od břehů Ameriky a rozšíří ho v zemích Evropy, Asie, Afriky a Australasie a až na ostrovy Pacifiku, ocitne se toto společenství bezpečně usazeno na trůnu věčného panství. Potom všechny národy světa dosvědčí, že je toto společenství duchovně osvíceno a vedeno Bohem. Potom se celá Země rozezní chválou jeho majestátnosti a síly.“
Ve světle těchto výše citovaných slov ‘Abdu’l-Baháa by měl každý přemýšlivý a svědomitý zastánce Víry zvážit význam následující důležité promluvy Bahá’u’lláha: „Na Východě se rozbřesklo světlo Jeho Zjevení, na Západě se objevila znamení Jeho vlády. Uvažte to ve svých srdcích, ó lidé, a nebuďte z těch, kdo nepopřávají sluchu varování Toho, kdo je Všemohoucí, nadevše Chválený... Pokud se pokusí uhasit jeho světlo na kontinentě, zajisté pozvedne svou hlavu v samotném srdci oceánu a, pozdvihujíc svůj hlas, vyhlásí: ‚Já jsem životodárcem světa!‘“
Draze milovaní přátelé! Mohou být naše oči tak zastřené, že nedokáží poznat v úzkosti a nepokojích, které, více než kteroukoliv jinou zemi a způsobem doposud v jeho dějinách nepoznaným, nyní sužují americký národ, důkazy o počátku onoho duchovního znovuzrození, které tato výstižná ‘Abdu’l-Baháova slova tak jasně naznačují? Muka a prudké bolesti smrtelného zápasu, kterou duše národa v porodních bolestech nyní začíná zakoušet, jej hojně prohlašují. Srovnejte smutný stav národů Země a zejména této velké republiky na Západě s nadějným osudem té hrstky jejích občanů, jejichž poslání, mají-li být věrni svému svěřenství, je uzdravit její rány, obnovit její sebedůvěru a oživit její otřesené naděje. Srovnejte strašné nepokoje, bratrovražedné konflikty, malicherné neshody, zastaralé spory, nekonečné revoluce, které otřásají masami s klidným novým světlem Míru a Pravdy, které zahaluje, vede a podepírá ony statečné dědice zákona a lásky Bahá’u’lláha. Srovnejte rozpadající se instituce, zdiskreditované státnické umění, vyvrácené teorie, strašlivé ponížení, pošetilosti a zběsilosti, úskoky, přetvářku a ústupky, které charakterizují současný věk, s postupnou a stálou konsolidací, svatou disciplínou, jednotou a soudržností, ujištěným přesvědčením, nekompromisní loajalitou, hrdinným sebeobětováním, které tvoří charakteristické rysy těchto věrných správců a zvěstovatelů zlatého věku Bahá’u’lláhovy Víry.
Není divu, že ‘Abdu’l-Bahá zjevil následující prorocká slova: „Východ,“ ujišťuje nás, „byl vskutku ozářen světlem Království. Zakrátko bude totéž světlo zalévat Západ ještě větším osvícením. Potom budou srdce jeho lidí oživena mocí učení Boha a jejich duše zaplanou nehasnoucím ohněm Jeho lásky.“ „Věhlas Víry Boží,“ tvrdí, „se obrovsky rozšířil. Její velikost se nyní projevila. Blíží se den, kdy vyvolá v srdcích lidí ohromnou vřavu. Tudíž se radujte se, ó obyvatelé Ameriky, radujte se převelikou radostí!“
Nejdražší a nejmilovanější bratři! Podíváme-li se na čtyřicet let, které uplynuly od doby, kdy slibné paprsky Bahá’í Zjevení prvně ohřály a osvítily americký kontinent, shledáme, že je můžeme oprávněně rozdělit do čtyř odlišných období, z nichž každé vyvrcholilo událostí takového významu, že tvoří milník na cestě vedoucí americké věřící k jejich přislíbenému vítězství. O prvním z těchto čtyř desetiletí (1893–1903), charakterizovaném procesem pomalého a stálého kvašení, lze říci, že vyvrcholilo historickými poutěmi, které vykonali ‘Abdu’l-Baháovi američtí učedníci do Bahá’u’lláhovy svatyně. Šťastným vyvrcholením následujících deseti let (1903–1913), tolik naplněných zkouškami a trápením, které zmítaly, očišťovaly a oživovaly skupinu úplně prvních průkopníků Víry v této zemi, byla ‘Abdu’l-Baháova památná návštěva Ameriky. Nevyhnutelným výsledkem třetího období (1913–1923), období klidné a nepřerušované konsolidace, bylo zrození oné božsky určené Správy, jejíž základy neomylně vytvořila Vůle zesnulého Mistra. Zbývající desetiletí (1923–1933), charakterizované dalším vnitřním rozvojem a významným rozšířením mezinárodních aktivit rostoucího společenství, bylo svědkem dokončení nadstavby Mašriqu’l-Adhkáru – mocné záštity Správy, symbolu její síly a znamení její budoucí slávy.
Zdá se, že každé z těchto po sobě jdoucích období přispělo odlišným dílem k obohacení duchovního života onoho společenství a k přípravě jeho členů k vykonávání obrovských povinností jejich jedinečného poslání. Poutě, které se jeho nejpřednější představitelé rozhodli v tomto prvním období jeho historie vykonat, zapálily duše jeho členů láskou a zanícením, jež nemůže uhasit žádné protivenství. Zkoušky a strasti, jež následně zažívalo, umožnily těm, kteří je přežili, pochopit důsledky své víry, kterou žádná opozice, byť by byla sebelépe odhodlaná a zorganizovaná, nemohla nikdy oslabit. Instituce, které jeho zkoušení a sužovaní přívrženci později ustanovili, poskytly jeho podporovatelům onu vyrovnanost a stabilitu, kterou nárůst v počtu jejich členů a ustavičné rozšiřování jejich aktivit naléhavě vyžadovaly. A konečně Chrám, k jehož vystavění se nechali inspirovat zastánci nyní již pevně zakotvené Správy, jim dal vizi, kterou nemohou nijak zastřít žádné bouře vnitřního nepořádku ani vichřice mezinárodních nepokojů.
Trvalo by mi příliš dlouho, kdybych se pokusil i jen o stručný popis prvních pohybů, které uvedení Bahá’í Zjevení do Nového světa tak, jak bylo počaté, zahájené a řízené naším milovaným Mistrem, okamžitě způsobilo. Ani nemám prostor, jenž by mi umožnil vyprávět o okolnostech epochální návštěvy prvních amerických poutníků v Bahá’u’lláhově posvěcené svatyni, líčit skutky, které signalizovaly návrat těchto nositelů nově zrozeného Evangelia do své rodné země, nebo ocenit okamžité důsledky jejich velkých činů. Žádné mé slovo by nedostačovalo k vyjádření, jak bezprostředně odhalení ‘Abdu’l-Baháových nadějí, očekávání a záměru pro probuzený kontinent elektrizovalo mysli a srdce těch, kteří měli tu výsadu Ho slyšet, kteří byli učiněni příjemci Jeho neocenitelných požehnání a kteří byli vyvolenými klenotnicemi Jeho důvěry a naděje. Nikdy nemohu doufat, že přiměřeně vyložím pocity, které kypěly v těchto hrdinských srdcích, když se usadili u nohou svého Mistra, pod ochranou Jeho vězeňského domu, dychtíce vstřebat a odhodláni uchovat výlevy Jeho boží Moudrosti. Nikdy nemohu vzdát dostatečný hold onomu duchu nezdolného odhodlání, které vliv přitažlivé osobnosti a kouzlo mocné promluvy zažehly v celé družině těchto vracejících se poutníků, těchto posvěcených hlasatelů Smlouvy Boha, v tak rozhodující epoše jejich dějin. Vzpomínka na taková jména jako Lua, Chase, MacNutt, Dealy, Goodall, Dodge, Farmer a Brittingham – abych zmínil alespoň některá z nesmrtelné hvězdné soustavy shromážděné nyní ke slávě Bahá’u’lláha – zůstane navždy spojena s počátkem a ustanovením Jeho Víry na americkém kontinentě a bude i nadále zalévat jeho anály leskem, který čas nemůže nikdy zakalit.
Právě prostřednictvím těchto poutí, které následovaly jedna za druhou v letech bezprostředně následujících Bahá’u’lláhově odchodu, se nádhera Smlouvy, zastřená na čas domnělou převahou jejího Arcinarušitele, vítězně vynořila z ran osudu, které ji postihovaly. Právě prostřednictvím příjezdu těchto poutníků, a nikoho jiného, se tma, které halila sklíčené členy ‘Abdu’l-Baháovy rodiny, konečně rozptýlila. Největší Svatý List, který sám se svým Bratrem musel mezi členy domácnosti svého Otce čelit vzpouře téměř celého seskupení svých příbuzných a společníků, nalezl působením těchto za sebou jdoucích návštěvníků útěchu, která jej tak mocně podpírala až do samotného konce jeho života. Silou, kterou byla schopna uvolnit tato skupinka vracejících se poutníků, se v srdci onoho světadílu rozezněl umíráček nad každým úkladem plánovaným rádoby zachráncem Věci Boží.
Desky, které byly následně zjeveny neochabujícím perem ‘Abdu’l-Baháa, ztělesňující v zaníceném a nedvojznačném jazyce Jeho pokyny a rady, Jeho výzvy a poznámky, Jeho naděje a přání, Jeho obavy a varování, se brzy začaly překládat, vydávat a šířit po celém severoamerickém kontinentě a poskytovaly stále se rozšiřujícímu okruhu prvních věřících duchovní potravu, která jim jediná mohla umožnit přežít těžké zkoušky, jež měli brzy zakusit.
Hodina bezpříkladné krize se však nezadržitelně blížila. Důkazy o neshodách, podněcovaných pýchou a ambicemi, začaly zastírat zář a zpomalovat růst nově zrozeného společenství, které apoštolští učitelé onoho světadílu s namáhavým úsilím založili. Ten, kdo pomáhal zahájit tak nádhernou éru v historii Víry, komu Střed Bahá’u’lláhovy Smlouvy propůjčil tituly jako „Baháův Petr”, „Pastýř Božích stád”, „Dobyvatel Ameriky“, kterému byla udělena jedinečná výsada pomoci ‘Abdu’l-Baháovi položit základní kámen Bábova Mausolea na hoře Karmel – takový člověk, zaslepen svým mimořádným úspěchem a toužící po neomezené nadvládě nad vírou a činnostmi svých spoluučedníků, nestoudně pozvedl zástavu vzpoury. Odtrhl se od ‘Abdu’l-Baháa a spojil se s Úhlavním nepřítelem Víry Boha. Tento svedený odpadlík, překroucením učení a vedením kampaně neúprosného hanobení osoby ‘Abdu’l-Baháa, usiloval o podkopání víry těch věřících, které se během ne méně než osmi let tak usilovně namáhal obracet na víru. Za pomoci traktátů, které zveřejňoval, prostřednictvím aktivní kolaborace s posly svého hlavního Spojence a posílen úsilím, které začali vynakládat křesťanští církevní nepřátelé Bahá’í Zjevení, se mu podařilo uštědřit rodící se Víře Boží ránu, ze které se jen pomalu a s těžkostmi vzpamatovávala.
Nemusím se příliš zabývat bezprostředními dopady tohoto vážného, i když přechodného rozkolu v řadách amerických přívrženců Bahá’u’lláhovy Věci. Ani se nemusím rozepisovat o povaze pomlouvačných spisů, které se na ně řinuly. Není ani nutné vypočítávat opatření, k nimž se uchýlil vždy pozorný Mistr, aby utišil a následně rozptýlil jejich obavy. Je na budoucím historikovi, aby ocenil hodnotu mise každého ze čtyř vybraných poslů ‘Abdu’l-Baháa, kteří Jím byli rychle po sobě vypraveni, aby uklidnili a znovu posilnili sužované společenství. Bude jeho úkolem, aby vypátral v práci, kterou byli tito zástupci ‘Abdu’l-Baháa pověřeni vykonat, počátky oné rozsáhlé Správy, jejíž základní kámen měli přikázáno položit – Správy, jejíž symbolickou Stavbu měl později On Sám osobně založit a jejíž základnu a pole působnosti měly rozšířit ustanovení Jeho Poslední vůle.
Stačí říci, že v této fázi svého vývoje dosáhly aktivity nepřemožitelné Víry takových rozměrů, že na jedné straně přiměly její nepřátele vynalézt nové zbraně pro své plánované útoky a na straně druhé povzbudily jejího největšího Podporovatele, aby prostřednictvím schopných představitelů a učitelů poučil její následovníky o základech Správy, která by svým postupným rozvojem současně ztělesňovala, chránila a živila jejího ducha. Práce takových neústupných útočníků jako Vatralsky, Wilson, Jessup a Richardson soupeřily jedna s druhou v marných pokusech pošpinit její čistotu, zastavit její postup a vynutit si její kapitulaci. Na nařčení z nihilismu, kacířství, islámského gnosticismu, nemravnosti, okultismu a komunismu, tak bezuzdně vznášená proti nim, neohroženým obětem takových urážlivých odsudků, pracujícím podle ‘Abdu’l-Baháových pokynů, odvětili započetím řady činností, které měly být svou samotnou povahou předchůdci stálých, oficiálně uznávaných správních institucí. Zahájení činnosti prvního Domu duchovnosti v Chicagu, který ‘Abdu’l-Bahá označil za „dům spravedlnosti“ tohoto města; založení Bahá’í nakladatelství (Bahá’í Publishing Society); založení sdružení Green Acre; vydávání Hvězdy Západu (Star of the West); uspořádání prvního Bahá’í Národního konventu, což se časově shodovalo s přesunem posvátných ostatků Bába na jejich konečné místo odpočinku na hoře Karmel; úřední registrace Sdružení pro Bahá’í chrám (Bahá’í Temple Unity) a vytvoření Výkonného výboru pro Mašriqu’l-Adhkár – jsou viditelně nejvýznamnějšími úspěchy amerických věřících, které nesmrtelně zvěčnily vzpomínku na nejrozbouřenější období jejich historie. Vypuštěna právě těmito činy do bouřlivých moří nekonečných strastí, kormidlována mocnou rukou ‘Abdu’l-Baháa a obsluhována nebojácnou iniciativou a hojnou životní silou skupiny těžce zkoušených učedníků, se Archa Bahá’u’lláhovy Smlouvy od těch dnů vytrvale plaví svým směrem, pohrdajíc bouřemi trpkého neštěstí, které zuří a které ji musí i nadále napadat, jak zvyšuje rychlost k přislíbenému přístavu nerušeného bezpečí a míru.
Nespokojeno s velkými činy, které korunovaly spojené úsilí jeho zvolených zástupců na americkém kontinentě a povzbuzeno počátečním úspěchem svých učitelů – průkopníků za svými hranicemi, ve Velké Británii, Francii a Německu, se společenství amerických věřících rozhodlo získat ve vzdálených končinách čerstvé posily pro postupující armádu Bahá’u’lláha. Tito cestující učitelé Bahá’u’lláhova Evangelia se vydali na cestu ze západního pobřeží své rodné země a poháněni nezkrotnou energií nově zrozené víry se odebrali na ostrovy Tichomoří, a dále až do Číny a Japonska, odhodláni založit za nejvzdálenějšími moři základny své milované Víry. Doma i v zahraničí do té doby toto společenství prokázalo svou schopnost rozšiřovat rozsah a upevňovat základy svého ohromného úsilí. Rozzlobené hlasy pozvednuté na protest proti jeho vzestupu se utopily v nadšených provoláních, kterými Východ uvítal jeho nedávná vítězství. Tyto nepříliš pěkné rysy, které tak hrozivě vyvstávaly, postupně ustupovaly do pozadí, a poskytly těmto ušlechtilým bojovníkům ještě širší pole pro uplatnění jejich skrytých sil .
Bahá’u’lláhova Víra na americkém kontinentu byla vskutku vzkříšena. Jako Fénix vstala z mrtvých v celé své svěžesti, síle a kráse a skrze hlas svých vítězných zastánců nyní naléhavě volala ‘Abdu’l-Baháa a úpěnlivě Ho prosila, aby se vydal na cestu k jejím břehům. První ovoce mise, která byla svěřena jejím zasloužilým podporovatelům, propůjčilo jejich volání takovou naléhavost, že ‘Abdu’l-Bahá, který se zrovna vymanil z pout trýznivé tyranie, nemohl odolat. Jeho obrovská, Jeho nesrovnatelná láska ke Svým oblíbeným dětem Ho přiměla k odpovědi. Jejich vášnivá prosba byla navíc posílena mnohými pozváními, která Mu předali zástupci různých zainteresovaných organizací, ať už náboženských, vzdělávacích či humanitárních, kteří vyjadřovali svou dychtivost obdržet výklad učení Jeho Otce z Jeho vlastních úst.
Ačkoliv byl schýlen věkem, ačkoliv trpěl neduhy, jež byly výsledkem nahromaděných starostí padesáti let exilu a zajetí, se ‘Abdu’l-Bahá vydal na Svou památnou cestu přes moře do země, kde mohl požehnat Svou přítomností a posvětit Svými skutky mocné činy, k jejichž vykonávání přiváděl Jeho učedníky Jeho duch. Okolnosti, které doprovázely Jeho vítězný postup velkými městy Spojených států a Kanady, nemůže mé pero v žádném případě popsat. Radost, kterou oznámení o Jeho příjezdu probouzelo, publicitu, kterou Jeho činnosti vytvořily, síly, které Jeho proslovy uvolnily, opozici, kterou důsledky Jeho učení podnítily, významné příhody, které Jeho slova a skutky nepřetržitě vyvolávaly – tyto prvky bezpochyby budoucí generace velmi přesně a patřičně zaznamenají. Budou pozorně zakreslovat jejich rysy, budou opatrovávat a uchovávat jejich památku a předají svým potomkům nenarušený záznam jejich nejpřesnějších podrobností. Bylo by od nás skutečně troufalé se v současnosti pokoušet o náčrtek byť jen hrubého obrysu tak rozsáhlého a fascinujícího tématu. Když po uplynutí více než dvaceti let rozjímáme o tomto významném milníku amerických duchovních dějin, stále zjišťujeme, že jsme nuceni přiznat, že nedokážeme porozumět jeho významu či pochopit jeho tajemství. Nepřímo jsem na předcházejících stranách poukazoval k několika významnějším rysům této návštěvy, která nebude nikdy zapomenuta. Tyto události, když se na ně podíváme zpět, výmluvně vyhlašují ‘Abdu’l-Baháův konkrétní záměr udělit prostřednictvím těchto symbolických služeb prvorozenému společenství Západu ono duchovní prvenství, které mělo být rodným právem amerických věřících.
Semínka, která ‘Abdu’l-Baháovy nikdy nekončící aktivity tak štědře rozesela, obdařila Spojené státy a Kanadu, ba celý kontinent, možnostmi, které nikdy před tím ve svých dějinách nepoznal. Malé skupině Svých vyškolených a milovaných učedníků a skrze ně i jejich potomkům, odkázal touto návštěvou nesmírně drahocenné dědictví – dědictví, které s sebou neslo posvátnou a prvotní povinnost povstat a pokračovat na onom úrodném poli v práci, kterou tak slavně započal. Jen mlhavě si dokážeme vykreslit přání, která musela pramenit z Jeho dychtivého srdce, když se loučil s touto slibnou zemí. Můžeme si dobře představit, jak Svým učedníkům v předvečer Svého odjezdu poznamenává, že si nevyzpytatelná Moudrost ve Své nekonečné velkomyslnosti vybrala vaši rodnou zemi k vykonání velkého záměru. Působením Bahá’u’lláhovy Smlouvy jsem byl, jako oráč, povolán, abych od počátku svého úřadu obracel a kypřil její půdu. Mocná ujištění, která vás v počátečních dnech vaší duchovní dráhy zalévala jako déšť, připravila a posilnila její půdu. Soužení, kterými jste následně prošli, vryla hluboké brázdy do pole, které připravily moje ruce. Semínka, která mi byla svěřena, jsem nyní rozesel před vámi do široka a daleka. Za vaší milující péče, skrze vaše nekonečné úsilí, musí každé z těchto semínek vzklíčit, každé musí přinést jemu určené ovoce. Zima nevídané krutosti vás brzy přepadne. Její bouřkové mraky se rychle shlukují na obzoru. Bouřlivé větry na vás zaútočí ze všech stran. Světlo Smlouvy bude mým odchodem zastřeno. Tyto silné poryvy, toto zimní pustošení však přejde. Spící semínko propukne do nové činnosti. Vyraší svá poupata a odhalí, v mocných institucích, své listy a květy. Jarní přeháňky, které na vás sešle něžné milosrdenství mého nebeského Otce, umožní této křehké rostlince roztáhnout své větve do oblastí, které jsou daleko za hranicemi vaší rodné země. A konečně stále vystupující slunce Jeho Zjevení, svítící ve své polední nádheře, umožní tomuto mocnému Stromu Jeho Víry vydat na vaší půdě, až se čas naplní, své zlaté ovoce.
Důsledky takového vzkazu na rozloučenou nemohly dlouho zůstat ‘Abdu’l-Baháovým zasvěceným učedníkům skryty. Jakmile skončil Svou dlouhou a svízelnou cestu napříč americkým a evropským kontinentem, začaly se projevovat ohromné události, o kterých se náznakem zmiňoval. Konflikt, který předpověděl, na čas přetrhal všechny možnosti komunikace s těmi, kterým přišel udělit tak bezvýhradnou důvěru a od kterých očekával tolik na zpět. Zimní pustošení, s veškerou svou zkázou a krveprolitím, se během čtyř let ubíralo svou neúprosnou cestou, zatímco On se odebral do nerušené samoty Svého obydlí v těsné blízkosti Bahá’u’lláhovy uctívané svatyně a pokračoval v předávání Svých myšlenek a přání těm, které zanechal v jejich zemi a kterým propůjčil jedinečná znamení Své přízně. V nesmrtelných Deskách, které se jal zjevit v dlouhých hodinách, kdy se Svými draze milovanými přáteli vnitřně rozmlouval, rozvinul před jejich očima Své pojetí jejich duchovního osudu, Svůj Plán pro misi, kterou si přál, aby podstoupili. Semínka zasetá Jeho rukama nyní zaléval se stejnou péčí, stejnou láskou a trpělivostí, která charakterizovala Jeho předchozí úsilí v době, kdy namáhavě pracoval v jejich středu.
Jasné volání, které ‘Abdu’l-Bahá pozvedl, bylo signálem pro vzplanutí obnovené činnosti, kterou, jak pohnutkami, jež vyvolávala, tak silami, jež uváděla do pohybu, Amerika zřídkakdy zažila. Toto mocné hnutí, jež udává bezpříkladný popud práci, kterou započali podnikaví ambasadoři Bahá’u’lláhova Poselství ve vzdálených zemích, se nepřestává až do dnešního dne šířit, nabírá na hybné síle tím, jak rozšířilo své větvoví po povrchu planety, a bude i nadále zrychlovat svůj postup, dokud nebudou zcela splněna poslední přání jeho původního Šiřitele.
Hrstka mužů a žen opustila své domovy, příbuzné, přátele a postavení, a rozpálena horlivým úsilím a pevným přesvědčením, které žádná lidská síla nemůže zažehnout, povstala, aby vykonala mandát, který ‘Abdu’l-Bahá vydal. Těmto neohroženým hlasatelům Bahá’u’lláhovy Víry, již se plavili na sever až k Aljašce, razili si cestu do Západní Indie, pronikli na jihoamerický kontinent ke břehům Amazonky a napříč Andami do nejjižnějších částí Argentinské republiky, směrem na západ si pospíšili na ostrov Tahiti, dále na australský kontinent a ještě dále až na Nový Zéland a do Tasmánie, se podařilo právě svými skutky dát současné generaci svých spoluvěřících na Východě příklad, který mohou klidně následovat. Vedeni svou znamenitou představitelkou, která od doby, kdy ‘Abdu’l-Bahá vyslovil svoji výzvu, objela dvakrát svět a stále, s úžasnou kuráží a odvahou, obohacuje svůj neporovnatelný seznam služeb, byli tito muži a ženy nástrojem k rozšíření nadvlády Bahá’u’lláhova všeobecného panství do míry dosud v Bahá’í historii nepřekonané. Tváří v tvář téměř nepřekonatelným překážkám se jim ve většině zemí, kterými prošli či ve kterých pobývali, podařilo vyhlásit učení své Víry, rozšiřovat její literaturu, bránit její věc, položit základy jejích institucí a posílit počet jejích prohlášených podporovatelů. Bylo by pro mne nemožné rozvinout v tomto krátkém časovém rozpětí příběh těchto hrdinských činů. Ani žádný hold mnou vzdaný nemůže spravedlivě vystihnout ducha, který umožnil těmto vlajkonošům Náboženství Boha získat tyto vavříny a propůjčit takovou poctu generaci, ke které patří.
Bahá’u’lláhova Věc do té doby obletěla zeměkouli. Její světlo, zrozené v nejtemnější Persii, bylo postupně přenášeno na evropský, africký a americký kontinent a nyní proniká k srdci Austrálie, a oklopuje tak celou Zemi ozdobným korzetem zářící slávy. Podíl, který měli tito důstojní a smělí učedníci na projasnění posledních dnů ‘Abdu’l-Baháova pozemského života, pouze On skutečně uznal a jen On ho může dostatečně ocenit. Jedinečný a věčný význam těchto úspěchů zajisté odhalí usilovná práce nastupující generace a její skutky budou patřičně uchovávat a velebit jejich památku. Jak hluboké uspokojení musel ‘Abdu’l-Bahá cítit, vědom si blížící se hodiny Svého odchodu, když byl svědkem prvního ovoce mezinárodních služeb těchto hrdinů Víry Svého Otce! Do jejich péče svěřil skvělé a veliké dědictví. Za soumraku Svého pozemského života mohl zůstat uspokojen klidným ujištěním, že na takové schopné ruce je možné se spolehnout, že zachovají její neporušenost a zdůrazní její přednosti.
Odchod ‘Abdu’l-Baháa, tak náhlý v okolnostech, které ho zapříčinily, tak dramatický ve svých důsledcích, nemohl zabránit působení tak dynamické síly ani zastínit její záměr. Vroucí prosby, ztělesněné v Poslední vůli zesnulého Mistra, nemohly než potvrdit její cíl, definovat její povahu a posílit příslib jejího konečného úspěchu.
Z bolestí a úzkostí, kterými trpěli Jeho truchlící pozůstalí následovníci, mezi žárem a prachem, které uspíšily útoky nikdy nespícího nepřítele, byla zrozena Správa Bahá’u’lláhovy nepřemožitelné Víry. Mocné energie uvolněné odchodem Středu Jeho Smlouvy vykrystalizovaly do tohoto nejvyššího, tohoto neomylného Orgánu pro uskutečnění Božího Záměru. ‘Abdu’l-Baháova Poslední vůle odhalila její povahu, znovu potvrdila její základy, doplnila její zásady, ujistila o její nepostradatelnosti a vyjmenovala její hlavní instituce. Se stejnou spontánností, která charakterizovala její odpověď na Poselství vyhlášené Bahá’u’lláhem, Amerika nyní povstala, aby se zastala věci Správy, kterou Poslední vůle Jeho Syna neomylně založila. Ona a jenom ona se měla v bouřlivých letech následujících po zjevení tak významného Dokumentu stát neohroženým bojovníkem oné Správy, středobodem jejích nově zrozených institucí a hlavním šiřitelem jejího vlivu. Na amerických věřících, předchůdcích zlatého věku Víry, již jsou nyní důstojnými nástupci svých perských bratří, kteří v hrdinském věku Víry získali korunu mučedníků, je nyní řada, aby nesli palmovou ratolest těžce vydobytého vítězství. Nepřerušený seznam jejich vynikajících činů ustanovil beze stínu pochybností jejich převažující podíl na utváření osudu své Víry. Ve světě svíjejícím se bolestí a upadajícím do chaosu se tomuto společenství - předvoji osvobozujících sil Bahá’u’lláha – podařilo v letech po ‘Abdu’l-Baháově odchodu vysoko pozvednout nad institucemi založenými svými sesterskými společenstvími na Východě a Západě to, co může právem tvořit hlavní pilíř onoho budoucího Domu – Domu, který bude potomstvo považovat za poslední útočiště civilizace nacházející se před svým pádem.
Našeptávání zrádců ani prudké útoky jejich zjevných nepřátel je při vykonávání jejich úkolu nedovedly odklonit od jejich velikého záměru ani nepodryly jejich víru ve vznešenost svého poslání. Rozruch, který způsobil ten, kdo by ve své ustavičné a nečisté honbě za světským bohatstvím, nebýt ‘Abdu’l-Baháova varování, poskvrnil dobré jméno jejich Víry, je zanechal více méně v klidu. Vyškoleni soužením a chráněni v pevnosti svých rychle se rozvíjejících institucí, opovrhovali jeho našeptáváním a svou neochvějnou loajalitou byli schopni otřást jeho nadějemi. Odmítli dovolit jakémukoliv ohledu na údajnou prestiž a minulé služby jeho otce a jeho společníků, aby oslabil jejich odhodlání zcela ignorovat osobu, kterou ‘Abdu’l-Bahá tak důrazně zavrhl. Zastřeným útokům, kterými se hrstka ošálených horlivců následně snažila na stránkách svého časopisu zadržet růst a zmařit vyhlídky novorozené Správy, se také nepodařilo dosáhnout svého cíle. Postoj, který později zaujala jedna přihlouplá žena, její směšné výroky, její drzost, když výsměšně snižovala Vůli ‘Abdu’l-Baháa a zpochybňovala její autenticitu, a její pokusy podrývat její zásady neměly opět žádnou moc způsobit sebemenší trhlinku v řadách jejích statečných podpůrců. Zrádné intriky, které zosnovala zlovolnost věrolomného a ještě novějšího nepřítele a jimiž se stále snaží hanobit vznešené ‘Abdu’l-Baháovo dílo a znehodnocovat jeho správní zásady, jsou znovu úplně zmařeny. Těmito střídavými a nezdařenými pokusy ze strany jejích útočníků, které by přinutily nově vybudovanou pevnost Víry se vzdát, její obránci od samotného počátku výslovně pohrdali. Bez ohledu na to, jak nelítostné byly útoky nepřátel či jak úskočná byla jejich lest, odmítli se vzdát i jediného písmenka či jediné tečky svého s láskou opatrovávaného přesvědčení. Jejich nařčení a křik vytrvale ignorovali. Motivy, které oživovaly jejich činy, metody, kterými se vytrvale řídili, nejisté výsady, kterým se patrně chvilkově těšili, tím vším mohli jen opovrhovat. Tito nechvalně známí představitelé zkaženosti a kacířství, kteří prostřednictvím plánů, které zosnovali jejich pletichářské mysli a za podpory pomíjivých výhod, jež může propůjčit věhlas, schopnosti či majetek, na čas dobře prospívali a na čas se jim podařilo vysunout své ohavné postavy jenom proto, aby tak rychle, jak povstali, klesli do bažiny potupného konce.
Z těchto strádajících zkoušek, připomínajících v některých rysech prudkou bouři, která doprovázela zrod Víry v jejich rodné zemi, se američtí věřící znovu vítězně vynořili, aniž by se odchýlili od svého kurzu, poskvrnili svou pověst či poškodili své dědictví. Řady velkolepých úspěchů, jeden významnější než druhý, měly dodávat stále většího lesku jejich již tak znamenitému seznamu. V temných letech bezprostředně následujících ‘Abdu’l-Baháově odchodu zářily jejich činy takovým jasem, že se stali předmětem závisti a obdivu méně privilegovaných mezi svými bratry. Celé společenství, neomezované a vrcholně sebejisté, stoupalo k velké a slavné příležitosti. Síly, které podpořily jeho zrod, které mu pomohly v rozmachu, nyní zrychlovaly jeho růst, způsobem a takovou rychlostí, že ani prudké bolesti celosvětového smutku ani neustávající záchvaty zneklidněného věku nemohly paralyzovat jeho úsilí či zpomalit jeho postup.
Vnitřně se společenství angažovalo v mnoha iniciativách, které mu měly umožnit na straně jedné rozšířit ještě dále rozsah svého duchovního působení a na straně druhé dát tvar základním nástrojům pro vytvoření a upevnění institucí, které takové rozšíření nevyhnutelně vyžadovalo. Navenek byly jeho aktivity inspirovány dvojím cílem – pokračovat, s intenzitou větší než před tím, v obdivuhodné práci, kterou započali na každém z pěti světadílů jeho mezinárodní učitelé, a stále více se podílet na zvládání a řešení citlivých a složitých problémů, kterým byla nově zrovnoprávněná Víra vystavena. Zrození Správy na tomto kontinentu signalizovalo tyto chvályhodné snahy. Její postupné upevňování mělo zajistit jejich trvání a zdůraznit jejich účinnost.
Vše, co nyní mohu udělat, je vyjmenovat pouze ty nejvýznamnější úspěchy, které v jejich vlastní zemi a za jejími hranicemi tak výrazně zvýšily prestiž amerických věřících a přispěly ke slávě a cti Největšího Jména, a ponechávám budoucím generacím úkol vysvětlit jejich význam a patřičně ohodnotit jejich cenu. Orgánu jejich zvolených představitelů musí být připisována čest být prvním mezi jeho sesterskými Radami Východu a Západu při navrhování, vyhlašování a uzákonění základních nástrojů pro efektivní vykonávání jejich společných povinností – nástrojů, které každé řádně ustanovené Bahá’í společenství musí považovat za vzor hodný převzetí a napodobení. Jejich úsilí musí být také přičítán historický úspěch založení své národní nadace na stálých a neotřesitelných základech a vytvoření nezbytných prostředků při formování těchto pomocných orgánů, jejichž úkolem je spravovat jménem svých důvěrníků majetek, který mohou získat za hranicemi svého bezprostředního pole působnosti. Vahou své morální podpory, tak bohatě poskytnuté svým egyptským bratřím, byli schopni odstranit některé z nejhroznějších překážek, které musela Víra překonat ve svém úsilí osvobodit se z pout muslimské ortodoxie. Prostřednictvím efektivní a včasné intervence týchž zvolených představitelů byli s to odvrátit nesnáze a nebezpečí, která hrozila jejich perzekvovaným spolupracovníkům v sovětských republikách, a odrazili hněv, který hrozil okamžitým zničením jedné z nejvzácnějších a nejvznešenějších Bahá’í institucí. Nic jiného než pomoc z celého srdce, ať už morální nebo finanční, kterou se američtí věřící, individuálně nebo společně, rozhodli poskytnout při několika příležitostech svým potřebným a souženým bratřím v Persii, nemohlo zachránit tyto nešťastné oběti následků pohrom, které je v letech po ‘Abdu’l-Baháově odchodu postihovaly. Byla to publicita, kterou vybudovalo úsilí jejich amerických bratří, protesty, které učinili, výzvy a petice, které podali, co zmírňovalo toto utrpení a omezovalo násilí nejhorších a neukrutnějších odpůrců Víry v oné zemi. Kdo jiný, když ne jeden z jejich nejvýznamnějších představitelů, povstal, aby přiměl nejvyšší Tribunál, který svět kdy viděl, upřít pozornost na utrpení, které v rukách uchvatitele snášela Víra, okradená o jednu ze svých nejsvětějších svatostánků? Kdo jiný dokázal prostřednictvím trpělivého a neustálého úsilí dosáhnout oněch psaných ujištění, která vyhlašují oprávněnost pronásledované věci a mlčky uznávají její právo na nezávislý náboženský status? „Komise,“ zní rezoluce přijatá Stálou mandátní komisí Společnosti národů, „doporučuje, aby Rada požádala britskou vládu, aby u irácké vlády protestovala za účelem okamžité nápravy v případě odepření spravedlnosti, kterým utrpěli stěžovatelé (Bahá’í duchovní rada Bagdádu).“ Což se někdo jiný kromě amerického věřícího odhodlal k tomu, aby dostal od příslušníka královské rodiny taková významná a opakovaná svědectví o obnovující moci Víry Boha, takové pozoruhodné zmínky o všeobecnosti jejího učení a vznešenosti její mise? Královnino psané svědectví říká: „Bahá’í učení přináší mír a pochopení. Je jako široké objetí, které k sobě přivádí ty, kteří dlouho pátrali po slovech naděje. Přijímá všechny velké Proroky, kteří přišli před ním, neničí žádné jiné vyznání a ponechává všechny dveře otevřené. Zarmoucena neustálými sváry mezi věřícími mnoha vyznání a unavena jejich vzájemnou netolerancí, nacházím v Bahá’í učení skutečného ducha Krista, tak často popíraného a nepochopeného: Jednotu namísto svárů, Naději namísto zavržení, Lásku namísto nenávisti a velký pocit uklidnění pro všechny lidi.“ Nebyli snad američtí přívrženci Bahá’u’lláhovy Víry, skrze odvahu prokázanou jednou z nejskvělejších členek svého společenství, nápomocni při vydláždění cesty pro odstranění těch bariér, které po téměř století, překážely v růstu a ochromovaly síly jejich spoluvěřících v Persii? Není snad Amerika zemí, která, majíce vždy na paměti ‘Abdu’l-Baháovu horoucí prosbu, vysílá do různých koutů Země stále rostoucí počet svých nejzasvěcenějších občanů – mužů i žen, jejichž jediným přáním v životě je upevnit základy Bahá’u’lláhova svět objímajícího panství? V nejsevernějších hlavních městech Evropy, ve většině států ležících v jejím středu, na celém Balkánském poloostrově, podél pobřeží afrického, asijského a jihoamerického kontinentu je možné v tuto chvíli najít skupinky žen – průkopnic, které bez pomoci a se skrovnými zdroji namáhavě usilují o příchod Dne, který předpověděl ‘Abdu’l-Bahá. Nenesl snad postoj Největšího Svatého Listu, když se blížil ke sklonku svého života, výmluvné svědectví o nesrovnatelném podílu, který měli jeho neochvějní a sebeobětaví milovníci na tomto kontinentu na ulehčení břemene, které tak dlouho a tak těžce leželo na jeho srdci? A konečně, kdo může být tak troufalý, aby popíral, že dokončení nadstavby Mašriqu’l-Adhkáru – vrcholné slávy amerických minulých a současných úspěchů – vykovalo onen mystický řetěz, který má spojovat, pevněji než kdy předtím, srdce jeho hlavních stavitelů s Tím, kdo je Zdrojem a Středem jejich Víry a Předmětem jejich nejupřímnějšího uctívání?
Spoluvěřící na americkém kontinentě! Vpravdě velkolepé jsou vaše minulé a současné úspěchy! Nezměřitelně větší jsou zázraky, které pro vás chystá budoucnost! Stavbu, kterou vybudovaly vaše oběti, je ještě třeba odít. Dům, který potřebuje nutnou podporu nejvyšších správních institucí, které budují vaše ruce, je stále nedostavěn. Ustanovení hlavní Klenotnice oněch zákonů, které musí vést jeho fungování, jsou stále většinou neodhalena. Korouhev, která, pokud mají být ‘Abdu’l-Baháova přání naplněna, musí být pozvednuta ve vaší zemi, musí být ještě rozvinuta. Jednota, jejímž symbolem má tato korouhev být, zatím zdaleka nebyla ustanovena. Aparát, který musí ztělesňovat a zachovávat tuto jednotu, ještě ani nebyl vytvořen. Bude to Amerika, bude to jedna ze zemí Evropy, kdo povstane, aby převzal vedení, které je nezbytné pro utváření osudu tohoto obtížemi zmítaného věku? Dovolí Amerika kterémukoliv ze svých sesterských společenství Východu či Západu, aby dosáhlo takové převahy, která ji připraví o to duchovního prvenství, kterým byla obdařena a které dosud tak vznešeně uchovávala? Nepřispěje raději, dalším a dalším odhalováním sobě vrozených sil, které ji podněcují v životě, ke zvětšování drahocenného dědictví, které jí propůjčila láska a moudrost zesnulého Mistra?
Její minulost je svědectvím nevyčerpatelné životaschopnosti její víry. Nepotvrdí to snad i její budoucnost?
BAHÁ’U’LLÁHOVO ZŘÍZENÍ
Milovaným Boha a služebnicím Milosrdného na Západě.
23. května tohoto slibného roku oslaví Bahá’í svět 90. výročí založení Bahá’u’lláhovy Víry. My, kteří v tuto hodinu stojíme na prahu poslední dekády prvního století Bahá’í éry, se pozastavíme a zauvažujeme o tajemných řízeních tak vznešeného a významného Zjevení. Jak nesmírné, jak úchvatné je panorama, které uplynulých devadesát let našim očím odkrývá! Jeho ohromná majestátnost nás téměř přemáhá. Pouze rozjímat o této jedinečné podívané, představit si, jakkoliv matně, okolnosti provázející zrození a postupné rozvinutí této vrcholné Teofanie, znovu si vybavit i jen v nejhrubších obrysech žalostné boje, které prohlásily její vznik a urychlily její postup, dostatečně přesvědčí každého nezaujatého pozorovatele o těch věčných pravdách, které motivují její život a jež ji musí i nadále pohánět dopředu, dokud nedosáhne své určené převahy.
Nad celým rozsahem této fascinující podívané se pne a tyčí nesrovnatelná postava Bahá’u’lláha, neporovnatelná ve Své majestátnosti, vznešeně klidná, úctu vzbuzující, nesrovnatelně slavná. Spřízněna, ačkoliv podřízena v postavení, a nadána autoritou vládnout s Ním nad osudy tohoto nejvyššího Zřízení, září na tomto mentálním obraze mladistvá sláva Bába, nekonečného Svou něžností, neodolatelného Svým kouzlem, nepřekonaného Svým hrdinstvím, nesrovnatelného v dramatických okolnostech Jeho krátkého, a přesto rušného života. A nakonec se objevuje, i když ve své vlastní úrovni a v kategorii zcela odlišné od té, kterou zastávají dvojí Postavy, které Mu předcházeli, energická, magnetická osobnost ‘Abdu’l-Baháa, zrcadlící v míře, jíž se žádný člověk, ať je jeho postavení jakkoli vznešené, nemá naději rovnat, onu slávu a moc, kterými jsou obdařeni jen Ti, kteří jsou Projevy Boha.
S odchodem ‘Abdu’l-Baháa, a zejména s úmrtím Jeho draze milované a význačné sestry, Nejvznešenějšího Listu – posledním člověkem, kdo přežil slavný a hrdinský věk – se uzavírá první a nejpohnutější kapitola Bahá’í historie, která označuje konec Prvotního, Apoštolského věku Bahá’u’lláhovy Víry. Byl to ‘Abdu’l-Bahá, kdo díky nařízením Své mocné Poslední vůle ukul žijící spojení, které musí navždy spojovat věk, který právě uplynul, s věkem novým, ve kterém nyní žijeme – Přechodným a Formativním obdobím Víry – stádiem, které, až se čas naplní, musí rozkvést a nést své ovoce v hrdinských činech a vítězstvích, která mají ohlásit Zlatý věk Bahá’u’lláhova Zjevení.
Draze milovaní přátelé! Hnací síly, které byly tak zázračně uvolněny působením dvou nezávislých a rychle po sobě jdoucích Projevů, jsou nyní přímo před našima očima a díky péči vyvolených správců rozsáhlé Víry postupně shromažďovány a cvičeny. Pomalu krystalizují do institucí, které se budou považovat za znamení a slávu věku, který jsme povoláni založit a svými skutky zvěčnit. Protože na našem současném úsilí, a zvláště na rozsahu, v jakém se usilujeme přetvořit naše životy podle vzoru ušlechtilého hrdinství spojeného s těmi, kteří přišli před námi, bude záležet účinnost nástrojů, které nyní vytváříme – nástrojů, které musí vystavět strukturu onoho blaženého Společenství národů, jež musí signalizovat Zlatý věk naší Víry.
Není mým záměrem, když pohlédnu zpět na ty událostmi bohaté roky hrdinských skutků, abych se snažil alespoň stručně přehlédnout ty mocné události, které se přihodily od roku 1844 do současnosti. Ani nemám v úmyslu zanalyzovat síly, které je urychlily, či hodnotit jejich vliv na národy a instituce na každém kontinentě planety. Autentický záznam o životech prvních věřících v prvotním období naší Víry spolu s neúnavným výzkumem, který v budoucnosti provedou kompetentní Bahá’í historikové, se dohromady spojí k tomu, aby přinesly příštím generacím tak mistrný výklad historie tohoto věku, jehož žádné mé úsilí nemůže nikdy dosáhnout. Mým hlavním zájmem v tuto podnětnou dobu Bahá’í historie je spíše upozornit ty, kteří mají být vítěznými budovateli Bahá’u’lláhova Správního řádu na jisté základní pravdy, jejichž objasnění jim musí nesmírně napomoci v efektivním vykonávání jejich mocného úkolu.
Mezinárodní status, kterého dosud Náboženství Boha dosáhlo, navíc nezbytně požaduje, aby byly jeho základní principy definitivně vyjasněny. Nebývalý impuls, který význačné skutky amerických věřících udaly neustálému pokroku Víry; intenzivní zájem, který rychle vzbuzuje první Mašriqu’l-Adhkár Západu mezi rozličnými rasami a národy; růst a trvalá konsolidace Bahá’í institucí v ne méně než čtyřiceti nejrozvinutějších zemích světa; šíření Bahá’í literatury v ne méně než dvaceti pěti nejrozšířenějších jazycích; úspěch, kterého nedávno dosáhli perští věřící při celonárodním úsilí v předběžných krocích, které učinili pro založení třetího Maširqu’l-Adhkáru Bahá’í světa na samém předměstí hlavního města své rodné země; opatření, která se podnikají pro okamžité zformovaní jejich první Národní duchovní rady, která bude představovat zájmy naprosté většiny Bahá’í stoupenců; plánované vztyčení dalšího pilíře Světového domu spravedlnosti, prvního svého druhu na jižní polokouli; prohlášení, ústní i písemná, která probíjející se Víra získala od členů královských rodin, od vládních institucí, mezinárodních tribunálů a církevních hodnostářů; publicita, jíž se jí dostalo díky obviněním, která proti ní vznesli nesmiřitelní nepřátelé, jak noví, tak staří; formální osvobození části jejích následovníků z pout muslimské ortodoxie v zemi, kterou lze považovat za nejosvícenější mezi islámskými národy – toto vše poskytuje dostačující důkaz rostoucí síly, s kterou nepřemožitelné společenství Největšího Jména kráčí ke konečnému vítězství.
Draze milovaní přátelé! Domnívám se, že je mou povinností na základě závazků a úloh, které jsem jako Strážce Bahá’u’lláhovy Víry povolán plnit, abych zejména zdůraznil, v době, kdy je na nás zaměřeno světlo publicity stále více, některé pravdy, které jsou základem naší Víry a ochrana jejichž neporušenosti je naší první povinností. Tyto pravdy, pokud se statečně zachovávají a správně přijímají, budou, a o tom jsem přesvědčen, mocně posilovat vitalitu našeho duchovního života a velmi napomáhat při kladení odporu proti machinacím nesmiřitelného a bdělého nepřítele.
Úsilí o získání přiměřenějšího pochopení významu Bahá’u’lláhova nesmírného Zjevení musí, a to je mé neměnné přesvědčení, zůstat prvním závazkem a objektem stálého snažení každého jeho loajálního stoupence. Přesné a důkladné pochopení tak ohromného systému, tak výsostného zjevení, tak posvátného svěřenectví je ze zřejmých důvodů mimo dosah a obzor našich omezených myslí. Můžeme se však, a je to naše svatá povinnost, snažit o to, abychom čerpali čerstvou inspiraci a dodatečnou duchovní potravu v průběhu naší práce při šíření Jeho Víry tím, že budeme jasněji chápat pravdy, které uchovává a principy, na kterých je založena.
V poselství adresovaném americkým věřícím jsem v průběhu svého vysvětlení postavení Bába stručně poukázal na nesrovnatelnou velikost Zjevení, za jehož pokorného Předchůdce se On Sám považoval. Ten, jehož Bahá’u’lláh nadšeně vyhlásil v Kitáb-i-Íqán za onoho přislíbeného Qá’ima, který projevil ne méně než dvacet pět z dvaceti sedmi písmen, která měli zjevit všichni Proroci dohromady, dosvědčil, ačkoli byl Sám tak velkým Zjevitelem, výtečnost onoho vyššího Zjevení, které mělo brzy nahradit Jeho vlastní. „Zárodek,“ ujišťuje Báb v Perském Bajánu, „který v sobě skrývá možnosti Zjevení, které má přijít, je obdařen mocí nadřazenou spojeným silám všech, kteří následují mě.“ „Ze všech poct,“ znovu ujišťuje, „které jsem složil Tomu, který přijde po Mně, je tato největší, Mé písemné doznání, že žádná Moje slova Ho nemohou přiměřeně popsat a žádný odkaz na Něj v Mé Knize, Bajánu, plně nedoceňuje Jeho Věc.“ „Baján,“ kategoricky prohlašuje ve stejné Knize, „a cokoliv je uvnitř něho, se točí kolem mluvy „Toho, kterého Bůh projeví“, stejně jako Alif (evangelium) a cokoliv je uvnitř něho se točilo kolem mluvy MuÊammada, Apoštola Božího.“ „Tisíc přečtení Bajánu,“ poznamenává dále, „se nevyrovná přečtení jediného verše, který zjeví ,Ten, koho Bůh projeví‘… Dnes je Baján ve stádiu semínka; na počátku projevu ,Toho, koho Bůh projeví‘ bude jeho konečná dokonalost zjevná… Baján a ti, kteří v něho věří, po Něm touží horoucněji, než může jakýkoliv milenec toužit po své milované… Baján odvozuje celou svou slávu od ,Toho, koho Bůh projeví‘. Všechna požehnání nechť připadnou tomu, kdo v Něho věří, a běda tomu, kdo Jeho pravdu odmítá.“
Sijjida JaÊjáj-i-Darábího, řečeného Vahíd, nejvzdělanějšího, nejvýřečnějšího a nejvlivnějšího mezi Svými následovníky, Báb takto varoval: „Při spravedlnosti Toho, jehož moc přiměje semeno vzklíčit a kdož vdechuje ducha života do všech věcí, kdybych byl ujištěn, že Ho v den Jeho Zjevení popřeš, neváhal bych tě zapřít a zavrhnout tvou víru… Kdyby mi na druhou stranu bylo řečeno, že v Něho nějaký křesťan, který nechová k Mé Víře žádnou oddanost, uvěří, budu ho považovat za zřítelnici Svého Oka.“
V jedné ze Svých modliteb rozmlouvá s Bahá’u’lláhem takto: „Vznešený jsi Ty, ó můj Pane, Všemohoucí! Jak nicotné a bídné se mé slovo a vše, co mi přináleží, jeví ve srovnání s Tvou velkou slávou. Dej, aby pomocí Tvé milosti bylo vše, co mi přináleží, přijatelné Tvému zraku.“
V Qajjúmu’l-Asmá’ – Bábově komentáři k Súře o Josefovi – charakterizované Autorem Íqánu jako „první, největší a nejmocnější“ z knih zjevených Bábem, čteme následující zmínky o Bahá’u’lláhovi: „Z naprosté nicoty, jsi mě, ó veliký a všemohoucí Mistře, skrze nebeskou sílu Své moci, přivedl a pozvedl, abych vyhlásil toto Zjevení. Neučinil jsem nikoho jiného než Tebe svou důvěrou; nedržím se žádné než Tvojí vůle… Ó Ty Zůstavší z Boha! Plně jsem se pro Tebe obětoval, přijímal jsem kletby kvůli Tobě a netoužil jsem po ničem jiném než po mučednictví na stezce Tvé lásky. Dostatečným svědkem je mi Bůh, Vznešený, Ochránce, Dávný z Dnů. „A až udeří daná hodina,“ znovu oslovuje ve stejném komentáři Bahá’u’lláha, „se svolením Boha, Nejmoudřejšího, zjev z výšin Nejvznešenější a Mystické Hory slabý, maličký záblesk Svého neproniknutelného Tajemství, aby ti, kteří rozpoznali záření Sinajské Nádhery, mohli upadnout do mdlob a zemřít, když letmo zachytí světélkující pohled na prudké a karmínové Světlo, které obklopuje Tvé Zjevení.“
Jako další svědectví velikosti Zjevení ztotožňovaného s Bahá’u’lláhem lze citovat následující výňatky z Desky, kterou ‘Abdu’l-Bahá adresoval význačnému zoroastrijskému následovníkovi Víry: „Napsal jsi, že je v posvátných knihách následovníků Zoroastra psáno, že se v posledních dnech, ve třech oddělených Zřízeních, bude slunce muset zastavit. Je předpovězeno, že v prvním Zřízení, zůstane slunce bez pohnutí deset dní; ve druhém dvakrát déle; a ve třetím ne méně než jeden celý měsíc. Výklad tohoto proroctví je takový: první Zřízení, na které se odkazuje, je islámské Zřízení, během něhož bylo Slunce Pravdy zastaveno na deset dní. Každý den se počítá jako jedno století. Islámské Zřízení tak muselo trvat ne méně než jeden tisíc let, což je přesně doba, která uplynula od zapadnutí Hvězdy imamátu k příchodu Zřízení vyhlášeného Bábem. Druhé Zřízení, které se v tomto proroctví zmiňuje, je to, které započal Sám Báb, jež začalo v roce 1260 po Hidžře a bylo ukončeno roku 1280 po Hidžře. Co se týká třetího Zřízení – Zjevení vyhlášeného Bahá’u’lláhem: Jelikož Slunce Pravdy, když dosáhne tohoto postavení, září v plnosti své polední nádhery, bylo jeho trvání ustanoveno na období jednoho celého měsíce, což je maximální čas, který slunce potřebuje, aby prošlo jedním znamením zvěrokruhu. Z toho si můžeš představit velikost Bahá’í cyklu – cyklu, který musí přetrvat období alespoň pěti set tisíc let.“
Z textu tohoto výslovného a autoritativního výkladu tak dávného proroctví je zřejmé, jak nezbytné je pro každého věrného následovníka Víry přijmout boží původ a podporovat nezávislé postavení islámského Zřízení. Ve stejné pasáži je navíc bezvýhradně uznána právoplatnost imamátu – Bohem určené instituce, jejímž potomkem v přímé linii a nejvýznačnějším členem byl Sám Báb a která v období alespoň dvě stě šedesáti let působila jako vyvolený příjemce vedení Všemohoucího a klenotnice jednoho ze dvou nejvzácnějších odkazů islámu.
Dále musíme rozpoznat, že právě toto proroctví potvrzuje nezávislou povahu Bábí Zřízení a nepřímo dosvědčuje pravdu, že v souladu s principem postupného zjevení musí každý Projev Boží udělit lidem Své doby hojnější míru božího vedení, než jakou mohl obdržet či ocenit předcházející a méně vnímavý věk. Z tohoto důvodu, a ne pro nějakou nadřazenější hodnotu, o níž lze říci, že je Bahá’í Víře vrozena, dosvědčuje toto proroctví nesrovnatelnou moc a slávu, jíž bylo Bahá’u’lláhovo Zřízení nadáno – Zřízení, jehož možnosti teprve začínáme chápat a jehož plný rozsah nejsme schopni nikdy vymezit.
Pokud si přejeme být věrní nedozírným důsledkům tohoto poselství, měla by se Bahá’u’lláhova Víra vskutku považovat za vyvrcholení cyklu, za konečnou fázi v řadě následných, předběžných a postupných zjevení. Ta, začínajíce Adamem a končíce Bábem, vydláždila cestu a předjímala se stále rostoucím důrazem příchod onoho Dne Dnů, ve kterém bude projeven Ten, který je Příslibem všech věků.
Tuto pravdu hojně dosvědčují Bahá’u’lláhovy promluvy. Pouhý odkaz na nároky, které On Sám důrazným jazykem a podmanivou silou opakovaně vznášel, nemůže než plně prokazovat povahu Zjevení, jehož byl vyvoleným nositelem. Slovům, která plynula z Jeho pera – zřídla tak prudkého Zjevení – bychom tedy měli věnovat pozornost, pokud si přejeme dosáhnout jasnějšího pochopení jeho důležitosti a významu. Ať již při Svém prosazování nevídaného nároku, který uplatňoval, nebo ve Svých zmínkách o mystických silách, které uvolnil, ať již v pasážích, které velebí slávu Jeho dlouho očekávaného Dne, nebo ve velebení postavení, kterého dosáhnou ti, kteří poznají jeho skryté přednosti, Bahá’u’lláh, a téměř stejnou měrou Báb a ‘Abdu’l-Bahá, odkázali potomstvu doly s takovým neocenitelným bohatstvím, jaké nikdo z naší generace nemůže patřičně ohodnotit. Taková svědectví na toto téma jsou nasycena takovou mocí a odhalují takovou krásu, jakou si mohou činit nárok dostatečně ocenit pouze ti, kteří jsou zběhlí v jazycích, v nichž byla původně zjevena. Tato svědectví jsou tak početná, že by bylo potřeba popsat celý svazek, aby se sesbírala jen ta nejvýznačnější z nich. Jediné, oč se v současnosti mohu odvážit pokoušet, je podělit se s vámi pouze o ty úryvky, které jsem byl schopen sesbírat z Jeho obsáhlých spisů.
„Dosvědčuji před Bohem,“ prohlašuje Bahá’u’lláh, „velikost, nepochopitelnou velikost tohoto Zjevení. Znovu a znovu jsme ve většině Našich Desek dosvědčovali tuto pravdu, aby lidstvo povstalo ze své nedbalosti.“ „V tomto nejmocnějším Zjevení,“ jednoznačně vyhlašuje, „dosáhla všechna Zřízení minulosti svého nejvyššího, konečného naplnění.“ „To, co bylo projeveno v tomto výjimečném, nejvznešenějším Zjevení, nemá srovnání v análech minulosti, a ani budoucí věky nebudou svědkem něčeho podobného.“ „On je tím,“ odkazuje na Sebe a prohlašuje, „kdo ve Starém zákoně nesl jméno Jehova, kdo byl v evangeliu označován za Ducha Pravdy a v Koránu nadšeně provolán za Velké Oznámení.“ „Kdyby Jeho nebylo, žádný Boží Posel by nebyl oděn rouchem úřadu proroka a žádná svatá písma by nebyla zjevena. To dosvědčují všechny stvořené věci.“ „Slovo, jež jeden pravý Bůh pronáší v tento den, i kdyby to bylo slovo nejběžnější a nejvšednější, je nadáno nejvyšší, jedinečnou poctou.“ „Většina lidstva není stále dospělá. Kdyby dosáhlo dostatečné schopnosti, udělili bychom mu takovou míru Našeho poznání, že by všichni, kteří dlí na zemi a na nebi, byli, díky milosti proudící z Našeho pera, naprosto nezávislí na všem vědění, kromě poznání Boha a byli by bezpečně usazeni na trůnu trvalého pokoje.“ „Pero Svatosti, slavnostně potvrzuji před Bohem, napsalo na Mé sněhobílé čelo a písmeny zářivé slávy tato plamenná, pižmem provoněná a svatá slova: ,Popatřete, vy, kdož dlíte na zemi, a vy obyvatelé nebes, dosvědčujte, že On je v pravdě váš Draze Milovaný. On je Ten, jemuž podobného svět stvoření neviděl, Ten, jehož úchvatná krása potěšila oko Boha, Ustanovitele, Všemocného, Nesrovnatelného!‘“
„Následovníci evangelia,“ obrací se Bahá’u’lláh na celé křesťanstvo a provolává, „hle, brány nebes jsou dokořán otevřené. Ten, který na ně vystoupil, nyní přichází. Popřejte sluchu Jeho hlasu, zvučně volajícímu nad zemí a mořem, oznamujícím celému lidstvu příchod tohoto Zjevení – Zjevení, skrze jehož působení Jazyk Vznešenosti nyní pronáší: ‚Hle, posvátný Slib byl naplněn, neboť On, Přislíbený, přišel!‘“ „Hlas Syna Člověka zvučně volá ze svatého údolí: ‚Tady jsem, tady jsem, ó Bože, můj Bože!‘… zatímco Hořící keř vydává volání: ‚Hle, Touha světa se projevila ve Své nesrovnatelné slávě!‘ Otec přišel. To, co vám bylo přislíbeno v Božím Království, je vyplněno. Toto je Slovo, které Syn zastřel, když řekl těm, kteří byli kolem Něho, že v onen čas, by ho neunesli… Vpravdě, Duch Pravdy přišel, aby vás uvedl do vší pravdy… On je Ten, kdo velebil Syna a vynášel Jeho Věc…“ „Utěšitel, jehož příchod přislíbila všechna písma, nyní přišel, aby vám zjevil veškeré vědění a moudrost. Hledejte Ho na celém povrchu zemském, snad Ho najdete.“
„Volej k Siónu, ó Karmel,“ píše Bahá’u’lláh, „a hlásej radostnou zvěst: ‚Ten, který byl skryt očím smrtelníků, přišel! Jeho vše si podrobující svrchovanost je projevena; Jeho vše obsahující nádhera je zjevena… Pospěšte si a zbožně obejděte Město Boha, které sestoupilo z nebes – nebeskou Kábu, kolem níž v obdivu krouží Bohem oblíbení, v srdci čistí a společnost nejvznešenějších andělů.‘“ „Já jsem Ten,“ ujišťuje v další souvislosti, „jehož velebil jazyk Izajáše, Ten, jehož jménem byly ozdobeny Tóra i evangelium.“ „Sláva Sinaje si pospíšila a krouží kolem Rozbřesku tohoto Zjevení, zatímco je z výšin Království slyšet hlas Syna Božího, který provolává: ‚Pozvedněte se, vy pyšní země, a pospěšte k Němu.‘ Karmel si pospíšila v tento den v toužícím zbožňování, aby dosáhla Jeho dvora, a ze srdce Siónu vychází volání: ‚Příslib všech věků je nyní naplněn. To, co bylo oznámeno ve svatém písmu Boha, Milovaného, Nejvyššího, se projevilo.‘“ „Hidžáz se zachvěl vánkem oznamujícím zvěsti o radostném shledání. ‚Chvála Tobě,‘ slyšíme, jak provolává, ‚ó můj Pane, Nejvyšší. Byl jsem mrtvý kvůli odloučení od Tebe; vánek naplněný vůní Tvé přítomnosti mě oživil. Šťastný je ten, kdo se obrátí k Tobě, a běda chybujícím.‘“ „Při jednom pravém Bohu, Eliáš si pospíšil k Mému dvoru a dnem i nocí zbožně obcházel Můj trůn slávy.“ „V tento den Šalamoun ve své plné majestátnosti okolo Mne zbožně krouží a pronáší toto nejvznešenější slovo: ‚Obrátil jsem tvář ke Tvé tváři, ó Ty všemocný Vládce světa! Jsem úplně odpoutaný ode všech věcí, co mi přináleží, a toužím po tom, co vlastníš Ty.‘“ „Kdyby MuÊammad, Apoštol Boží, dospěl do tohoto Dne,“ píše Bahá’u’lláh v Desce zjevené v předvečer Svého vyhnanství do trestanecké kolonie v ‘Akká, „zvolal by: ‚Skutečně jsem Tě poznal, ó Ty Touho Poslů Božích!‘ Kdyby k němu dospěl Abraham, i On by padnul tváří na zem, a v naprosté poníženosti před Pánem tvým Bohem, by zvolal: ‚Mé srdce je naplněno pokojem, ó Ty Pane všeho, co je v nebi i na zemi! Dosvědčuji, že jsi odhalil mým očím všechnu slávu Své moci a celou majestátnost Svého zákona!‘… Kdyby k němu dospěl Mojžíš, podobně by pozvedl Svůj hlas a pravil: ‚Budiž Ti všechna chvála, neboť jsi mne zalil světlem Své tváře a přijal mezi ty, kteří měli tu výsadu, aby viděli Tvou tvář!‘“ „Sever i Jih se chvějí voláním oznamujícím příchod našeho Zjevení. Slyšíme hlas Mekky, jak nadšeně provolává: ‚Všechna chvála budiž Tobě, ó Pane, můj Bože, nadevše Slavný, za to, že jsi mne ovanul dechem naplněným vůní Tvé přítomnosti!‘ Jeruzalém podobně nahlas volá: ‚Velebený a blahořečený jsi Ty, ó Milovaný země i nebes, za to, že jsi změnil muka mého odloučení od Tebe v radost životodárného shledání!‘“
„Při spravedlivosti Boží,“ potvrzuje Bahá’u’lláh, když si přeje zjevit veškerou sílu Své nepřekonatelné moci, „kdyby někdo úplně osamocený povstal ve jménu Bahá a vyzbrojil se brněním Jeho lásky, Všemocný mu dá zvítězit, i kdyby se proti němu sešikovaly síly země a nebes.“ „Při Bohu, mimo něhož není jiného Boha! Povstane-li kdokoli za vítězství naší Věci, učiní ho Bůh vítězným, i kdyby se proti němu spojily desítky tisíc nepřátel. A pokud jeho láska ke Mně zesílí, Bůh ustanoví jeho nadvládu nade všemi mocnostmi země a nebes. Tak jsme vdechli ducha moci do všech oblastí.“
„Toto je Král Dnů,“ takto velebí věk, který byl svědkem příchodu Jeho Zjevení, „Den, který viděl příchod Nejmilovanějšího, Toho, kdo byl po věčnost vyhlašován za Touhu světa.“ „Svět bytí v tento Den září oslnivostí tohoto Božího Zjevení. Všechny stvořené věci velebí jeho spásnou milost a pějí jeho chválu. Vesmír je z radosti a nadšení u vytržení. Písma minulých Zřízení oslavují velkou slavnost, která musí nepochybně uvítat tento největší Den Boží. Dobře je tomu, kdo se dožil tohoto Dne a rozpoznal jeho postavení.“ „Kdyby lidstvo přiměřeným způsobem dbalo alespoň na jediné slovo takové chvály, bylo by naplněno takovým potěšením, které by ho přemohlo a přivedlo do úžasu. V uchvácení by potom oslnivě zářilo nad obzorem pravého porozumění.“
„Buďte spravedlivé, vy národy světa;“ takto se obrací k lidstvu, „patří se a sluší, abyste pochybovali o pravomoci Toho, jehož přítomnosti toužil dosáhnout ‚Ten, kdo promlouval s Bohem‘ (Mojžíš), krásu jehož vzezření prahnul spatřit ‚Bohem draze Milovaný‘ (MuÊammad), mocí jehož lásky ‚Duch Boží‘ (Ježíš) vystoupil do nebe, kvůli němuž ‚Prvotní Bod‘ (Báb) obětoval Svůj život?“ „Chopte se příležitosti,“ nabádá Své následovníky, „protože pomíjivý okamžik v tento Den převyšuje staletí uplynulého věku… Ani slunce ani měsíc nebyly dosud svědky takového dne… Je zřejmé, že každý věk, ve kterém žije Projev Boží, je určený Bohem a může být označen, v jistém smyslu, jako Den Bohem stanovený. Tento Den je však jedinečný a má se odlišovat od těch, které mu předcházely. Označení ,Pečeť Proroků‘ plně odhaluje a ukazuje jeho vysoké postavení.“
Bahá’u’lláh se obšírně zabývá tématem sil ukrytých ve Svém Zjevení a zjevuje následující: „Pohybem Našeho Pera slávy jsme na rozkaz všemocného Ustanovitele vdechli nový život do každé lidské schránky a do každého slova jsme vtiskli čerstvou sílu. Všechny stvořené věci ohlašují důkazy tohoto celosvětového obnovení.“ „Toto je,“ dodává, „největší, nejradostnější zvěst přinesená lidstvu perem tohoto Ukřivděného.“ „Jak velkolepá,“ volá v dalším úryvku, „je tato Věc! Jak ohromující je závažnost jejího poselství! Toto je Den, o kterém bylo řečeno: ‚Ó můj synu! Vpravdě Bůh vynese všechno na světlo, i kdyby to mělo váhu hořčičného semínka a bylo ukryto ve skále, nebo v nebesích nebo na zemi; neboť Bůh je pronikavý, se vším obeznámený.‘“ „Při spravedlnosti jednoho pravého Boha! Kdyby se ztratil kousek drahokamu a byl zakopán pod horou kamení a byl ukrytý za sedmero moři, Ruka Všemohoucnosti ho v tento den zajisté vyzvedne, neposkvrněného a očištěného od špíny.“ „Ten, kdo ochutná vod Mého Zjevení, zakusí všechny nepomíjející radosti určené Bohem od začátku, který nemá začátku, do konce, který nemá konce.“ „Každičké písmeno vycházející z Našich úst je nadáno takovou obnovující silou, která umožní přivést k životu nové stvoření – stvoření, jehož velkolepost je nevyzpytatelná všem kromě Boha. On má vpravdě poznání o všech věcech.“ „Je v Naší moci, kdybychom si to přáli, abychom umožnili smítku poletujícího prachu, aby za méně než okamžik vytvořilo slunce nekonečné, nepředstavitelné nádhery, abychom způsobili, že se kapka rosy rozvine do širých a nesčetných oceánů, a abychom do každého písmene vlili takovou sílu, že mu dá moc odhalit veškeré vědění minulých a budoucích věků.“ „Jsme nadáni takovou mocí, která, vyšla-li by na světlo, by přeměnila nejsmrtelnější z jedů do všeléku s neselhávajícím účinkem.“
Když oceňoval postavení pravého věřícího, poznamenal při tom: „Při žalu, který trápí krásu nadevše Slavného! Takové je postavení určené pravému věřícímu, že kdyby byla jeho sláva odhalena lidstvu v míře menší než je ouško jehly, každého pozorovatele by strávila touha ho dosáhnout. Z toho důvodu bylo stanoveno, že v tomto pozemském životě zůstane před zraky takového věřícího plná míra slávy jeho vlastního postavení skryta.“ „A kdyby se závoj odhrnul,“ podobně potvrzuje, „a plná sláva postavení těch, kteří se zcela obrátili k Bohu a z lásky k Němu se zřekli světa, byla projevena, celé stvoření by bylo ohromeno.“
Když Bahá’u’lláh zdůrazňuje mimořádnou povahu Svého Zjevení ve srovnání s předcházejícími Zřízeními, potvrzuje následující: „Pokud by všechny národy světa byly obdařeny schopnostmi a vlastnostmi, jež jsou určeny Písmenům Živoucího, vyvoleným učedníkům Bába, jejichž postavení je deseti tisíckrát vznešenější než to, kterého dosáhli apoštolové minulosti, a pokud by všechny do jednoho, s rychlostí mrknutí oka, zaváhaly uznat Světlo mého Zjevení, jejich víra nebude ku prospěchu, a budou počítány mezi nevěrce.“ „Tak ohromný,“ píše, „je proud Boží přízně v tomto Zřízení, že pokud by smrtelné ruce mohly být dostatečně rychlé, aby ho zapsaly, během jediného dne a jediné noci by proudily verše v takovém počtu, který by se rovnal celému Perskému Bajánu.“
„Dej na mé varování, lide Persie,“ oslovuje takto Své krajany, „Pokud budu ve vašich rukách zabit, Bůh dá zajisté povstat někomu, kdo vyplní místo uvolněné mou smrtí; neboť takto Bůh působil v minulosti a nemůžete nalézt změnu ve způsobu Božího konání.“ „Kdyby se pokusili utajit Jeho světlo na pevnině, určitě vztyčí Svou hlavu v samotném srdci oceánu a pozvedne svůj hlas a bude provolávat: ‚Jsem životodárcem světa!‘ … A kdyby Ho uvrhli do temné díry, najdou Ho usazeného na nejvznešenějších výšinách země, nahlas volajícího k celému lidstvu: ‚Hle, Touha světa přišla ve Své vznešenosti, Své svrchovanosti, Svém vše převyšujícím panství!‘ A kdyby ho pochovali do hlubin země, Jeho duch by se vznesl k vrcholu nebe a hřměl by voláním: ‚Pohleďte na příchod Slávy; buďte svědky Království Boha, Nejsvětějšího, Milostivého, nadevše Mocného!‘“ „V hrdle tohoto Mladíka,“ je další z ohromujících prohlášení, „vězí nápěv, který, pokud by byl zjeven lidstvu v míře menší než ucho jehly, stačil by na to, aby se každá hora rozdrobila, listy stromů ztratily barvu a plody opadaly; donutil by každou hlavu, aby se v uctívání sklonila a každou tvář, aby se se zbožňováním obrátila k tomuto všemocnému Vládci, který se v rozličných dobách a rozmanitými způsoby objevuje jako pohlcující plamen, jako vlnící se oceán, jako zářící světlo, jako strom, který zakořeněný v půdě svatosti, pozvedá své větévky a šíří své větve až k trůnu nesmrtelné slávy a za něho.“
V předvídání Systému, který má neodolatelná moc Jeho Zákona v pozdějším věku rozvinout, píše: „Rovnováha světa byla narušena pulzujícím vlivem tohoto největšího, tohoto nového Světového řádu.Uspořádaný život lidstva byl rozbouřen působením tohoto jedinečného a podivuhodného Systému - jemuž podobný smrtelné oči dosud nespatřily.“ „Ruka Všemohoucnosti ustanovila Své Zjevení na nezdolatelném, trvalém základě. Bouřky lidských svárů nemají moc podkopat jeho základ, a ani bizarní lidské teorie nedokáží zničit jeho stavbu.“
V Súratu’l-Hajkal, jednom z nejvyzývavějších Bahá’u’lláhových děl, byly zaznamenány následující verše, z nichž každý dosvědčuje neodolatelnou sílu vdechnutou Zjevení vyhlášeném jeho Autorem: „V Mém chrámu není vidět nic než Chrám Boha a v Mé kráse nic než Jeho Krásu a v Mé bytosti nic než Jeho Bytost a v Mém já nic než Jeho Já a v Mém pohybu nic než Jeho Pohyb a v Mém podvolení nic než Jeho Podvolení a v Mém peru nic než Jeho Pero, Mocné, nadevše Chválené. V Mé duši není nic než Pravda a ve Mně nelze vidět nic než Boha.“ „Samotný Duch Svatý byl stvořen jediným písmenem zjeveným tímto Největším Duchem, pokud jste z těch, kdož chápou.“…„V pokladnici Naší Moudrosti leží nezjevené poznání, jehož jediné slovo, pokud se rozhodneme ho lidstvu vyzradit, by způsobilo, že každá lidská bytost rozpozná Projev Boží a uzná Jeho vševědoucnost, umožnilo by každému objevit tajemství všech věd a dosáhnout tak vysokého postavení, že by se stal úplně nezávislým na veškeré učenosti minulosti a budoucnosti. Vlastníme i další poznání, z kterého nemůžeme odhalit ani jediné písmeno, a ani nevidíme, že by lidstvo bylo schopno vyslechnout i tu nejmenší zmínku o jeho významu. Tak jsme vás seznámili s poznáním Boha, Vševědoucího, Nejmoudřejšího.“ „Blíží se den, kdy Bůh působením Své Vůle dá povstat lidskému rodu, jehož povaha je nevyzpytatelná všem kromě Boha, Nejmocnějšího, Sobě Postačujícího.“ „On zanedlouho z Lůna Moci vyjme Ruce Nadvlády a Síly – Ruce, jež povstanou, aby tomuto Mladíkovi vydobyly vítězství a které lidstvo očistí od poskvrny vyvrženců a bezbožníků. Tyto Ruce opásají svá bedra úsilím, aby získaly pro Víru Boží vítězství, a v Mém jménu, sobě dostačující, mocný, si podrobí národy a kmeny země. Vstoupí do měst a naplní srdce všech jejich obyvatel strachem. Takové jsou důkazy moci Boží; jak strašlivá a jak prudká je Jeho moc!“
Draze milovaní přátelé, tak zní Bahá’u’lláhovo vlastní písemné svědectví o povaze Svého Zjevení. Již dříve jsem odkazoval na tvrzení Bába, z nichž každé podporuje sílu a potvrzuje pravdu těchto pozoruhodných výroků. V této souvislosti mi zbývá zvážit tvrzení ve spisech ‘Abdu’l-Baháa, který je jmenovaným Vysvětlovatelem týchž výroků. Tato tvrzení vrhají nové světlo a rozvádějí různé rysy tohoto okouzlujícího tématu. Tón Jeho jazyka je skutečně stejně důrazný a hold, který vzdává, neméně vroucný než hold Bahá’u’lláha nebo Bába.
„Staletí, ba věky musí uplynout,“ potvrzuje v jedné ze Svých nejranějších Desek, „než se Denice Pravdy znovu zaskví v nádheře vrcholného léta nebo se znovu objeví v záři své jarní slávy… Jak vděční musíme být za to, že jsme se stali v tento Den příjemci tak velkolepé přízně! Kéž bychom měli deset tisíc životů, které bychom mohli položit jako poděkování za tak vzácnou výsadu, tak vysoké vyznamenání, tak neocenitelnou štědrost!“ „Už jen samotné rozjímání,“ dodává, „o Zřízení, které Požehnaná Krása započala, by dostačovalo k tomu, aby ohromilo světce dávných věků – světce, kteří toužili na jediný okamžik zakusit jeho nesmírnou slávu.“ „Svatí minulých věků a staletí všichni do jednoho prahli s očima zalitými slzami po tom, aby třeba jen na okamžik žili v tomto Dni Božím. Jejich touhy nebyly naplněny, a oni se odebrali na Onen svět. Jak nesmírná je proto štědrost Krásy Abhá, která nám prostřednictvím Své milosti a milosrdenství v tomto božsky osvíceném století bez ohledu na naši naprostou nehodnost vdechla ducha života, shromáždila nás pod praporcem Milovaného světa a rozhodla se nám prokázat štědrost, po které mocní věků minulých marně dychtili.“ „Duše oblíbených mezi shromážděním na výsostech,“ také potvrzuje, „posvátných obyvatel nejvznešenějšího Ráje v tento den naplňuje horoucí touha vrátit se na tento svět, aby mohli vykonat prahu Krásy Abhá takovou službu, která bude v jejich moci.“
„Zář Božího nádherného milosrdenství,“ vyhlašuje v úryvku naznačujícím růst a budoucí rozvoj Víry, „obklopila národy a kmeny země a celý svět se koupe v jeho zářící slávě… Brzy přijde den, kdy světlo Boží jednoty pronikne Východem a Západem tak, že si žádný člověk nedovolí, aby si ho déle nevšímal.“ „Ruka boží moci nyní ve světě bytí pevně položila základy této nejvyšší štědrosti a tohoto úžasného daru. Vše, co se skrývá v samotném nitru tohoto svatého cyklu, se postupně zjeví a projeví, protože nyní je pouhý začátek jeho růstu a úsvit zjevení jeho znamení. Před koncem tohoto století a tohoto věku bude zřejmé a jasné, jak úžasné bylo toto jaro a jak nebeský byl tento dar!“
Bahá’u’lláh, aby potvrdil vznešené postavení pravého věřícího, o kterém se zmiňuje, zjevuje následující: „Postavení, kterého dosáhne ten, kdo opravdu rozpoznal toto Zjevení, je stejné jako postavení určené pro ty proroky z domu Izraele, kteří se nepovažují za Projevy ‚obdařené stálostí‘.“
V souvislosti s Projevy, které mají následovat po Bahá’u’lláhovu Zjevení, činí ‘Abdu’l-Bahá toto rozhodné a závažné prohlášení: „Co se týká Projevů, které přijdou v budoucnosti na zem ‚ve stínu oblaků‘, vpravdě věz, že vzhledem k jejich vztahu ke zdroji jejich vnuknutí jsou ve stínu Odvěké Krásy. Avšak vzhledem k věku, ve kterém se objeví, každý do jednoho ‚činí, cokoliv si přeje.‘“
„Ó můj příteli!“ tak oslovuje v jedné ze Svých Desek uznávaného a vysoko postaveného člověka. „Neutuchající Oheň, který Pán království zažehnul uprostřed svatého Stromu, prudce plane v samotném srdci světa. Požár, který vyvolá, obklopí celou zemi. Jeho plápolající plameny ozáří její národy a kmeny. Všechna znamení byla odhalena; každá prorocká zmínka byla projevena. Cokoliv bylo uchováváno ve všech Písmech minulosti, se stalo zřejmým. Pochybovat nebo váhat není už více možné… Čas tlačí. Boží Oř je netrpělivý a již nemůže více otálet. Je naší povinností pospíšit si vpřed a, dokud není příliš pozdě, vydobýt vítězství.“ A závěrem pohnutý úryvek, kterým v jedné z radostných chvil oslovil jednoho ze Svých nejdůvěryhodnějších a nejvýznamnějších následovníků z nejranějších dní Svého působení: „Co více říci? Co ještě může mé pero vylíčit? Volání, které se ozývá z Království Abhá, je tak hlasité, že smrtelný sluch je téměř ohlušen jeho chvěním. Zdá se Mi, že je celé stvoření rozerváno a praská vedví prostřednictvím ničivého vlivu Božského svolávání vycházejícího z trůnu slávy. Více už napsat nemohu.“
Draze milovaní přátelé! Bylo řečeno dost a citované úryvky ze spisů Bába, Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa jsou dostatečně početné a rozmanité, aby svědomitého čtenáře přesvědčily o vznešenosti tohoto jedinečného cyklu ve světových náboženských dějinách. Bylo by naprosto nemožné, abychom nadhodnotili jeho význam či přecenili jeho vliv, kterým působí a kterým musí stále více působit s tím, jak se jeho velký systém odhaluje uprostřed zmatku rozpadající se civilizace.
Dříve, než budu pokračovat s rozvíjením svého námětu, zdá se však být radno udělit každému, kdo může číst tyto stránky, slovo varování. Nechť se nikdo, kdo ve světle dříve citovaných úryvků medituje o povaze Bahá’u’lláhova Zjevení, nezmýlí v jeho charakteru ani si špatně nevykládá záměr jeho Autora. Božství, které je tak veliké Bytosti připisováno, a naprosté vtělení jmen a přívlastků Boha v tak vznešené Osobě by se nemělo za žádných okolností špatně chápat nebo vysvětlovat. Lidský chrám, který byl učiněn prostředkem tak podmaňujícího Zjevení, musí, pokud máme být věrni zásadám naší Víry, navždy zůstat zcela odlišen od onoho „nejvnitřnějšího Ducha Duchů“ a „věčné Podstaty Podstat“ – toho neviditelného, a přesto rozumového Boha, který, jakkoli velebíme božství Jeho Projevů na zemi, nemůže žádným způsobem vtělit Svou nekonečnou, Svou nepoznatelnou, Svou neporušitelnou a vše zahrnující Skutečnost do konkrétní a omezené schránky smrtelné bytosti. Vskutku, Bůh, který by mohl takto vtělit Svou vlastní skutečnost, by ve světle Bahá’u’lláhova učení okamžitě přestal být Bohem. Tak primitivní a fantastická teorie Božího vtělení je tak dalece vzdálená základům Bahá’í věrovyznání a je s ním tak neslučitelná, jako jsou neméně nepřípustná panteistická či antropomorfická pojetí Boha – jež jsou jedno jako druhé Bahá’u’lláhovými výroky důrazně zamítnuta a jejich nesprávnost odhalena.
Ten, kdo v nesčetných odstavcích tvrdil, že jsou Jeho výroky „Hlasem Božství, Voláním samotného Boha“, takto vážně v Kitáb-i-Íqán potvrzuje: „Každému vnímavému a osvícenému srdci je zřejmé, že Bůh, ta nepoznatelná Podstata, Božská Bytost, je nesmírně povýšena nad všechny lidské přívlastky, jako tělesné bytí, vzestup či sestup, výstup či návrat… On je, a vždy byl, zahalen do pradávné věčnosti Své Podstaty a zůstane ve Své Skutečnosti navždy skryt zraku lidí… Je povznesený nad veškeré odloučení nebo spojení, veškerou blízkost či vzdálenost… ‚Bůh byl sám; nebyl zde nikdo kromě Něj‘, je jistým svědectvím této pravdy.“
„Od nepaměti,“ vysvětluje Bahá’u’lláh, když hovoří o Bohu, „byl On, Božská Bytost, skryt pod závojem nevýslovné svatosti Svého vznešeného Já a navždy bude zahalen neproniknutelným tajemstvím Své nepoznatelné Podstaty… Deset tisíc Proroků, každý jako Mojžíš, je zasaženo na Sinaji svého hledání Božím zakazujícím hlasem, ‚Nikdy Mne nespatříš!‘; zatímco myriáda Poslů, každý tak významný jako Ježíš, stojí na svých nebeských trůnech v ohromení nad zákazem: ‚Mou Podstatu nikdy nepochopíš!‘“ „Jak matoucí je pro mne, tak bezvýznamného,“ potvrzuje Bahá’u’lláh v rozhovoru s Bohem, „pokus o prozkoumání posvátných hlubin Tvého poznání! Jak marné jsou mé snahy představit si obrovskou sílu neodmyslitelně spočívající ve Tvém díle – ve zjevení Tvé tvořivé síly!“ „Když uvážím, ó můj Bože, vztah, který mě k Tobě váže,“ dosvědčuje v další modlitbě zjevené v Jeho vlastním rukopise, „jsem pohnutý k tomu, abych oznámil všem stvořeným věcem‚vpravdě, já jsem Bůh‘; a zvážím-li mé vlastní já, hle, zjišťuji, že je prostší než prach!“
„Jelikož jsou Dveře poznání Dávného z Dnů,“ uvádí Bahá’u’lláh v Kitáb-i-Íqán, „takto uzavřeny před tváří všech bytostí, On, Zdroj nekonečné milosti…způsobil, aby se tyto zářivé Drahokamy Svatosti objevily z říše ducha ve vznešené podobě lidského chrámu a projevily se všem lidem, aby mohly svět seznámit se záhadami neměnné Bytosti a vyprávěly o křehkosti Její nepomíjející Podstaty… Všichni Proroci Boží, Jeho oblíbení, Jeho svatí a vyvolení Poslové jsou bez výjimky nositeli Jeho jmen a ztělesněními Jeho přídomků… Tyto Svatostánky Svatosti, tato prvotní Zrcadla, která odrážejí Světlo neutuchající slávy, jsou pouhými projevy Toho, kdo je Neviditelným z Neviditelných.“
Jedním z hlavních přesvědčeních naší Víry je, že by se Bahá’u’lláh měl, bez ohledu na nesmírnou sílu Svého Zjevení, považovat v podstatě za jednoho z těchto Projevů Božích, že by se neměl nikdy ztotožňovat s tou neviditelnou Skutečností, s Podstatou samotného Božství. Toto přesvědčení by nemělo být nikdy zastíráno a nikdo z jejích následovníků by si neměl dovolit, aby narušil jeho nedotknutelnost.
Ačkoli si Bahá’í Zjevení nárokuje být vyvrcholením prorockého cyklu a naplněním příslibu všech věků, tak se ale za žádných okolností nepokouší zrušit platnost těch hlavních a věčných zásad, které oživují a tvoří základ náboženství, která mu předcházela. Uznává a ustanovuje jako svůj nejpevnější a definitivní základ Bohem danou autoritu, která byla každému z nich udělená. Nepohlíží na ně jinak než ve světle různých stádií ve věčných dějinách a neustálém vývoji jednoho náboženství, Božského a nerozdělitelného, jehož nedílnou součástí je i ono samo. Nesnaží se zastřít jejich Božský původ, ani snižovat uznávaný význam jejich kolosálních úspěchů. Nestrpí žádný pokus, který se snaží překroutit jejich rysy nebo zesměšnit pravdy, které vštěpují. Jeho učení se ani o vlásek neodchyluje od pravd, které uchovávají, a závažnost jeho poselství ani o písmenko nezmenšuje vliv, kterým působí, či věrnost, kterou vzbuzují. Ani zdaleka neusiluje o vyvrácení duchovních základů světových náboženských systémů. Jeho vyznávaným, jeho nezměnitelným účelem je rozšiřovat jejich základ, nově formulovat jejich základní rysy, slučovat jejich cíle, znovu posilovat jejich život, poukazovat na jejich jednotu, obnovovat neposkvrněnou čistotu jejich učení, uvádět do souladu jejich funkce a napomáhat při uskutečňování jejich nejvyšších záměrů. Tato božsky zjevená náboženství, jak to názorně uvedl jeden blízký pozorovatel, „nejsou odsouzená k zániku, ale k znovuzrození… ‚Copak se dítě nepromění v mladíka a mladík v muže; a přece ani dítě ani mladík nezahyne? ‘“
„Ti, kdož jsou Světly Pravdy a Zrcadly odrážejícími světlo Boží Jednoty,“ vysvětluje Bahá’u’lláh v Kitáb-i-Íqán, „ať jsou ze svých neviditelných příbytků pradávné slávy sesílána na tento svět v jakémkoli věku a cyklu, aby vzdělávala duše lidí a obdařila milostí všechny stvořené věci, jsou obdařeni vše podmaňující silou a nadáni nepřemožitelnou svrchovaností… Tato posvěcená Zrcadla, tyto Úsvity pradávné slávy jsou všechny do jednoho pozemskými zástupci Toho, kdo je ústředním Sluncem vesmíru, jeho podstatou a konečným záměrem. Od Něho pochází jejich poznání a síla; od Něho odvozují svou svrchovanost. Krása jejich obličeje je pouhým odrazem Jeho obrazu a jejich zjevení je znamením Jeho nesmrtelné slávy… Jejich prostřednictvím se předává milost, která je nekonečná, a díky nim se zjevuje světlo, které nikdy nepohasne… Lidský jazyk nemůže nikdy přiměřeně vyzpívat jejich chválu a lidská řeč nemůže nikdy odhalit jejich tajemství.“ „Protože jsou všichni tito Ptáci nebeského Trůnu,“ dodává, „sesláni z nebes Boží Vůle, a jelikož všichni povstali, aby zvěstovali Jeho neodolatelnou Víru, jsou považováni za jednu duši a za stejnou osobu… Všichni přebývají ve stejném svatostánku, vznášejí se ve stejném nebi, jsou usazeni na stejném trůnu, promlouvají stejnou řeč a hlásají stejnou Víru… Liší se pouze intenzitou svého zjevení a poměrnou mocí svého světla… Z toho, že tyto Podstaty odpoutání navenek jistý přídomek Boží neprojevují, v žádném případě nevyplývá, že ti, kdo jsou Úsvity Božích přídomků a Pokladnicemi Jeho svatých jmen, jej ve skutečnosti nevlastní.“
Je třeba mít také na paměti, že, jakkoliv velká je moc projevená tímto Zjevením a jakkoliv nesmírné je Zřízení, které jeho Autor zahájil, popírá toto Zjevení důrazně nárok na to, aby se považovalo za konečné Zjevení Boží vůle a záměru pro lidstvo. Zastávat takovéto pojetí jeho povahy a funkcí by se rovnalo zradě jeho věci a popření jeho pravdy. Nevyhnutelně by muselo protiřečit klíčové zásadě, která tvoří pevný základ Bahá’í věrovyznání, zásadě, že náboženská pravda není absolutní, ale relativní, že Boží Zjevení je uspořádané, návazné a postupné, a ne nárazové či konečné. Následovníci Bahá’u’lláhovy Víry skutečně natolik jasně a důrazně kategoricky odmítají nárok na konečnost, který by mohl vznést jakýkoliv náboženský systém zavedený Proroky minulosti, že sami zamítají nárok na tutéž konečnost pro Zjevení, se kterým se ztotožňují. „Věřit, že veškeré zjevení skončilo, že se portály Božího milosrdenství uzavřely, že z úsvitů věčné svatosti nevyjde znovu žádné slunce, že oceán trvalé štědrosti navždy utichl a že se ze svatostánku odvěké slávy přestanou projevovat Poslové Boží,“ musí v očích každého následovníka Víry představovat závažný, neomluvitelný odklon od jedné z jejích nejdůležitějších a nejmilovanějších zásad.
Pohled na některé z již citovaných proslovů Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa zajisté postačí, aby se nade všechny pochybnosti ustanovila pravda této kardinální zásady. Což by se následující úryvek ze Skrytých slov nemohl vyložit podobně jako alegorická zmínka o postupnosti Božího Zjevení a jako Autorovo připuštění, že Poselství, které Mu bylo svěřeno, není konečným a definitivním výrazem vůle a vedení Všemocného? „Ó synu spravedlnosti! V období nocí se krása Nesmrtelného vrátila ze smaragdových výšin věrnosti do Sadratu’l-Muntahá, a zaplakala takovým pláčem, že zástupy na výsostech a obyvatelé nebeské říše zaúpěli nad jejím naříkáním. A proto byla tázána: Proč ten nářek a pláč? Odpověděla: Podle úmluvy jsem čekala na hoře věrnosti, ale nevdechla jsem od těch, kteří dlí na zemi, vůni věrnosti. Pak povolána zpět jsem přihlédla blíž a běda! Uzřela jsem několik holubic bolestně sevřených ve spárech pozemských psů. Nato přispěchala Nebeská panna, nezahalená a zářící ze Svého mystického příbytku a zeptala se na jejich jména a všechna jí byla řečena kromě jednoho. Na její naléhání bylo proneseno první písmeno jména, načež obyvatelé nebeských komnat přispěchali ze svých příbytků slávy. A zatímco bylo proneseno druhé písmeno, padli do jednoho do prachu na tvář. V tu chvíli se z nitra svatostánku ozval hlas: ,Jen potud a ne dále.‘ Vpravdě dosvědčujeme to, čeho se dopustili a ještě činí.“
Bahá’u’lláh tuto pravdu dosvědčuje přímějším jazykem v jedné ze Svých Desek zjevených v Adrianopoli: „Vpravdě věz, že závoj skrývající Náš obličej nebyl zcela odhrnut. Své Já jsme zjevili v míře odpovídající schopnostem lidí Našeho věku. Kdyby byla Odvěká Krása odhalená v plnosti Své slávy, smrtelný zrak by kvůli oslňující síle Jeho zjevení oslepl.“
V Súrij-i-Sabr, zjevené už v roce 1863 v úplně první den Jeho příchodu do zahrady Ri¼ván, potvrzuje: „Bůh seslal Své Posly, aby přicházeli po Mojžíšovi a Ježíšovi, a bude tak činit i nadále až do ‚konce, který nemá konce‘, aby tak mohla být z nebes Boží štědrosti lidstvu neustále udělována Jeho milost .“
„Neobávám se kvůli Sobě,“ vyhlašuje Bahá’u’lláh ještě jasněji, „strachuji se kvůli Tomu, který vám bude seslaný po Mně – Tomu, který bude nadán nesmírnou svrchovaností a mocnou vládou.“ A opět píše v Súratu’l-Hajkal: „Těmi slovy, která jsem zjevil, jsem nezamýšlel Sebe, ale spíše Toho, kdo přijde po Mně. To dosvědčuje Bůh, Vševědoucí.“ „Nezacházejte s Ním,“ dodává, „tak, jak jste zacházeli se Mnou.“
Báb ve Svých spisech v podrobnějším úryvku podporuje stejnou pravdu. „Je zřejmé a jasné,“ píše v Perském Bajánu, „že cílem všech předchozích Zřízení bylo vydláždit cestu pro příchod MuÊammada, Apoštola Božího. A tato, spolu s islámským Zřízením, měla zase za svůj cíl Zjevení veřejně oznámené Qá’imem. Účelem tohoto Zjevení stejně jako těch, která mu předcházela, bylo podobným způsobem oznámit příchod Víry Toho, koho Bůh projeví. A tato Víra – Víra Toho, koho Bůh projeví – spolu se všemi předchozími Zjeveními má následně za cíl Projev, který má následovat po ní. A toto zjevení, o nic méně než všechna předchozí Zjevení, připraví cestu pro Zjevení, které má následovat poté. Proces východu a západu Slunce Pravdy tak bude do nekonečna pokračovat – proces, který nemá začátek a nebude mít konce.“
„S jistotou vězte,“ vysvětluje v této souvislosti Bahá’u’lláh, „že v každém Zřízení je světlo Božího Zjevení udělováno lidem v přímé úměrnosti jejich duchovním schopnostem. Uvažujte o slunci. Jak slabé jsou jeho paprsky v okamžiku, kdy se objeví nad obzorem Jak se postupně zvětšuje jeho teplo a moc, když se blíží k nadhlavníku, a umožňuje mezitím všem stvořeným věcem, aby se přizpůsobily rostoucí intenzitě jeho světla. Jak trvale ustupuje, až dosáhne bodu západu. Kdyby náhle projevilo energii, která se v něm nachází, bezpochyby by uškodilo všem stvořeným věcem…. Podobně, pokud by Slunce Pravdy v nejranějších fázích svého projevu naráz zjevilo plnou míru moci, kterou mu udělila prozřetelnost Všemohoucího, zpustošila by se země lidského chápání a byla by vyčerpána, protože lidská srdce by nevydržela intenzitu jeho zjevení, a ani by nebyla schopna zrcadlit záři jeho světla. Zděšena a zdolána by přestala existovat.“
Ve světle těchto jasných a nezvratných prohlášení je naší jasnou povinností bezpochyby objasnit každému, kdo hledá pravdu, že „od začátku, který nemá začátek“, Proroci jednoho, nepoznatelného Boha, včetně Samotného Bahá’u’lláha, byli jako řečiště Boží milosti, jako zastánci Jeho jednoty, jako zrcadla Jeho světla a zjevitelé Jeho záměru zplnomocněni odhalovat lidstvu stále rostoucí míru Jeho pravdy, Jeho nevyzpytatelné vůle a Božského vedení, a i nadále budou „do konce, který nemá konce“ udělovat stále plnější a mocnější zjevení Jeho neomezené moci a slávy.
Bylo by dobré, kdybychom v našich srdcích zapřemýšleli o následujících úryvcích z modlitby, kterou Bahá’u’lláh zjevil a která výslovně potvrzuje a dále dosvědčuje skutečnost veliké a základní pravdy, jež spočívá v samotném srdci Jeho Poselství lidstvu: „Budiž pochválen, ó Pane můj Bože, za úžasná zjevení Tvého nevyzpytatelného příkazu a za různé strasti a zkoušky, které jsi pro Mne určil. Jednou jsi Mne uvrhl do rukou Nimrodových; jindy jsi dovolil, aby Mne pronásledovala faraónova hůl. Ty jediný můžeš Svým všezahrnujícím poznáním a působením Své Vůle, odhadnout nevypočitatelná utrpení, která jsem v jejich rukou vystál. A opětovně jsi Mne uvrhl do vězeňské cely bezbožných, přičemž jediným důvodem toho bylo, že jsem se odhodlal šeptat do uší oblíbených obyvatel Tvého království náznaky vize, kterou jsi Mi díky Svému poznání vnuknul a odhalil Mi její význam silou Své moci. A znovu jsi přikázal, aby Mne sťal meč bezbožníka. A znovu jsem byl ukřižován za to, že jsem lidským očím odhalil skryté drahokamy Tvé slavné jedinosti, za to, že jsem jim zjevil úžasná znamení Tvé svrchované a nikdy nekončící moci. Jak hořké bylo ponížení, které na Mne navršili v následujícím věku na pláni Karbilské! Jak osamocen jsem se cítil mezi Tvým lidem; do jakého stavu bezmocnosti Mne v té zemi dohnali! Nespokojeni s takovými urážkami mě mí pronásledovatelé popravili a mou hlavu nesli ve výšce ze země do země, pochodovali s ní před zraky nevěřícího davu a položili ji na stolce zvrácených a nevěřících. V dalším věku jsem byl připoutaný a má hruď byla cílem střel zlomyslné krutosti mých nepřátel. Mé údy byly provrtány kulkami a Mé tělo bylo rozerváno vedví. Nakonec se podívej, jak se v tento den mí zrádní nepřátelé proti mně spojili a jak neustále spřádají intriky, jak do duší Tvých služebníků vnést jed nenávisti a zlovůle. Pletichaří, co jim jen síly stačí, aby dokončili svůj záměr.
… I přesto, že je Můj úděl žalostný, ó Bože, Můj draze Milovaný, vzdávám Ti díky a Můj duch je vděčný za vše, co Mne potkalo na stezce Tvé spokojenosti. Jsem spokojený s tím, co si pro Mne určil, a vítám jakkoliv zarmucující bolesti a smutek, který musím přestát.“
BÁB
Draze milovaní přátelé! Další základní pravdou, kterou Bahá’u’lláhovo Poselství naléhavě vyhlašuje a na které musí jeho následovníci neústupně trvat, je, že Báb, zahajovatel Bábí Zřízení, se naprosto oprávněně řadí k soběstačným Projevům Božím, že byl obdařen svrchovanou silou a pravomocemi a uplatňuje všechna práva a výsady úřadu nezávislého Proroka. To, že se Báb nemá považovat za pouhého inspirovaného Předchůdce Bahá’í Zjevení; že v Jeho osobě, jak to On Sám v Perském Bajánu dosvědčuje, byl naplněn záměr všech Proroků, kteří přišli před Ním, je pravda, kterou jsem, podle mého názoru, povinen vyložit a zdůraznit. Zajisté bychom neplnili naše povinnosti vůči Víře, ke které se hlásíme, a porušili bychom jednu z jejích základních a posvátných zásad, kdybychom v našich slovech nebo v našem chování zaváhali rozpoznat důsledky této podstatné zásady Bahá’í věrovyznání, nebo odmítli bezvýhradně udržovat její neporušenost a dokazovat její pravdu. Vskutku hlavním motivem, který mě podněcoval k tomu, abych se ujal úkolu sestavení a přeložení nesmrtelného Nabílova Vyprávění, bylo umožnit každému následovníku Víry na Západě, aby lépe porozuměl a snadněji pochopil obrovské důsledky Jeho vznešeného postavení a aby Ho horlivěji obdivoval a miloval.
Nemůže být pochyb, že nárok na dvojí postavení určené Bábovi Všemohoucím, nárok, který On Sám tak neohroženě vyhlašoval, který Bahá’u’lláh opakovaně potvrdil a který ‘Abdu’l-Baháova Poslední vůle nakonec svým svědectvím podpořila, tvoří nejvýraznější rys Bahá’í Zřízení. Je to další důkaz jeho jedinečnosti, obrovský příspěvek síle, tajemné moci a pravomoci, kterou byl tento svatý cyklus obdařen. Bábova velikost vskutku v první řadě nespočívá v tom, že byl Bohem stanoveným Předchůdcem tak mimořádného Zjevení, ale spíše v tom, že byl obdařen pravomocí vrozenou zahajovatelům samostatného náboženského Zřízení, a v tom, že v míře nesrovnatelné s Posly, kteří přišli před Ním, pevně třímal žezlo úřadu nezávislého Proroka.
Krátké trvání Jeho Zřízení a omezená míra, ve které platily Jeho zákony a nařízení, nepředstavují naprosto žádné kritérium, podle kterého by se dal posuzovat jeho Boží původ a oceňovala síla jeho poselství. „To, že tak krátký úsek,“ vysvětluje Samotný Bahá’u’lláh, „odděloval toto mocné a úžasné Zjevení od Mého předešlého Projevu, je tajemství, které žádný člověk nemůže odhalit, a záhada, kterou žádná mysl nepochopí. Jeho trvání bylo předurčeno a žádný člověk nikdy neobjeví jeho důvod, pokud a dokud nebude seznámen s obsahem Mé Skryté Knihy.“ „Hle,“ dále vysvětluje Bahá’u’lláh v Kitáb-i-Badí‘, jedné ze Svých prací vyvracejících tvrzení lidu Bajánu, „hle, jak hned po skončení devátého roku tohoto úžasného, přesvatého a milosrdného Zřízení byl požadovaný počet čistých, úplně oddaných a posvěcených duší v naprostém utajení dovršen.“
Každá kapitola Nabílova strhujícího vyprávění dokládá skvělé události, které předznamenaly příchod Zakladatele Bábí Zřízení, dramatické okolnosti Jeho vlastního událostmi naplněného života, zázračnou tragédii Jeho umučení, kouzlo Jeho vlivu, který uplatňoval na nejvýznačnější a nejmocnější ze Svých krajanů, což by se samo mělo považovat za dostatečný důkaz platnosti Jeho nároku na tak vznešené postavení mezi Proroky.
Ať je záznam, který význačný kronikář Jeho života zanechal budoucím generacím jakkoli barvitý, musí tak zářící vyprávění blednout před planoucím holdem, který Bábovi vzdalo Bahá’u’lláhovo pero. Samotný Báb tento hold dostatečně podpořil prostřednictvím jasného prosazování Svého nároku, zatímco písemná svědectví ‘Abdu’l-Baháa mocně posílila jeho povahu a osvětlila jeho význam.
Kde jinde než v Kitáb-i-Íqán se může student Bábí Zřízení snažit najít ona potvrzení, která nezaměnitelně dosvědčují moc a ducha, které žádný člověk, není-li Projevem Božím, nedokáže projevit? „Mohla by být taková věc,“ zvolává Bahá’u’lláh, „ projevena jinak než mocí Božího Zjevení a silou Boží nepřekonatelné Vůle? Při spravedlnosti Boží! Kdyby kdokoliv ve svém srdci choval tak ohromné Zjevení, už jen myšlenka na jeho oznámení by ho zničila! I kdyby byla srdce všech lidí nahromaděna v jeho srdci, stále by váhal, aby se odvážil uskutečnit tak ohromující čin.“ „Žádné oko,“ potvrzuje v další pasáži, „ještě nespatřilo tak ohromný proud štědrosti a ani žádné ucho neslyšelo takové zjevení láskyplnosti… Proroci, ,obdaření stálostí‘, jejichž vznešenost a sláva září jako slunce, byli jeden jako druhý poctěni Knihou, kterou všichni viděli a jejíž verše byly náležitě potvrzeny. Kdežto verše, které padaly z tohoto Oblaku božího milosrdenství, byly tak četné, že nikdo zatím nebyl schopen odhadnout jejich počet… Jak jen mohou snižovat toto Zjevení? Který věk byl svědkem tak významných událostí?“
Bahá’u’lláh v komentáři o povaze a vlivu těch hrdinů a mučedníků, které Bábův duch tak zázračně změnil, zjevuje následující: „Pokud tito společníci skutečně nevyhledávali Boha, kdo jiný by se tak mohl nazývat?…Pokud jsou tito společníci, se všemi svými nádhernými svědectvími a úžasnými činy, falešní, kdo je tedy hoden toho, aby si činil nárok na pravdu?… Byl snad svět od dob Adama svědkem takové bouře, tak bouřlivých nepokojů?… Zdá se Mi, že trpělivost se projevila jen díky jejich chrabrosti a samotná věrnost byla zplozena pouze jejich skutky.“
Bahá’u’lláh ve snaze zdůraznit výsostnost Bábova vznešeného postavení v porovnání s postavením Proroků minulosti, ve stejné epištole uvádí: „Žádné chápání nemůže porozumět povaze Jeho Zjevení ani žádné poznání nedokáže pojmout celou míru Jeho Víry.“ Na podporu Svého tvrzení dále cituje tato prorocká slova: „Vědění tvoří dvacet sedm písmen. Vše, co Proroci zjevili, jsou dvě písmena. Žádný člověk tak dosud nepoznal více než tato dvě písmena. Ale až povstane Qá’im, způsobí, že se projeví zbývajících dvacet pět písmen.“ „Popatři,“ dodává, „jak ohromné a vznešené je Jeho postavení! Jeho postavení převyšuje postavení všech Proroků a Jeho Zjevení překonává chápání a porozumění všech jejich vyvolených.“ „O Jeho Zjevení,“ dále dodává, „buď nebyli Proroci Boží, Jeho svatí a vyvolení informováni, nebo ho v souladu s Božím nevyzpytatelným nařízením neodhalili.“
Ze všech holdů, které se Bahá’u’lláhovo neomylné pero rozhodlo složit památce Bába, Jeho „Nejmilovanějšího“, je nejpamátnější a nedojemnější tento krátký, a přesto výřečný úryvek, který tak velice pozvedá hodnotu závěrečných odstavců vzpomínané epištoly. „Mezi nimi všemi,“ píše ohledně sužujících strastí a nebezpečí, které na Něho útočily ve městě Bagdádu, „stojíme, život na dlani, zcela poddáni Jeho Vůli, že snad skrze Boží láskyplnost a milost bude toto zjevené a projevené Písmeno (Bahá’u’lláh) moci položit Svůj život jako oběť na stezce Prvotního Bodu, nejvznešenějšího Slova (Bába). Při Tom, na jehož příkaz promluvil Duch, nebýt této touhy Naší duše, nezdržovali bychom se již ani na okamžik v tomto městě.“
Draze milovaní přátelé! Tak zvučná chvála, tak smělé tvrzení vycházející z Bahá’u’lláhova pera v tak závažné práci plně zaznívá v jazyce, do kterého se Zdroj Bábí Zjevení rozhodl odět nároky, které On Sám vyhlašoval. „Já jsem ten Tajuplný Chrám,“ vyhlašuje takto Báb Své postavení v Qajjúmu’l-Asmá, „který vystavěla Ruka Všemohoucnosti. Já jsem Lampa, kterou zapálil Prst Boha v jejím výklenku a dal, aby zářila nesmrtelnou nádherou. Já jsem Plamen onoho nebeského Světla, které plálo na Sinaji na radostném Místě a bylo skryto v samém nitru Hořícího Keře.“ „Ó Qurratu’l-‘Ajn!“ volá ve stejném komentáři a oslovuje Sám Sebe, „nerozpoznávám v Tobě nikoho jiného než ‚Velké Oznámení‘ – Oznámení, které vyslovilo Shromáždění na výsostech. Dosvědčuji, že tímto jménem Tě vždy znali ti, kteří krouží kolem Trůnu Slávy.“ „S každým jedním Prorokem, kterého jsme seslali v minulosti,“ dále dodává, „jsme ustanovili samostatnou Smlouvu týkající se ‚Vzpomínky Boha‘ a Jeho Dne. V říši slávy a skrze sílu pravdy je ‚Vzpomínka Boha‘ a Jeho Den zjeven před zraky andělů kroužících kolem Jeho sídla milosrdenství.“ „Kdyby to bylo Naším přáním,“ dále potvrzuje, „je v Naší moci, abychom prostřednictvím jediného písmena Našeho Zjevení donutili svět i vše, co je v něm, aby rozpoznal za méně než okamžik pravdu Naší Věci.“
„Já jsem ten Prvotní Bod,“ Báb takto oslovuje MuÊammada Šáha z vězeňské pevnosti Máh-Kú, „ze kterého byly vytvořeny všechny stvořené věci… Jsem Tváří Boha, jejíž nádhera nikdy nemůže být zastřená, světlo Boha, jehož zář nemůže nikdy uhasnout… Všechny klíče nebes se Bůh rozhodl položit na Mou pravici a všechny klíče pekla na Mou levici… Jsem jedním z podpěrných pilířů Prvotního Slova Božího. Kdokoliv Mě rozpoznal, poznal vše, co je pravdivé a správné, a dosáhl všeho, co je dobré a patřičné… Látka, ze které Mne Bůh vytvořil, není prachem, ze kterého byli vytvořeni ostatní. Udělil Mi to, co světaznalí nikdy nepochopí a věrní nikdy neobjeví.“ „Kdyby maličký mravenec,“ Báb, v touze zdůraznit neomezené možnosti ukryté ve Svém Zřízení, příznačně potvrzuje, „toužil v tento den vládnout takovou mocí, aby byl schopen odhalit ty nejzáhadnější a nejvíce zarážející úryvky Koránu, jeho přání bude bezpochyby splněno, protože tajemství věčné moci rozechvívá nejniternější existenci všech stvořených věcí.“ „Je-li tak bezmocné stvoření,“ je ‘Abdu’l-Baháův komentář k tak zarážejícímu výroku, „obdařeno tak pronikavou schopností, o co působivější musí být síla uvolněná hojnými výlevy Bahá’u’lláhovy milosti!“
K těmto autoritativním tvrzením a závažným vyhlášením učiněným Bahá’u’lláhem a Bábem je třeba přidat ‘Abdu’l-Baháovo vlastní nevyvratitelné svědectví. On, jmenovaný vykladač proslovů Bahá’u’lláha a Bába, ve Svých Deskách a ve Své Závěti potvrzuje nikoli náznakem, ale jasným a kategorickým jazykem pravdivost výroků, o kterých jsem se již zmínil.
V Desce adresované Bahá’í věřícím v Mázindaránu, ve které odhaluje význam nesprávně vysvětlovaného výroku, který se Mu připisoval ohledně východu Slunce Pravdy v tomto století, stručně a krátce, ale nezvratně objasňuje, co by mělo navždy zůstat naším skutečným pojetím vztahu mezi dvěma Projevy spojenými s Bahá’í Zřízením. „Tímto výrokem,“ vysvětluje, „jsem neměl na mysli nikoho jiného než Bába a Bahá’u’lláha, povahu jejichž Zjevení bylo mým cílem osvětlit. Zjevení Bába může být přirovnáno ke slunci, jehož postavení odpovídá prvnímu znamení zvěrokruhu – znamení Berana – do kterého slunce vstupuje při jarní rovnodennosti. Postavení Bahá’u’lláhova Zjevení na druhou stranu představuje znamení Lva, kdy je slunce na vrcholu léta a v nejvyšším postavení. Tím se myslí, že toto svaté Zřízení osvětluje světlo Slunce Pravdy zářící ze svého nejvznešenějšího postavení a v plnosti své záře, žáru a slávy.“
„Báb, Vznešený,“ přesněji potvrzuje ‘Abdu’l-Bahá v další Desce, „je Jitrem Pravdy, nádhera Jehož světla září na všechny oblasti. Je také Předchůdcem Největšího Světla, Světla Abhá. Požehnaná Krása je Přislíbeným posvátných knih minulosti, zjevením Zdroje světla, které zářilo na hoře Sinaji, jehož oheň plál uprostřed Hořícího Keře. My všichni do jednoho jsme služebníky jejich prahu a stojíme u jejich dveří jako ponížený hlídač.“ „Na každý důkaz a proroctví,“ je Jeho ještě důraznější varování, „na každý způsob svědectví, ať už je založeno na rozumu nebo na textu písem a tradic, je třeba nahlížet tak, že se soustřeďuje v osobách Bahá’u’lláha a Bába. V nich je třeba hledat jejich úplné naplnění.“
A nakonec ve Své Poslední vůli, klenotnici Jeho posledních přání a pokynů na rozloučenou, zapečeťuje v následujícím úryvku, který byl výslovně určen k tomu, aby vysvětloval hlavní zásady Bahá’í věrovyznání, Své svědectví ohledně Bábova dvojího a vznešeného postavení: „Základem víry lidu Bahá (nechť mu je obětovaný můj život) je toto: Jeho svatost, Vznešený (Báb) je Projevem jednoty a jedinosti Boha a Předchůdcem Odvěké Krásy (Bahá’u’lláha). Jeho svatost, Krása Abhá (Bahá’u’lláh) (nechť je můj život obětován za Jeho neochvějné přátele) je nejvyšším Projevem Božím a Rozbřeskem Jeho nejbožštější Podstaty.“ „Všichni ostatní,“ významně dodává, „jsou Jeho služebníky a vykonávají Jeho příkazy.“
‘ABDU’L-BAHÁ
Draze milovaní přátelé! Na předcházejících stranách jsem se odvážil o pokus vyložit takové pravdy, které, jak pevně věřím, vyplývají z nároku Toho, kdo je Zřídlem Bahá’í Zjevení. Navíc jsem usiloval o rozptýlení těch nedorozumění, která mohou přirozeně vyvstat v mysli kohokoliv, kdo uvažuje o tak nadlidském projevu slávy Boží. Usiloval jsem o vysvětlení významu božství, kterým musí být nutně obdařen Ten, kdo je nástrojem tak tajuplné energie. Také jsem se rozhodl ukázat, jak jen jsem toho byl schopen, že Poselství, které Bůh v tomto věku svěřil tak velké Bytosti, aby ho předala lidstvu, uznává božský původ a podporuje prvotní zásady každého Zřízení zavedeného proroky minulosti a je s každým z nich nerozlučně spojeno. Podobně jsem považoval za nutné dokázat a zdůraznit, že Autor takové Víry, který popírá nárok na konečnost, kterou zastávají vůdci různých vyznání, si ji pro Sebe i přes nesmírnou šíři Svého Zjevení nenárokoval. To, že by se Báb bez ohledu na trvání Svého Zřízení neměl v první řadě považovat za vyvoleného Předchůdce Bahá’í Víry, ale za Toho, kdo je obdařen nesdílenou pravomocí náležející každému nezávislému Proroku minulosti, je ještě dalším základním principem, jehož objasnění se mi zdá v současném stádiu vývoje naší Věci nesmírně žádoucí.
Rozhodně se domnívám, že by se měl nyní učinit pokus o objasnění naší představy týkající se postavení zastávaného ‘Abdu’l-Baháem a významu Jeho místa v tomto svatém Zřízení. Bylo by opravdu nesmírně obtížné pro nás, kteří stojíme natolik blízko tak úžasné postavě a jsme přitahováni mystickou silou tak přitažlivé osobnosti, abychom získali jasné a přesné porozumění role a povahy Toho, který nejen v Bahá’u’lláhově Zřízení, ale na celém poli náboženské historie, splňuje tak jedinečnou funkci. Ačkoliv se pohybuje ve Své vlastní sféře a zaujímá místo úplně rozdílné od místa Autora a Předchůdce Bahá’í Zjevení, tvoří spolu s nimi díky postavení, které Mu určila Bahá’u’lláhova Smlouva, to, co lze nazývat jako tři Ústřední Postavy Víry, čili postavení, kterému se v duchovních dějinách světa nic nepodobá. Spolu s nimi se tyčí nad osudy této mladistvé Víry Boží do výšky, kterou nemá naději nikdy překonat žádný jednotlivec nebo orgán starající se po Něm o její potřeby, a to po dobu alespoň plného tisíce let. Snižovat Jeho vznešené postavení tím, že bychom ho ztotožňovali či stavěli na přibližně stejnou úroveň s postavením těch, na které padl plášť Jeho pravomocí, by bylo natolik závažným výrazem nezbožnosti jako o nic méně kacířské přesvědčení, které se kloní k tomu, aby Ho povyšovalo na úroveň naprosté rovnosti buď s ústřední Postavou nebo Předchůdcem naší Víry. Protože ať je propast oddělující ‘Abdu’l-Baháa od Toho, kdo je Zdrojem nezávislého Zjevení, jakkoliv široká, nikdy ji není možné považovat za souměřitelnou s mnohem větší vzdáleností, která stojí mezi Tím, kdo je Středem Smlouvy a Jeho služebníky, kteří musejí pokračovat v Jeho práci, ať už mají jakékoliv jméno, postavení, úlohu nebo budoucí úspěchy. Nechť ve světle tohoto výroku ti, kteří znali ‘Abdu’l-Baháa a kteří, díky svému styku s Jeho přitažlivou osobností, k Němu chovají tak vroucný obdiv, uvažují o velikosti Toho, kdo Ho v postavení daleko převyšuje.
To, že ‘Abdu’l-Bahá není Projevem Božím, a i když je nástupcem Svého Otce, že Mu nepřináleží obdobné postavení, že nikdo kromě Bába a Bahá’u’lláha si nikdy nemůže nárokovat takové postavení před uplynutím plného tisíce let, jsou pravdy, které jsou zakotveny v konkrétních proslovech Zakladatele naší Víry a Vysvětlovatele Jeho učení.
„Každý člověk, kdo vznese nárok na Zjevení přímo od Boha,“ je výslovné varování pronesené v Kitáb-i-Aqdas, „před uplynutím plného tisíce let, je zajisté prolhaný podvodník. Modlíme se k Bohu, aby mu milostivě pomohl odvolat a popřít takový nárok. Bude-li se kát, Bůh mu bezpochyby odpustí. Pokud však ve svém omylu setrvá, Bůh zajisté sešle někoho, kdo s ním naloží nemilosrdně. Bůh vskutku trestá strašlivě!“ „Kdokoliv bude,“ dodává s dalším důrazem, „vykládat tento verš jinak, než jaký je jeho zjevný význam, je zbaven Ducha Božího a Jeho milosrdenství, které obklopuje všechny stvořené věci.“ „Pokud by se objevil nějaký člověk,“ je opět další nezvratný výrok, „před uplynutím plného tisíce let – kde se každý rok skládá z dvanácti měsíců podle Koránu a z devatenácti měsíců o devatenácti dnech podle Bajánu – a pokud takový člověk vašim očím zjeví všechna znamení Boží, bez váhání ho odmítněte!“
‘Abdu’l-Baháovy vlastní výroky potvrzující toto varování jsou neméně důrazné a závazné: „Toto je,“ vyhlašuje, „mé pevné a neotřesitelné přesvědčení, podstata mé neskrývané a výslovné víry – přesvědčení a víra, kterou obyvatelé Království Abhá plně sdílí: Požehnaná Krása je Slunce Pravdy a Její světlo je světlem pravdy. Báb je podobně Slunce Pravdy a Jeho světlo je světlem pravdy… Mé postavení je postavením služby – služby, která je naprostá, čistá a skutečná, pevně ustanovená, trvající, zřejmá, výslovně zjevená a nepodléhá naprosto žádnému výkladu… Já jsem Vykladačem Slova Božího; takový je můj výklad.“
Cožpak ‘Abdu’l-Bahá ve Své Poslední vůli – tónem a jazykem, který by docela dobře mohl ohromit i ty nejzarytější narušitele Smlouvy Jeho Otce – neodebírá hlavní zbraň těch, kteří tak dlouho a vytrvale usilovali o to, aby Ho obvinili z toho, že si mlčky nárokoval postavení stejné, pokud ne nadřazené, postavení Bahá’u’lláhovu? „Základem víry lidu Bahá je toto,“ vyhlašuje jeden z nejzávažnějších úryvků tohoto posledního zanechaného dokumentu, který má neustále hlásat nařízení a přání zesnulého Mistra, „Jeho svatost, Vznešený (Báb) je Projevem jednoty a jedinosti Boha a Předchůdcem Odvěké Krásy. Jeho svatost, Krása Abhá (Bahá’u’lláh) (nechť je můj život obětován za Jeho neochvějné přátele) je nejvyšším Projevem Božím a Rozbřeskem Jeho nejbožštější Podstaty. Všichni ostatní jsou Jeho služebníky a vykonávají Jeho příkazy.“
Z tak jasných a formálně zapsaných výroků, které jsou neslučitelné s jakýmkoli nárokem na úřad Proroka, bychom neměli v žádném případě odvozovat, že ‘Abdu’l-Bahá je jen jeden ze služebníků Požehnané Krásy, nebo v nejlepším případě se má Jeho úloha omezit na úlohu oprávněného vysvětlovatele učení Jeho Otce. Jsem dalek toho, abych takto uvažoval nebo si přál vštěpovat taková stanoviska. Vidět ho v takovém světle je zjevnou zradou neocenitelného dědictví, které lidstvu Bahá’u’lláh zanechal. Nesmírně vznešené je postavení, které Mu udělilo Svrchované Pero. Toto postavení je povzneseno nad důsledky těchto Jeho vlastních písemných výroků. Ať již v Kitáb-i-Aqdas, nejzávažnějším a nejposvátnějším ze všech Bahá’u’lláhových spisů, nebo v Kitáb-i-‘Ahd, Knize Jeho Smlouvy, nebo v Súrij-i-Ghuîn (Desce Větve) zaznamenalo Bahá’u’lláhovo pero takové zmínky, které ‘Abdu’l-Baháa obdarovávají mocí a obklopují Ho aurou, již současná generace nemůže nikdy náležitě ocenit. Jde o zmínky, které nacházejí rozhodnou podporu také v Deskách Jeho Otce, které byly adresovány ‘Abdu’l-Baháovi.
‘Abdu’l-Bahá by měl být vždy v první řadě považován za Střed a Osu Bahá’u’lláhovy neporovnatelné a vše zahrnující Smlouvy, za Jeho nejvznešenější dílo, neposkvrněné Zrcadlo Jeho světla, dokonalý Příklad Jeho učení, neomylného Vysvětlovatele Jeho Slova, ztělesnění každého Bahá’í ideálu, vtělení každé Bahá’í ctnosti, Nejmocnější Větev vyrostlou z Pradávného Kořene, Úd Zákona Božího, Bytost, „kolem níž krouží všechna jména“, Pramen jednoty lidstva, Zástavu Největšího míru, Měsíc Ústředního Slunce tohoto nejsvětějšího Zřízení – což jsou výrazy a pojmenování, které vyplývají a nacházejí své opravdové, nejvyšší a nejpříhodnější vyjádření v zázračném jméně ‘Abdu’l-Bahá. Navíc k těmto pojmenováním je „Tajemstvím Božím“ – což je výraz, kterým se Ho rozhodl označit Sám Bahá’u’lláh a který, i když nás v žádném případě neopravňuje přisoudit Mu postavení úřadu Proroka, naznačuje, jak v osobě ‘Abdu’l-Baháa splývají a dokonale ladí neslučitelné charakteristiky lidské povahy a nadlidského poznání a dokonalosti.
„Až oceán Mé přítomnosti ustoupí a Kniha Mého Zjevení se uzavře,“ vyhlašuje Kitáb-i-Aqdas, „obraťte své tváře k Tomu, koho Bůh určil, kdo vyrostl z tohoto Pradávného Kořene.“ A znovu: „Až Tajuplná Holubice vzlétne ze své Svatyně Chvály a vyhledá svůj daleký cíl, své ukryté obydlí, obracejte se s čímkoli, čemu v Knize nerozumíte, na Toho, kdo vyrostl z tohoto mocného Kmene.“
V Kitáb-i-‘Ahd Bahá’u’lláh navíc slavnostně a výslovně prohlašuje: „Je povinností Aghsánů, Afnánů a Mého příbuzenstva, aby všichni do jednoho obrátili své tváře k Nejmocnější Větvi. Zvažujte to, co jsme zjevili v Naší Nejsvětější knize: ‚Až oceán Mé přítomnosti ustoupí a Kniha Mého Zjevení se uzavře, obraťte své tváře k Tomu, koho Bůh určil, kdo vyrostl z tohoto Pradávného Kořene.‘ Předmětem tohoto posvátného verše není nikdo jiný než Nejmocnější Větev (‘Abdu’l-Bahá). Tak jsme vám milostivě zjevili naši mocnou Vůli a Já jsem vpravdě Milostivý, Všemocný.“
V Súrij-i-Ghuîn (Desce Větve) byly zaznamenány následující verše: „Ze Sadratu’l-Muntahá vyrostla tato posvátná a slavná Bytost, tato Větev Svatosti; dobře je tomu, kdo vyhledal Její úkryt a zůstává v Jejím stínu. Vpravdě, Úd Zákona Božího vyrašil z tohoto Kořene, který Bůh pevně zasadil do Půdy Své Vůle a jehož Větev byla tak pozvednutá, aby zahrnula celé stvoření. Proto veleben buď On za toto ušlechtilé, požehnané, mocné a vznešené Dílo! … Na znamení Naší milosti vzešlo z Největší Desky Slovo – Slovo, které Bůh ozdobil okrasou Svého vlastního Já a učinil ho vládcem nad zemí a vším, co v ní je, a znamením Své velikosti a moci mezi jeho lidmi… Děkuj Bohu, ó lide, za Jeho zjevení; protože vpravdě On je pro vás největší Přízní, nejdokonalejší štědrostí, a Jeho prostřednictvím je oživená každá práchnivějící kost. Kdokoliv se k Němu obrátí, obrátil se k Bohu, a kdokoliv se od Něj odvrátí, odvrátil se od Mé krásy, popřel Můj Důkaz a prohřešil se proti Mně. On je Svěřenstvím Božím mezi vámi, Jeho pověřencem mezi vámi, Jeho projevem mezi vámi a Jeho zjevem mezi Jeho oblíbenými služebníky… Seslali jsme Ho v podobě lidského chrámu. Blahoslavený a posvěcený buď Bůh, který tvoří, cokoliv si přeje skrze Své nezrušitelné, Své neomylné nařízení. Ti, kteří se připravují o stín Větve, jsou ztraceni v divočině omylu, strávil je žár světských tužeb a jsou z těch, kteří zajisté zahynou.“
„Ó Ty, který jsi zřítelnicí Mého oka!“ Bahá’u’lláh ve Svém vlastním rukopise takto oslovuje ‘Abdu’l-Baháa, „nechť na Tobě spočine Má sláva, oceán Mé láskyplnosti, slunce Mé štědrosti, nebesa Mého milosrdenství. Modlíme se k Bohu, aby osvětlil svět Tvým poznáním a moudrostí, aby pro Tebe určil to, co potěší Tvé srdce a aby poskytl útěchu Tvým očím.“ „Nechť na Tobě spočine sláva Boží,“ píše v jiné Desce, „a na každém, kdo Ti slouží a krouží kolem Tebe. Běda, velká běda nechť postihne toho, kdo Ti oponuje a zraňuje Tě. Dobře je tomu, kdo Ti přísahá věrnost; oheň pekelný nechť mučí toho, kdo je Tvým nepřítelem.“ „Učinili jsme Tě útočištěm celého lidstva,“ potvrzuje opět v další Desce, „štítem pro všechny, kteří jsou v nebesích a na zemi, tvrzí pro každého, kdo uvěřil v Boha, Nesrovnatelného, Vševědoucího. Nechť Bůh dá, aby je díky Tobě ochraňoval, obohacoval je a živil, aby Ti vnuknul to, co bude zřídlem bohatství všem stvořeným věcem, oceánem štědrosti všem lidem a úsvitem milosrdenství všem národům.“
„Ty víš, ó můj Bože,“ úpěnlivě prosí Bahá’u’lláh v modlitbě zjevené na počest ‘Abdu’l-Baháa, „že si pro Něj nepřeji nic jiného, než co sis přál Ty, a že jsem si Ho nevyvolil pro jiný záměr než pro to, co jsi pro Něj zamýšlel Ty. Proto Ho učiň vítězným skrze Své zástupy země i nebes… Snažně Tě prosím, při vřelosti Mé lásky k Tobě a Mé touze projevit Tvou Věc, urči pro Něj, jakož i pro ně, kteří Ho milují, to, co jsi určil pro Své Posly a Důvěrníky Tvého Zjevení. Vpravdě, Ty jsi Všemohoucný, nadevše Mocný.“
V dopise, který nadiktoval Bahá’u’lláh a který Mírzá Áqá Ján, Jeho písař, odeslal ‘Abdu’l-Baháovi během Jeho návštěvy Bejrútu, čteme následující: „Pochválen buď Ten, který poctil Zemi Bá (Bejrút) přítomností Toho, kolem něhož krouží všechna jména. Všechny atomy země oznámily všem stvořeným věcem, že zpoza brány Vězeňského města se objevilo a nad jeho obzorem zazářilo Slunce krásy veliké Nejmocnější Větve Boha – Jeho pradávného a neměnného Tajemství – a ubírá se na své cestě do jiné země. Nato zármutek obklopil toto Vězeňské město, zatímco jiná země se raduje… Požehnaná, dvakrát požehnaná je země, po níž prošly Jeho kroky, zrak, který byl potěšen krásou Jeho vzezření, sluch, který byl poctěn naslouchání Jeho volání, srdce, které okusilo sladkost Jeho lásky, hruď, která se zdvihla díky Jeho vzpomínce, pero, které vyslovilo Jeho chválu a svitek, který nesl svědectví Jeho spisů.“
‘Abdu’l-Bahá písemně potvrzuje pravomoc, kterou Mu udělil Bahá’u’lláh, a uvádí následující prohlášení: „V souladu s výslovným textem Kitáb-i-Aqdas Bahá’u’lláh učinil Střed Smlouvy Vysvětlovatelem Jeho Slova – Smlouvy tak pevné a mocné, že od počátku času až do dnešního dne žádné náboženské Zřízení nevytvořilo jí podobnou.“
Ačkoliv je postavení ‘Abdu’l-Baháa vznešené a ačkoliv je chvála, kterou Bahá’u’lláh v těchto posvátných Knihách a Deskách oslavuje Svého syna, hojná, nelze nikdy vykládat takovou jedinečnou poctu tak, že uděluje svému příjemci postavení totožné, nebo rovnající se postavení Jeho Otce, Samotného Projevu. Vysvětlovat tímto způsobem kteroukoliv z těchto citovaných pasáží by bylo okamžitě a ze zjevných důvodů v rozporu s neméně jasnými a autentickými tvrzeními a varováními, o kterých jsem se již zmínil. Vskutku, jak jsem již uvedl, ti, kteří přeceňují postavení ‘Abdu’l-Baháa, jsou právě tak hodni pokárání a škodí stejně jako ti, kteří ho podceňují. A to z žádného jiného důvodu než že trváním na celkově neoprávněných závěrech z Bahá’u’lláhových spisů neuváženě ospravedlňují a nepřetržitě zásobují nepřátele důkazy pro jejich falešná obvinění a zavádějící výroky.
Domnívám se, že je proto nevyhnutelné, abych bez dvojznačnosti a bez váhání uvedl, že ani v Kitáb-i-Aqdas ani v Knize Bahá’u’lláhovy Smlouvy, a dokonce ani v Desce Větve, ani v žádné jiné Desce, ať už zjevené Bahá’u’lláhem nebo ‘Abdu’l-Baháem, se nenachází naprosto žádné oprávnění, které by podpořilo názor, který se přiklání k takzvané „mystické jednotě“ Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa, nebo ke ztotožnění ‘Abdu’l-Baháa se Svým Otcem nebo s některým z předchozích Projevů. Toto mylné pojetí může být částečně připsáno celkem přehnanému výkladu některých pojmů a úryvků z Desky Větve, začleněním některých slov do anglického překladu, která buď neexistují, nebo jsou zavádějící nebo nejednoznačná ve svých konotacích. Je bezpochyby založeno hlavně na zcela neoprávněném závěru z úvodních odstavců jedné Bahá’u’lláhovy Desky, jejíž úryvky, tak jak jsou uvedeny v knize „Bahá’í Scriptures“, se nalézají přímo před uvedenou Deskou Větve, ale nejsou její součástí. Každému čtenáři těchto výňatků by se mělo objasnit, že slovním spojením „Jazyk Pradávného“ není míněn nikdo jiný než Bůh a že výraz „Největší Jméno“ je zjevný odkaz na Bahá’u’lláha a že „Smlouva“, která je zmiňována, není konkrétní Smlouvou, jejímž bezprostředním Autorem je Bahá’u’lláh a ‘Abdu’l-Bahá Středem, ale onou všeobecnou Smlouvou, kterou, jak vštěpuje Bahá’í učení, ustanovuje vždy Bůh s lidstvem, když zavádí nové Zřízení. „Jazyk“, který „pronáší“, jak je uvedeno v těchto výňatcích, „radostné zvěsti“, není ničím jiným než Hlasem Boha zmiňujícím se o Bahá’u’lláhovi, a ne Bahá’u’lláhem zmiňujícím se o ‘Abdu’l-Baháovi.
Navíc tvrdit, že výrok „On je Mnou“, namísto aby označoval mystickou jednotu Boha a Jeho Projevu, jak to vysvětluje Kitáb-i-Iqán, tak ustanovuje totožnost Bahá’u’lláha s ‘Abdu’l-Baháem, by představovalo přímé porušení často opakované zásady jedinosti Božích Projevů – zásady, kterou se Autor právě těchto úryvků snaží v konečném důsledku zdůraznit.
Také by se to rovnalo návratu k těm iracionálním a pověrčivým věroučným tezím, které se v prvním století křesťanské éry nepozorovaně vloudily do učení Ježíše Krista, a tím, že vykrystalizovaly do přijímaných dogmat, poškodily účinek a zastřely záměr křesťanské Víry.
„Potvrzuji,“ je ‘Abdu’l-Baháův vlastní psaný komentář k Desce Větve, „že pravý význam, skutečný smysl, nejniternější tajemství těchto veršů, samotných těchto slov, je má vlastní služba posvátnému Prahu Krásy Abhá, mé naprosté sebezapření, má úplná nicota před Ním. To je má zářivá koruna, má nejcennější ozdoba. Tímto se pyšním v království země a nebes. Tím se chlubím ve společnosti oblíbených!“ „Nikomu není dovoleno,“ varuje nás v pasáži, která bezprostředně následuje, „aby vykládal tyto verše jinak.“ „Já jsem,“ potvrzuje ve stejné souvislosti, „podle výslovného textu Kitáb-i-Aqdas a Kitáb-i-‘Ahd zjevným Vysvětlovatelem Slova Božího… Každý, kdo se odklání od mého výkladu, je obětí své vlastní domněnky.“
Nevyhnutelným závěrem přesvědčení o totožnosti Autora naší Víry s Tím, kdo je Středem Jeho Smlouvy, by dále bylo umístit ‘Abdu’l-Baháa do pozice nadřazené Bábovi. Opak toho je základním, ačkoliv ne prozatím všeobecně uznávaným principem tohoto Zjevení. Také by to ospravedlňovalo obvinění, kterými se narušitelé Smlouvy po dobu celého ‘Abdu’l-Baháova působení snažili otrávit mysli a překroutit chápání Bahá’u’lláhových věrných následovníků.
Bylo by správnější a v souladu s ustanovenými principy Bahá’u’lláha a Bába, kdybychom namísto trvání na této fiktivní totožnosti vztahující se k ‘Abdu’l-Baháovi, považovali Předchůdce a Zakladatele naší Víry v podstatě za totožné, což je pravda, kterou text Súrij-i-Hajkal neomylně potvrzuje. „Kdyby Prvotní Bod (Báb) byl někým jiným než Mnou, jak tvrdíte,“ je Bahá’u’lláhovo výslovné tvrzení, „a kdyby dosáhl Mé přítomnosti, vskutku by Sobě nikdy nedovolil, aby byl ode Mě odloučen, ale spíše bychom se jeden s druhým těšili vzájemným radostem v Mých Dnech.“ „Ten, kdo vyslovuje nyní Slovo Boží,“ Bahá’u’lláh znovu potvrzuje, „není nikdo jiný než Prvotní Bod, který se znovu projevil.“ „On je,“ takto se o Sobě zmiňuje v Desce určené jednomu Písmenu Živoucího, „stejný jako Ten, který se objevil v roce šedesát (1260 po Hidžře). Toto je vskutku jedno z Jeho mocných znamení.“ „Kdo,“ prosí v Súrij-i-Damm, „povstane, aby zajistil vítězství Prvotní Krásy (Bába) zjevené ve tváři Jeho následujícího Projevu?“ Když se zmiňuje o Zjevení vyhlášeném Bábem, naopak ho označuje za „Můj vlastní předchozí Projev“.
To, že ‘Abdu’l-Bahá není Projevem Božím, že Své světlo, Svou inspiraci a výživu získává přímo z Pramene Bahá’í Zjevení; že jako jasné a dokonalé Zrcadlo odráží paprsky Bahá’u’lláhovy slávy a že sám vrozeně nevlastní onu nedefinovatelnou, a přece vše prostupující skutečnost, jejíž výlučné vlastnictví je znamením úřadu Proroka; že Jeho slova nejsou co do postavení rovnocenná s promluvami Bahá’u’lláha, ačkoliv mají stejnou platnost; že nemá být nadšeně prohlašován za návrat Ježíše Krista, Syna, který přijde „ve slávě Otce“ – jsou pravdy, jež nacházejí další opodstatnění a jsou dále posilovány následujícím výrokem ‘Abdu’l-Baháa, který byl určen některým věřícím v Americe, kterým mohu vhodně zakončit tuto část: „Psali jste, že mezi věřícími jsou různice týkající se ‚Druhého příchodu Krista‘. Milostivý Bože! Znovu a znovu tato otázka vyvstává a odpověď na ni vychází z jasného a nevyvratitelného pera ‘Abdu’l-Baháa. Tím, kým se v proroctvích míní ‚Pán zástupů‘ a ‚Přislíbený Kristus‘, je Požehnaná Dokonalost (Bahá’u’lláh) a Jeho svatost Vznešený (Báb). Mé jméno je ‘Abdu’l-Bahá. Má způsobilost je ‘Abdu’l-Bahá. Má skutečnost je ‘Abdu’l-Bahá. Má chvála je ‘Abdu’l-Bahá. Podřízenost Požehnané Dokonalosti je mým nádherným a zářivým diadémem a služba celému lidskému rodu je mým věčným náboženstvím… Nemám a nebudu nikdy mít žádné jméno, žádný titul, žádnou zmínku, žádnou pochvalu než ‘Abdu’l-Bahá. Taková je má touha. Toto si co nejtoužebněji přeji. To je můj věčný život. To je má navždy trvající sláva.“
SPRÁVNÍ ŘÁD
Draze milovaní bratři v ‘Abdu’l-Baháovi! S nanebevstoupením Bahá’u’lláha Denice Božího vedení, která, jak bylo předpovězeno Šejchem AÊmadem a Sijjidem Kázimem, vyšla v Šírázu a směřovala na západ, dosáhla nadhlavníku v Adrianopoli a nakonec zapadla v ‘Akká za obzor, aby nikdy nevyšla, dokud neuplyne plných tisíc let. Zapadnutí tak zářivého Slunce rozhodně ukončilo období Božího Zjevení – prvotní a nejživější stádium v Bahá’í éře. Toto období, které uvedl Báb, které vyvrcholilo Bahá’u’lláhem a které bylo očekáváno a velebeno celou skupinou Proroků tohoto významného prorockého cyklu, se s výjimkou krátkého období mezi Bábovým umučením a Bahá’u’lláhovými strhujícími zážitky v Síjáh-Čálu v Teheránu vyznačovalo téměř padesáti lety trvalého a postupného Zjevení – což je období, které se svým trváním a plodností musí považovat za nesrovnatelné na celém poli duchovních dějin světa.
Zesnutí ‘Abdu’l-Baháa na druhé straně označuje závěr Hrdinského a Apoštolského věku téhož Zřízení – prvotního období naší Víry, jehož nádheře se nikdy nevyrovná, natož aby ji mohla zastínit velkolepost, kterou se budoucí vítězství Bahá’u’lláhova Zjevení nutně musí vyznačovat. Vždyť ani úspěchy vítězných budovatelů současných institucí Bahá’u’lláhovy Víry, ani bouřlivá vítězství, jichž se podaří dosáhnout hrdinům jejího Zlatého věku v následujících dnech, není možné porovnávat nebo zahrnovat do stejné kategorie s úžasnými skutky spjatými se jmény těch, kteří zplodili samotný její život a položili její prvotní základy. První a tvořivý věk Bahá’í éry musí svou samotnou povahou stát nad formativním obdobím, do kterého jsme vstoupili, a odlišovat se od něj a od zlatého věku, který má následovat po něm.
O ‘Abdu’l-Baháovi, který ztělesňuje instituci, jíž podobnou naprosto nenajdeme v žádném uznávaném světovém náboženském systému, lze říci, že uzavřel Věk, do kterého On Sám patřil, a otevřel Věk, ve kterém v současnosti namáhavě pracujeme. Jeho Poslední vůle by se tak měla považovat za věčné a nezničitelné pouto, které mysl Toho, kdo je Tajemstvím Božím, vytvořila, aby zajistila návaznost tří věků, které tvoří dílčí součásti Bahá’í Zřízení. Období, ve kterém semínko Víry pomalu pučelo, je tak propleteno s věkem, který nutně musí zažít svůj rozkvět, a s věkem následujícím, ve kterém ono semínko nakonec vydá své zlaté ovoce.
Tvořivá energie, uvolněná Zákonem Bahá’u’lláha, pronikla do ‘Abdu’l-Baháovy mysli a rozvíjela se v ní, a ve svém důsledku a intenzivním vzájemným působením zrodila Nástroj, na který je možné pohlížet jako na Chartu Nového světového řádu, který je zároveň slávou i příslibem tohoto největšího Zřízení. Poslední vůle tak může být radostně vyhlášena za nevyhnutelného potomka vycházejícího z tajuplného styku mezi Tím, kdo přenesl tvořivý vliv Svého božího Záměru a Tím, kdo byl jeho nástrojem a vyvoleným příjemcem. ‘Abdu’l-Baháova Poslední vůle představuje Dítě Smlouvy – Dědice jak Původce, tak Vysvětlovatele Zákona Božího – a nemůže být oddělována od Toho, kdo poskytl původní a motivující impuls o nic více než od Toho, kdo ji nakonec vytvořil. Musíme mít provždy na paměti, že Bahá’u’lláhův nevyzpytatelný záměr byl tak důkladně vnesený do chování ‘Abdu’l-Baháa a jejich motivy byly tak úzce spjaty, že pouhý pokus o oddělení učení Bahá’u’lláha od kteréhokoliv systému, který ideální Příklad téhož učení ustanovil, by se rovnal popření jedné z nejposvátnějších a nejzákladnějších pravd Víry.
Správní řád, který se od nanebevstoupení ‘Abdu’l-Baháa vyvíjel a který přímo před našima očima nabírá tvar v ne méně než čtyřiceti zemích světa, lze považovat za rámec samotné Vůle, nedobytnou tvrz, kde je toto novorozené dítě chováno a rozvíjeno. Jak se tento Správní řád rozšiřuje a upevňuje, bezpochyby projeví možnosti a odhalí plné důsledky tohoto závažného Dokumentu – tohoto nejpozoruhodnějšího výrazu Vůle Jedné z nejpozoruhodnějších Postav Bahá’u’lláhova Zřízení. Jakmile jeho dílčí součásti, jeho organické instituce začnou pracovat efektivně a rázně, potvrdí svůj nárok a prokáže své schopnosti, aby byl považován nejen za jádro, ale za samotný vzor Nového světového řádu, který je předurčený k tomu, aby po naplnění času pojal celé lidstvo.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že tento Správní řád se od základu liší od čehokoliv, co před tím ustanovil jakýkoliv Prorok, protože Sám Bahá’u’lláh zjevil jeho zásady, ustanovil jeho instituce, určil osobu, aby vysvětlovala Jeho Slovo, a dal potřebné pravomoci orgánu vytvořenému k tomu, aby doplňoval a uplatňoval Jeho legislativní příkazy. V tom spočívá tajemství jeho síly, jeho základní odlišnost a záruka proti rozpadu a rozkolu. Nikde v posvátných písmech žádného světového náboženského systému, ba ani ve spisech Zahajovatele Bábí Zřízení, nenacházíme ustanovení vytvářející smlouvu nebo poskytující prostředky pro založení správního řádu, který by byl srovnatelný, co do rozsahu a pravomocí, s ustanoveními, která spočívají v samotném základu Bahá’í Zřízení. Vezměme si jako příklad dvě z nejrozšířenějších a nejvýznačnějších světově uznávaných náboženství - může křesťanství nebo islám nabídnout cokoliv, co by bylo možné poměřovat, nebo co lze považovat za rovnocenné, s Knihou Bahá’u’lláhovy Smlouvy nebo s Poslední vůlí ‘Abdu’l-Baháa? Dává text Evangelia nebo Koránu dostatečné pravomoci těm vůdcům a radám, které si nárokují právo a ujímají se úlohy vysvětlovat ustanovení svých posvátných písem a spravovat záležitosti svých daných společenství? Mohl se Petr, uznaný vůdce apoštolů, nebo Imám ‘Alí, bratranec a legitimní nástupce Proroka, prokázat na podporu prvenství, kterým byli oba obdařeni, písemným a výslovným potvrzením od Krista či MuÊammada, které by mohlo umlčet ty, kteří mezi jejich současníky nebo v pozdějším věku popírali jejich autoritu a svými skutky uspíšili rozkoly, které do současnosti přetrvaly? S jistotou se můžeme ptát: kde můžeme v zaznamenaných proslovech Ježíše Krista, ať v záležitosti nástupnictví nebo v zajištění souboru konkrétních zákonů a jasně definovaných správních nařízení, na rozdíl od čistě duchovních zásad, najít cokoliv, co by se přibližovalo podrobným příkazům, zákonům a varováním, které se hojně nacházejí v autentických promluvách Bahá’u’lláha i ‘Abdu’l-Baháa? Je možné vykládat některou pasáž z Koránu, který s ohledem na svá zákonná nařízení, správní a duchovní příkazy už představuje pozoruhodný pokrok oproti předešlým a více pozměněným Zjevením, tak, že staví na nenapadnutelný základ nezpochybnitelnou autoritu, kterou MuÊammad ústně a při několika příležitostech obdařil Svého nástupce? Může se o Autorovi Bábí Zřízení, kterému se sice ustanoveními Perského Bajánu podařilo odvrátit rozkol tak trvalý a katastrofický jako ten, který sužoval křesťanství a islám, říci, že vytvořil na ochranu Své Víry nástroje tak jednoznačné a účinné jako ty, které musí po všechen čas zachovat jednotu organizovaných následovníků Bahá’u’lláhovy Víry?
Tato Víra jako jediná ze všech Zjevení, která jí předcházela, dokázala díky výslovným příkazům, opakovaným varováním a autentické záštitě, zahrnuté a rozpracované ve svém učení, vybudovat stavbu, ke které mohou, dříve, než bude příliš pozdě, přistoupit zmatení následovníci upadajících a rozdrobených vyznání a kriticky přezkoumat a vyhledat nenapadnutelné bezpečí jejího celosvětového útočiště.
Není divu, že Ten, kdo působením Své Vůle započal natolik rozsáhlý a jedinečný Řád a kdo je Středem tak mocné Smlouvy, napsal tato slova: „Tak pevná a mocná je tato Smlouva, že od počátků časů až do dnešního dne žádné náboženské Zřízení jí podobnou nevytvořilo.“ „Cokoliv je ukryto v samotném srdci tohoto svatého cyklu,“ napsal během nejtemnějších a nejnebezpečnějších dnů Svého působení, „se postupně objeví a projeví, protože nyní je pouhý začátek jeho růstu a úsvit zjevení jeho znamení.“ „Neobávejte se,“ zní Jeho ujišťující slova předvídající vznik Správního řádu ustanoveného Jeho Poslední vůlí, „neobávejte se, bude-li tato Větev oddělena od tohoto materiálního světa a shodí-li své listy; její listí bude rozkvétat, protože tato Větev poroste i po odříznutí z tohoto světa dole na zemi, dosáhne k nejvznešenějším vrcholkům slávy a ponese takové plody, které svou vůní zaplaví svět.“
K čemu jinému než k moci a majestátnosti, kterou má tento Správní řád – základ budoucího vše obklopujícího Bahá’í společenství národů – projevit, mohou odkazovat tyto Bahá’u’lláhovy promluvy: „Rovnováha světa byla narušena pulzujícím vlivem tohoto největšího, tohoto nového Světového řádu.Uspořádaný život lidstva byl rozbouřen působením tohoto jedinečného a podivuhodného Systému, jemuž podobný smrtelné oči dosud nespatřily.“
Když se Samotný Báb zmiňuje o „Tom, kterého Bůh projeví“, předpovídá Systém a oslavuje Světový řád, který má Bahá’u’lláhovo Zjevení odhalit. „Dobře je tomu,“ je Jeho pozoruhodné tvrzení ve třetí kapitole Perského Bajánu, „kdo upře svůj zrak na Bahá’u’lláhův Řád a vzdá díky svému Pánu! Protože On bude zajisté projeven. Bůh to vskutku neodvolatelně nařídil v Bajánu.“
Bahá’u’lláhovy Desky, ve kterých jsou instituce mezinárodních a místních domů spravedlnosti konkrétně určeny a formálně ustanoveny; instituce Rukou Věci Boží, které nejdříve povolal k životu Bahá’u’lláh a poté ‘Abdu’l-Bahá; instituce místních a národních rad, které ve svém zárodečném stádiu pracovaly již ve dnech předcházejících ‘Abdu’l-Baháovu nanebevstoupení; autorita, kterou se je ve svých Deskách rozhodl obdařit Autor naší Víry a Střed Jeho Smlouvy; instituce místního fondu, která fungovala podle ‘Abdu’l-Baháových výslovných nařízení určených některým radám v Persii; verše Kitáb-i-Aqdas, z jejichž náznaků jasně vyplývá předpověď instituce Strážcovství; vysvětlení, které ‘Abdu’l-Bahá v jedné ze Svých Desek učinil a důraz, který kladl na dědičný princip a zákon o právech prvorozených, který zastávali Proroci minulosti – toto všechno nám umožní rozpoznat slabé záblesky a objevit nejranější náznaky povahy a fungování Správního řádu, který měla později vyhlásit a formálně ustanovit ‘Abdu’l-Baháova Poslední vůle.
Domnívám se, že by se v této chvíli měl učinit pokus o vysvětlení povahy a úlohy dvou pilířů, které podpírají tuto mocnou Správní stavbu – instituce Strážcovství a Světového domu spravedlnosti. Popsat v úplnosti rozdílné prvky, které působí ve spojitosti s těmito institucemi, přesahuje rozsah a záměr tohoto všeobecného výkladu základních pravd Víry. Definovat s přesností a do detailu rysy a analyzovat vyčerpávajícím způsobem povahu vztahů, které na jedné straně tyto dva základní orgány ‘Abdu’l-Baháovy Vůle svazují a které na druhé straně spojují každého z nich s Autorem Víry a Středem Jeho Smlouvy, je úkolem, který budoucí generace bezpochyby náležitě splní. Mým nynějším záměrem je rozvést některé nápadné rysy této soustavy, jež, jakkoliv blízko stojíme k její kolosální struktuře, jsou již tak jasně definovány, že považujeme za neomluvitelné je buď nesprávně pochopit, nebo je nebrat na vědomí.
Hned na samém začátku by se mělo uvést jasným a jednoznačným jazykem, že tyto dvojí instituce Bahá’u’lláhova Správního řádu by se měly považovat za božské svým původem, nezbytné ve svých funkcích a vzájemně se doplňující ve svém cíli a záměru. Jejich společným, jejich základním cílem je zajistit návaznost božsky určené autority, která plyne ze Zdroje naší Víry, zabezpečit jednotu jejích následovníků a udržet neporušenost a pružnost jejího učení. Tyto dvě neoddělitelné instituce pracují společně a spravují její záležitosti, koordinují její činnost, podporují její zájmy, vykonávají její zákony a brání její podpůrné instituce. Každá zvlášť pracuje v rámci jasně definované sféry působnosti; každá je vybavena vlastními doprovodnými institucemi – nástroji, které jsou určeny k efektivnímu vykonávání jejích konkrétních povinností a závazků. Každá v rámci omezení, která jí jsou uložena, vykonává svou moc, své pravomoci, svá práva a výsady. Ty si ani neprotiřečí a ani v nejmenší míře neubírají na postavení, které každá z těchto institucí zaujímá. Jedna instituce doplňuje pravomoci a funkce instituce druhé, a obě jsou ve svých cílech trvale a zásadně sjednoceny a jsou vzdáleny tomu, aby byly neslučitelné nebo vzájemně rozkladné.
Kdyby byl Bahá’u’lláhův Světový řád oddělen od instituce Strážcovství, byl by zmrzačený a trvale připravený o onen dědičný princip, který, jak napsal ‘Abdu’l-Bahá, Zákon Boží vždy podporoval. „Ve všech Božích Zřízeních,“ uvádí v Desce adresované následovníkovi Víry v Persii, „byl nejstarší syn obdařen výjimečnými poctami. Dokonce postavení úřadu proroka bylo právem prvorozených.“ Bez takové instituce by byla neporušenost Víry vystavena nebezpečí a stabilita celé struktury by byla vážně ohrožena. Její prestiž by utrpěla, prostředky požadované na to, aby mohla dlouhodobě a bez přerušení překlenout několik generací, by úplně chyběly a nutné vedení, které by určovalo sféru legislativních kroků jejích volených zástupců, by jí bylo naprosto odebráno.
Pokud by byl tentýž Systém ‘Abdu’l-Baháovy Vůle oddělený od neméně nepostradatelné instituce Světového domu spravedlnosti, byl by ochromený ve svých činech a bezmocný vyplnit ty mezery, které Autor Kitáb-i-Aqdas záměrně ponechal v souboru Svých legislativních a správních nařízení.
„On je Vykladačem Slova Božího,“ tvrdí ‘Abdu’l-Bahá, když se zmiňuje o úlohách Strážce Víry, a používá přitom ve Své Poslední vůli stejný pojem, který si Sám vybral, když vyvracel argumenty narušitelů Smlouvy, kteří napadali Jeho právo vysvětlovat promluvy Bahá’u’lláha. „Po něm,“ dodává, „bude následovat prvorozený z jeho přímých potomků.“ „Mocná tvrz,“ dále vysvětluje, „zůstane nedobytná a zabezpečená poslušností tomu, kdo je Strážcem Věci Boží.“ „Je povinností členů Domu spravedlnosti, Aghîánů, Afnánů a Rukou Věci Boží, aby Strážci Věci Boží projevovali svou poslušnost, podřízenost a poníženost.“
„Je povinností členů Domu spravedlnosti,“ prohlašuje na druhou stranu Bahá’u’lláh v Osmém Listu Vznešeného ráje, „aby se společně radili o věcech, které nebyly navenek zjeveny v Knize, a uváděli v platnost to, na čem se shodnou. Bůh jim vpravdě vnukne, cokoliv si přeje, a On je vpravdě Poskytovatel, Vševědoucí.“ „Každý se musí obrátit k Nejsvětější knize (Kitáb-i-Aqdas),“ uvádí ‘Abdu’l-Bahá ve Své Poslední vůli, „a vše, co v ní není výslovně zaznamenáno, musí být předloženo Světovému domu spravedlnosti. To, co tento orgán ať jednohlasně nebo většinou hlasů rozhodne, je vpravdě pravda a záměr Boha Samotného. Kdokoliv se od toho odchýlí, je vpravdě z těch, kteří milují nesoulad, ukazují zlovolnost a odvrací se od Pána smlouvy.“
‘Abdu’l-Bahá ve Své Poslední vůli nejen potvrzuje Bahá’u’lláhovo výše citované prohlášení, ale uděluje tomuto orgánu další právo a moc podle potřeb doby zrušit svá vlastní ustanovení, jakož i ustanovení předchozího Domu spravedlnosti. „Vzhledem k tomu, že má Dům spravedlnosti,“ je Jeho výslovné prohlášení v Poslední vůli, „moc ustanovovat zákony, které nejsou výslovně zaznamenány v Knize a vztahují se ke každodennímu životu, má také moc je rušit… Takto může činit, protože tyto zákony nejsou částí božského výslovného textu.“
S odkazy na Strážce a Světový dům spravedlnosti čteme tato důrazná slova: „Posvátná a mladistvá Větev, Strážce Věci Boží, stejně jako Světový dům spravedlnosti, který bude celosvětově zvolený a ustanovený, jsou jeden jako druhý pod péčí a ochranou Krásy Abhá, pod úkrytem a neomylným vedením Vznešeného (Bába) (nechť je můj život obětován jim oběma). Vše, co rozhodnou, je od Boha.“
Z těchto výroků je bezpochyby jasné a zřejmé, že Strážce Víry byl ustanoven Vysvětlovatelem Slova a že Světový dům spravedlnosti byl obdařen funkcí uzákoňovat záležitosti, které nejsou v učení výslovně zjeveny. Vysvětlení Strážce, působícího ve své vlastní sféře, jsou stejně autoritativní a závazná jako ustanovení Mezinárodního domu spravedlnosti, jehož výsostným právem a privilegiem je vyslovovat a vydávat konečné soudy o těch zákonech a nařízeních, které Bahá’u’lláh výslovně nezjevil. Ani jedna instituce nemůže a ani nikdy nebude zasahovat do posvátného a předepsaného pole působnosti té druhé. Ani jedna nebude usilovat o zmenšení konkrétní a nepochybné autority, kterou byly obě božsky obdařeny.
I když byl Strážce Víry ustanovený za stálou hlavu tak vznešeného orgánu, nikdy nemůže, ani dočasně, převzít právo výlučného zákonodárství. Nemůže přehlasovat rozhodnutí většiny svých spolučlenů, ale je vázán trvat na znovu zvážení jakéhokoliv jejich ustanovení, o kterém se vědomě domnívá, že protiřečí významu a vzdaluje se duchu Bahá’u’lláhových zjevených výroků. Strážce vysvětluje to, co bylo přímo zjeveno, ale nemůže nic uzákonit, s výjimkou svého postavení jako člena Světového domu spravedlnosti. Je mu zabráněno, aby nezávisle určoval ústavu, která musí vést organizovanou činnost jeho spolučlenů, a aby uplatňoval svůj vliv způsobem, který by zasahoval do svobody těch, jejichž posvátným právem je zvolit orgán jeho spolupracovníků.
Je třeba mít na paměti, že instituci Strážcovství předvídal v jednom náznaku ‘Abdu’l-Bahá v Desce, která byla dlouho před Jeho nanebevstoupením adresována třem Jeho přátelům v Persii. Na jejich otázku, zda bude stanovena osoba, ke které budou všichni Bahá’í věřící vyzváni, aby se k ní po Jeho nanebevstoupení obraceli, odpověděl takto: „Co se týká otázky, kterou jste položili, vskutku vězte, že to je dobře střežené tajemství. Je jako klenot ukrytý v lastuře. To, že bude zjeveno, je předurčeno. Přijde čas, kdy se jeho světlo objeví, kdy se projeví jeho důkazy a jeho tajemství budou odhalena.“
Draze milovaní přátelé! Ať je postavení instituce Strážcovství v Bahá’u’lláhově Správním řádu jakkoliv vznešené, nechť je jeho funkce jakkoliv významná a nechť je váha zodpovědnosti, kterou nese, jakkoliv závratná, nesmí být její význam, bez ohledu na jazyk Poslední vůle, v žádném případě přeceňován. Strážce Víry nesmí být za žádných okolností, bez ohledu na jeho zásluhy nebo úspěchy, povyšován do postavení, které by z něj učinilo ‘Abdu’l-Baháova podílníka na jedinečném postavení, které zaujímá Střed Smlouvy, a natožpak do postavení výlučně udělenému Projevu Božímu. Tak závažný odklon od ustanovených zásad naší Víry neznamená nic jiného než jasné rouhání. Jak jsem již uvedl během osvětlování postavení ‘Abdu’l-Baháa, ať je propast, která Ho odděluje od Autora Božího Zjevení jakkoliv široká, nikdy ji není možné srovnávat se vzdáleností, která dělí Toho, kdo je Středem Bahá’u’lláhovy Smlouvy, od Strážců, kteří jsou jejími vyvolenými vykonavateli. Vzdálenost oddělující Strážce od Středu Smlouvy je mnohem, mnohem větší než vzdálenost mezi Středem Smlouvy a jejím Autorem.
Domnívám se, že je mou závažnou povinností zapsat, že žádný Strážce Víry nikdy nemůže tvrdit, že je dokonalým příkladem učení Bahá’u’lláha nebo neposkvrněným zrcadlem, které odráží Jeho světlo. Ačkoliv je ve stínu neustávající a neomylné ochrany Bahá’u’lláha a Bába a ačkoliv sdílí s ‘Abdu’l-Baháem právo a povinnost vysvětlovat Bahá’í učení, zůstává v podstatě člověkem a nemůže si, pokud chce zůstat věrný svému pověření, osobovat, pod naprosto žádnou záminkou, práva, výsady a privilegia, které se Bahá’u’lláh rozhodl udělit Svému Synovi. Ve světle této pravdy by se rovnalo odklonu od ustanovených pravd zakotvených v naší milované Víře, kdyby se věřící modlili ke Strážci Víry, oslovovali ho jako pána a mistra, označovali by ho za jeho svatost, žádali od něho požehnání, oslavovali jeho narozeniny nebo si připomínali jakékoli události spojené s jeho životem. Skutečnost, že Strážce byl konkrétně obdařen tou mocí, kterou potřebuje, aby odhalil záměr a odkryl důsledky promluv Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa, mu nevyhnutelně neuděluje postavení rovnocenné s těmi, jejichž slova je povolán vysvětlovat. Může uplatňovat toto právo a vykonávat tento závazek, a přesto zůstává nesmírně podřízený jim oběma co do postavení a odlišný od nich co do přirozenosti.
Slova a skutky současného i budoucích Strážců musí hojně dosvědčovat neporušenost tohoto zásadního principu naší Víry. Svým chováním a svým příkladem nutně musí jeho pravdu postavit na nenapadnutelné základy a odevzdat budoucím generacím naprosto důvěryhodné důkazy o jeho skutečnosti.
Co se mne týká, zaváhání při uznání tak životně důležité pravdy nebo zakolísání při vyhlašování tak pevného přesvědčení musí tvořit nestoudnou zradu důvěry, kterou ve mě ‘Abdu’l-Bahá vložil a neomluvitelné přisvojení si pravomocí, kterými byl obdařený On Sám.
Několik slov by nyní mělo být řečeno o teorii, na které je založen tento Správní řád a o principu, který musí řídit fungování jeho hlavních institucí. Bylo by naprosto zavádějící pokusit se srovnávat tento jedinečný, tento božsky zplozený Řád s některým z mnohých systémů, které v různých obdobích dějin vymyslel lidský rozum pro řízení lidských institucí. Takový pokus by sám o sobě prozradil nedostatek plného ocenění znamenitosti díla jeho velkého Autora. Jak by tomu mohlo být jinak, když si připomeneme, že tento Řád tvoří samotný vzor oné božské civilizace, kterou má všemocný Zákon Bahá’u’lláha na zemi ustanovit? Rozmanité a neustále se měnící systémy lidského politického zřízení, ať už minulosti nebo současnosti, ať už vzniklé na Východě nebo na Západě, nenabízejí srovnatelné kritérium, podle kterého by se dal odhadnout potenciál jeho skrytých předností nebo zhodnotit pevnost jeho základů.
Bahá’í společenství národů budoucnosti, jehož je tento rozsáhlý Správní řád jediným rámcem, je, teoreticky i prakticky, nejen jedinečné v celé historii politických institucí, ale nenachází paralelu v análech žádného světově uznávaného náboženského systému. Žádná forma demokratické vlády; žádný systém autokracie nebo diktátorství, monarchistický nebo republikánský; žádná přechodná soustava čistě aristokratického řádu; dokonce ani žádný z uznávaných typů teokracie, ať v židovském společenství, nebo v různých křesťanských církevních organizacích, nebo islámském imamátu či kalifátu – žádný z nich nemůže být ztotožněn nebo o něm nemůže být řečeno, že je v souladu se Správním řádem, který vytvořila mistrovská ruka jeho dokonalého Architekta.
Tento nově zrozený Správní řád do své struktury začleňuje jisté prvky, které lze najít v každé ze tří uznávaných forem světské vlády, aniž by byl v určitém smyslu pouhou napodobeninou některé z nich a aniž by do svého aparátu zaváděl některý ze sporných rysů, které jsou jim vrozeny. Způsobem, jakým to zatím žádná vláda vytvořená smrtelnýma rukama nedokázala, spojuje a slaďuje prospěšné pravdy, které každý z těchto systémů bezpochyby obsahuje, aniž by byla narušena nedotknutelnost těch Bohem daných pravd, na kterých je v konečném důsledku založen.
Správní řád Bahá’u’lláhovy Víry se svým charakterem v žádném případě nesmí považovat za čistě demokratický, protože v tomto Zřízení úplně chybí základní předpoklad demokracie, který vyžaduje, aby získávání mandátu všech demokracií ve své podstatě záviselo na lidu. Při vedení správních záležitostí Víry, při zavádění legislativy nutné k doplnění zákonů Kitáb-i-Aqdas, je nutné mít na paměti, že členové Světového domu spravedlnosti nejsou, jak Bahá’u’lláhovy výroky jasně naznačují, zodpovědni vůči těm, které zastupují, ani jim není dovoleno, aby se nechali vést pocity, všeobecným názorem, a ba dokonce přesvědčením většiny věrných, nebo těch, kteří je přímo volí. Mají následovat, ve zbožném postoji, příkazy a podněty svého vlastního svědomí. Mohou se, ba přímo se musí seznámit s podmínkami, které ve společenství panují, musí v mysli bez vášní zvažovat význam všech případů, které jsou jim ke zvážení předloženy, ale musí si pro sebe vyhradit právo ničím neomezovaného rozhodnutí. „Bůh jim vskutku vnukne, cokoliv si přeje,“ je Bahá’u’lláhovo nevyvratitelné ujištění. Oni, a ne seskupení těch, kteří je přímo nebo nepřímo volí, jsou tak učiněni příjemci božského vedení, které je jak životadárnou krví, tak konečnou záštitou tohoto Zjevení. Navíc byl ten, kdo v tomto Zřízení symbolizuje dědický princip, ustanoven vysvětlovatelem slov Jeho Autora, a v důsledku toho přestává, díky skutečné autoritě, která mu je dána, být pouhou figurkou, se kterou se jsou vždy spojovány převládající systémy konstitučních monarchií.
Stejně nelze Bahá’í Správní řád odmítat jako přísný a nesmlouvavý systém úplné autokracie nebo jako planou napodobeninu některé formy absolutistické církevní vlády, ať již jde o papežství, imamát nebo některou podobnou instituci, a to ze zřejmého důvodu, že celosvětově zvolení představitelé Bahá’u’lláhových následovníků byli obdařeni výlučným právem zavádět legislativu v záležitostech, které nejsou výslovně zjeveny v Bahá’í spisech. Ani Strážce Víry, ani žádná instituce kromě Mezinárodního domu spravedlnosti si nikdy nemůže přivlastnit tuto naprosto zásadní a podstatnou pravomoc nebo zasahovat do tohoto posvátného práva. Dalšími důkazy o neautokratické povaze Bahá’í Správního řádu a jeho směřování k demokratickým metodám správy svých záležitostí je zrušení kněžského povolání, které doprovázela svátost křtu, svatého přijímání a zpovědi z hříchů, dále jsou to zákony vyžadující všeobecné volební právo při volbě všech místních, národních a mezinárodních domů spravedlnosti, naprostá absence biskupských pravomocí s jejich doprovodnými výsadami, úplatností a byrokratickými tendencemi.
Stejně nelze tento Řád ztotožňovaný se jménem Bahá’u’lláha zaměňovat se žádným systémem čistě aristokratické vlády vzhledem ke skutečnosti, že na jedné straně podporuje dědičný princip a svěřuje Strážci Víry závazek vysvětlovat její učení a na druhé straně umožňuje, aby se z celkového uskupení věrných svobodně a přímo zvolil orgán, který tvoří jeho nejvyšší zákonodárný sbor.
Ačkoliv nelze říci, že by byl tento Správní řád vytvořen podle některého uznávaného systému vlády, přesto ztělesňuje, slučuje a přijímá do svého rámce ty prospěšné prvky, které lze najít v každém z nich. Dědičná pravomoc, kterou je Strážce povolán uplatňovat, velice zásadní a podstatné funkce, které vykonává Světový dům spravedlnosti, konkrétní ustanovení, která vyžadují jeho demokratické zvolení zástupci věrných – to vše dohromady ukazuje pravdu, že tento božsky zjevený Řád, kterého nikdy nelze ztotožňovat s žádným standardním typem vlády zmiňovaným Aristotelem v jeho pracích, ztělesňuje a stmeluje s duchovními pravdami, na nichž je založený, ony prospěšné prvky, které se nacházejí v každém z nich. Protože je z tohoto jedinečného Řádu rozhodně a natrvalo vyloučeno uznávané zlo, které je každému z těchto systémů vrozeno, nemůže se nikdy, ať přetrvává jakkoliv dlouho a ať je jeho větvení jakkoliv značné, zvrhnout do žádné formy despotismu, oligarchie nebo demagogie, která musí dříve či později narušit aparát všech lidsky vytvořených a v podstatě nedokonalých politických institucí.
Draze milovaní přátelé! I když je původ této mocné správní struktury význačný, a i když jsou její rysy jedinečné, nejsou události, o kterých lze říci, že ohlašovaly její zrod a signalizovaly počáteční etapu jejího vývoje, o nic méně pozoruhodné. Jak zarážející, jak povznášející je rozdíl mezi procesem pomalého a neustálého posilňování, které charakterizuje růst její dětské síly, a ničivým náporem sil rozkladu, které útočí na zastaralé náboženské i světské instituce současné společnosti!
Životaschopnost, kterou tak energicky představují organické instituce tohoto velkého, stále se rozšiřujícího Řádu; překážky, které velká odvaha a nezlomná rozhodnost jeho správců již překonala; oheň neuhasitelného nadšení, který plane s nezmenšeným zápalem v srdcích jeho cestujících učitelů; výšiny sebeobětování, kterých jeho vítězní budovatelé nyní dosahují; šíře vize, sebejistá naděje, tvořivá radost, vnitřní mír, nekompromisní bezúhonnost, příkladná disciplína, neutuchající jednota a solidarita, kterou jeho stateční obránci projevují; míra, s níž se jeho hybný Duch ukazuje schopen přijímat rozmanité prvky do svého lůna, očišťovat je od všech forem předsudků a stmelovat je do své vlastní struktury – toto jsou důkazy moci, které si rozčarovaná a hluboce otřesená společnost nemůže dovolit ignorovat.
Porovnejme tyto nádherné projevy ducha podněcujícího energií kypící uskupení Bahá’u’lláhovy Víry s výkřiky a agónií, nerozumností a marností, hořkostí a předsudky, zlomyslností a rozkoly v nemocném a chaotickém světě. Buďme svědky strachu, který mučí jeho vůdce a ochromuje skutky jeho zaslepených a zmatených státníků. Jak vášnivá je nenávist, jak falešné touhy, jak malicherné spory, jak hluboce zakořeněná podezřívavost jeho národů! Jak znepokojující nezákonnost, korupce, bezvěrectví, které sžírá životně důležité orgány potácející se civilizace!
Což není možné tento proces neustálého rozpadu, který zákeřně napadá tolik oblastí lidské činnosti a myšlení, považovat za nezbytný doprovod pro zvednutí této všemocné Bahá’u’lláhovy Paže? Což nemůžeme pohlížet na závažné události, které v posledních dvaceti letech tak hluboce otřásaly každým kontinentem světa, jako na zlověstná znamení, která současně ohlašují smrtelné křeče rozpadající se civilizace a porodní bolesti toho Světového řádu – té Archy lidského spasení – který musí nevyhnutelně povstat na jejích troskách?
Katastrofický pád mocných monarchií a říší na evropském kontinentě, o některých z nichž lze nalézt narážky v proroctvích Bahá’u’lláha; úpadek, který začal a stále pokračuje v osudech šíitské hierarchie v Jeho vlastní rodné zemi; pád qádžárovské dynastie, tradičního nepřítele Jeho Víry; svržení sultanátu a kalifátu, podpůrných pilířů sunitského islámu, k čemuž se naskýtá ohromující paralela se zničením Jeruzaléma ve druhé polovině prvního století křesťanské éry; vlna sekularizace, která vtrhla do muslimských náboženských institucí v Egyptě a vysává věrnost jejich nejhorlivějších přívrženců; pokořující rány, které zasáhly některé z nejmocnějších církví křesťanstva v Rusku, v západní Evropě a ve Střední Americe; rozšiřování těch podvratných doktrín, které podkopávají základy a strhávají stavbu zdánlivě nedobytných pevností politické a sociální sféry lidské činnosti; znamení hrozící katastrofy, podivně připomínající pád Římské říše na Západě, která hrozí pohltit celou strukturu současné civilizace – to vše svědčí o rozruchu, který uvrhl do světa zrod tohoto mocného Orgánu Bahá’u’lláhova Náboženství – rozruchu, jenž poroste co do rozsahu a intenzity s tím, jak budou více chápány důsledky tohoto stále se vyvíjejícího Systému a jak se bude jeho větvoví stále více rozpínat po povrchu zeměkoule.
A ještě slovo na závěr. Vznik a ustanovení tohoto Správního řádu – lastury, která chrání a uchovává tak vzácný klenot – tvoří charakteristický znak druhého a formativního věku Bahá’í éry. Bude považován, jak se bude našim očím stále více a více vzdalovat, za hlavního činitele nadaného schopností započít závěrečnou fázi, vyvrcholení tohoto slavného Zřízení.
Dokud je tento Systém ještě stále v dětských počátcích, nechť nikdo špatně nechápe jeho povahu, nezmenšuje jeho význam nebo si špatně nevysvětluje jeho záměr. Základ, na kterém je tento Správní řád založen, je neměnný Boží Záměr pro lidstvo v tomto dni. Zdroj, ze kterého čerpá svou inspiraci, není nikdo menší než Bahá’u’lláh Sám. Jeho štítem a obráncem jsou k boji připravené zástupy Království Abhá. Jeho semínkem je krev neméně než dvaceti tisíc mučedníků, kteří obětovali své životy, aby mohl být zrozen a rozkvétat. Osou, kolem které se točí jeho instituce, jsou autentická nařízení ‘Abdu’l-Baháovy Poslední vůle. Jeho vedoucími principy jsou pravdy, které Ten, který je neomylným Vysvětlovatelem učení naší Víry, tak jasně ozřejmil ve Svých veřejných proslovech po celém Západě. Zákony, které řídí jeho působení a ohraničují jeho funkce, jsou ty, které byly výslovně ustanoveny v Kitáb-i-Aqdas. Sídlo, kolem kterého se budou shromažďovat jeho duchovní, humanitární a správní činnosti, je Mašriqu’l-Adhkár a jeho vedlejší budovy. Pilíře, které podpírají jeho autoritu a jsou opěrou jeho struktury, jsou dvojí instituce Strážcovství a Světového domu spravedlnosti. Ústředním a zásadním cílem, který ho oživuje, je ustanovení Nového světového řádu, jak ho nastínil Bahá’u’lláh. Způsoby, které používá, standardy, které vštěpuje, se nepřiklánějí ani k Východu, ani k Západu, ani k židům, ani k pohanům, ani k bohatým, ani k chudým, ani k bílým, ani k barevným. Jeho heslem je sjednocení lidského rodu; jeho zástavou je „Největší mír“; jeho vyvrcholením příchod onoho zlatého milénia – Dne, kdy se království tohoto světa stanou Královstvím Samotného Boha, Královstvím Bahá’u’lláha.
Milovaným Boha a služebnicím Milosrdného na Západě.
Přátelé a spoludědicové milosti Bahá’u’lláha,
jako váš spolupodílník na výstavbě nového Světového řádu, který v duchu viděla Bahá’u’lláhova mysl a jehož rysy nakreslilo pero ‘Abdu’l-Baháa, jeho dokonalého Architekta, spolu s vámi zauvažuji o scéně, jež se po téměř patnácti letech od Jeho odchodu před námi rozprostírá.
Protiklad mezi hromadícími se důkazy stálé konsolidace, která doprovází růst Správního řádu Víry Boha, a silami rozpadu, které boří strukturu trýzněné společnosti, je stejně zřejmý, jako je zarážející. Jak uvnitř, tak mimo Bahá’í svět den po dni rostou a množí se znamení a projevy, které záhadným způsobem ohlašují zrod onoho Světového řádu, jehož ustanovení musí signalizovat Zlatý věk Věci Boží. Žádný spravedlivý pozorovatel si jich již nadále nemůže nevšímat. Nemůže být uveden v omyl bolestnou pomalostí, jež charakterizuje rozvinutí civilizace, o jejíž ustanovení namáhavě usilují následovníci Bahá’u’lláha. Nemůže být ani oklamán prchavými projevy vracejícího se blahobytu, který čas od času vypadá, že je schopen zabránit rozkladným vlivům chronických nemocí sužujících instituce upadajícího věku. Znamení doby jsou příliš početná a neúprosná, aby mu dovolila mýlit se v jejich povaze nebo snižovat jejich význam. Pokud však bude spravedlivý ve svém soudu, může v řetězci událostí, které na straně jedné vyhlašují neodolatelný postup institucí přímo spojených s Bahá’u’lláhovým Zjevením a na straně druhé jsou předzvěstí zhroucení oněch mocností a knížectví, které jej buď ignorovaly nebo stály proti němu, rozpoznat všechny důkazy o působení Boží vše pronikající Vůle, o utváření Jeho dokonale uspořádaného a svět objímajícího Plánu.
„Brzy,“ prohlašují Bahá’u’lláhova vlastní slova, „bude současný řád svinut a nový se rozvine na jeho místě. Vpravdě, tvůj Pán hovoří pravdu a je Znalcem věcí neviděných.“ „Při Mně Samotném,“ slavnostně ujišťuje, „blíží se den, kdy svineme svět a vše v něm a rozvineme na jeho místě nový Řád. On, vpravdě, má moc nade všemi věcmi.“ „Rovnováha světa,“ vysvětluje, „byla narušena pulzujícím vlivem tohoto největšího, tohoto nového Světového řádu.Uspořádaný život lidstva byl rozbouřen působením tohoto jedinečného a podivuhodného Systému, jemuž podobný smrtelné oči dosud nespatřily.“ „Znaky hrozících nepokojů a chaosu,“ dále varuje národy světa, „lze nyní rozeznat, protože převažující Řád se jeví žalostně nedokonalým.“
Draze milovaní přátelé! Tento nový Světový řád, jehož příslib schraňuje Bahá’u’lláhovo Zjevení, jehož základní principy byly formulovány ve spisech Středu Jeho Smlouvy, nezahrnuje nic menšího než úplné sjednocení celého lidského rodu. Toto sjednocení by se mělo řídit takovými principy, jež se přímo shodují s duchem, který oživuje a se zákony, které řídí působení institucí, které již tvoří strukturální základnu Správního řádu Jeho Víry.
Žádný aparát, který nedosahuje měřítek hlásaných Bahá’í Zjevením a odchyluje se od vznešeného vzoru ustanoveném v Jeho učení, který společné úsilí lidstva ještě může vynalézt, nemůže doufat v to, že dosáhne něčeho, co sahá výše než k „Menšímu míru“, o němž se ve Svých spisech zmiňuje Sám Autor naší Víry. „Nyní, když jste odmítli Největší mír,“ napsal, když varoval krále a vládce země, „držte se pevně Menšího míru, abyste snad mohli do jisté míry vylepšit podmínky své a svých poddaných.“ Obšírněji se rozhovořil o Menším míru ve stejné Desce, v níž vládce země oslovuje takto: „Smiřte se mezi sebou, aby vám už nebylo třeba zbraní než v míře nutné k ochraně svých území a panství… Buďte jednotni, ó králové země, protože tak bouře neshod mezi vámi utichne a vaše národy naleznou klid, pokud jste z těch, kdož rozumí. Jestliže kterýkoliv z vás pozvedne zbraně proti jinému, povstaňte proti němu všichni, protože to není nic než zjevná spravedlnost.“
Na druhou stranu Největší mír, jak jej pojímal Bahá’u’lláh – mír, který musí nevyhnutelně následovat jako praktický důsledek zduchovnění světa a splynutí všech jeho ras, vyznání, tříd a národů – nemůže spočívat na žádném jiném základě a nemůže být chráněn jinou silou než Bohem určenými nařízeními, která jsou zahrnuta ve Světovém řádu, který se pojí s Jeho Svatým Jménem. Ve Své Desce královně Viktorii, zjevené téměř před sedmdesáti lety, Bahá’u’lláh nepřímo poukázal k tomuto Největšímu míru, prohlásiv: „To, co Pán určil za spolehlivý lék a nejmocnější nástroj k vyléčení celého světa, je spojení všech jeho národů v jedné univerzální Věci, jedné společné Víře. Toho nemůže být v žádném případě dosaženo jinak než skrze moc schopného, všemohoucího a vnuknutím nadaného Lékaře. To je, vskutku, pravda a vše ostatní není nic než omyl.“… Zvažujte tyto dny, ve kterých byla Odvěká Krása, Ten, kdož je Největším Jménem, seslána, aby znovuzrodila a sjednotila lidstvo. Popatřete, jak s tasenými meči proti Němu povstali a spáchali to, co rozechvělo Věrného Ducha. A kdykoliv jsme jim řekli: ,Hle, Reformátor světa přišel,‘ odpověděli: ,On je, v pravdě, jedním z těch, kdož rozdmýchávají rozbroje.‘“ „Patří se, aby se všichni lidé v tomto Dni,“ prohlašuje v další Desce, „pevně chopili Největšího Jména a ustanovili jednotu všeho lidstva. Není kam uniknout, není kde hledat úkryt než u Něj.“
Zralost lidstva
Bahá’u’lláhovo Zjevení, jehož nejvyšším posláním není nic jiného než dosažení této organické a duchovní jednoty veškerého uskupení národů, by se mělo, pokud budeme věrni jeho hlubším souvislostem, považovat za takové Zjevení, jež svým příchodem signalizuje příchod dospělosti celého lidského rodu. Mělo by se na něj hledět nejen jako na pouhé další duchovní oživení stále se měnícího osudu lidstva, nejen jako na další stádium řetězce postupných Zjevení, dokonce ani ne jako na vyvrcholení jedné z řad pravidelně se vracejících prorockých cyklů, ale spíše jako na vyjádření posledního a nejvyššího stádia ohromující evoluce kolektivního života lidstva na této planetě. Vynoření se světového společenství, vědomí světoobčanství, založení světové civilizace a kultury – toto všechno časově sladěno s počátečními stádii v rozvinutí Zlatého věku Bahá’í éry – by se svou povahou mělo považovat, co se života na planetě Zemi týče, za nejzažší meze organizace lidské společnosti, i když člověk jako jedinec bude, ba vskutku musí, v důsledku takového dovršení neomezeně pokračovat v pokroku a rozvoji.
Ta tajemná, vše prostupující a nedefinovatelná změna, kterou spojujeme se stádiem zralosti nevyhnutelném v životě jednotlivce a ve vývoji plodu, musí, pokud dobře chápeme promluvy Bahá’u’lláha, mít svůj protějšek ve vývoji organizace lidské společnosti. Podobného stupně musí být dříve nebo později dosaženo v kolektivním životě lidstva. To vytváří ještě nápadnější fenomén ve světových vztazích a obdařuje celý lidský rod takovými možnostmi blahobytu, které udají během následných věků hlavní popud požadovaný pro konečné naplnění jeho velkého osudu. Takové stádium zralosti v procesu lidské vlády musí po všechny časy zůstat, pokud poctivě uznáme obrovský nárok vznesený Bahá’u’lláhem, ztotožněno se Zjevením, jehož je Nositelem.
V jedné z nejcharakterističtějších pasáží, které On Sám zjevil, dosvědčuje jazykem, jejž si nikdo nemůže zmýlit, pravdu tohoto význačného principu Bahá’í věrovyznání: „Nařídili jsme, aby Slovo Boží a všechny jeho možnosti byly lidem projevovány v přísné shodě s takovými podmínkami, které byly předem ustanoveny Tím, který je Vševědoucí, Nejmoudřejší… Kdyby bylo Slovu umožněno náhle uvolnit všechny síly, které jsou v něm obsaženy, žádný člověk by nevydržel váhu tak mocného Zjevení… Uvažujte o tom, co bylo sesláno MuÊammadovi, Apoštolu Božímu. Míru Zjevení, jehož byl Nositelem, jasně předurčil Ten, kdo je Všemohoucí, Nejmocnější… Ti, kdož Ho slyšeli, mohli pochopit Jeho záměr pouze v rozsahu jejich postavení a duchovních možností. On, podobným způsobem, odhalil Tvář Moudrosti v poměru k jejich schopnostem nést břímě Jeho Poselství. Sotvaže lidstvo dosáhlo stádia zralosti, zjevilo Slovo lidským očím skryté síly, jimiž bylo obdařeno – síly, jež se projevily v plnosti své slávy, když se v roce šedesátém objevila Odvěká Krása v osobě ‘Alí-MuÊammada, Bába.“
‘Abdu’l-Bahá při osvětlování této základní pravdy napsal: „Všechny stvořené věci mají svůj stupeň či stádium zralosti. Doba zralosti v životě stromu je doba, kdy nese plody… Zvíře dosahuje stádia plného růstu a úplnosti, a v lidské říši dospěje člověk ke zralosti tehdy, když světlo jeho rozumu dosahuje své největší síly a rozvoje… Podobně existují i období a stádia v kolektivním životě lidstva. V jedné době procházelo stádiem dětství, dalším bylo období mládí, ale nyní vstoupilo do dlouho předvídané fáze zralosti, jejíž důkazy jsou zjevné všude… To, co bylo vhodné pro lidské potřeby během raných dějin lidského rodu, nemůže naplňovat ani uspokojovat potřeby tohoto dne, tohoto období novosti a dovršení. Lidstvo se vynořilo z předchozího stavu omezení a přípravné výchovy. Člověka nyní musí prostoupit nové ctnosti a síly, nová morální měřítka, nové schopnosti. Nové dary, dokonalá obdarování na něj čekají a už na něj sestupují. Dary a požehnání období mládí, jakkoliv byly příhodné a dostačující během dospívání lidstva, nemohou nyní splňovat požadavky jeho zralosti.“
Proces integrace
Tak jedinečná a důležitá krize v životě organizovaného lidstva může být navíc přirovnána ke kulminujícímu stádiu v politickém rozvoji velké americké republiky – stádiu, které se vyznačovalo zrozením sjednoceného společenství federalizovaných států. O vyvolání nového národního povědomí a o zrodu nového typu civilizace, jež je nekonečně bohatší a vznešenější než jakákoli civilizace, kterou by její dílčí součásti kdy mohly samostatně dosáhnout, se dá říci, že vyhlásily dospělost amerického lidu. V rámci územních hranic tohoto národa, lze toto dospění vidět jako vyvrcholení procesu lidské vlády. Rozptýlené a volně propojené prvky rozdělené komunity byly spojeny, sjednoceny a včleněny do jednoho soudržného systému. I když tento útvar může i nadále získávat na soudržné síle, i když už dosažená jednota může být dále konsolidována, i když civilizace, kterou jedině tato jednota mohla zplodit, se může rozpínat a vzkvétat, přesto je možné říci, že soukolí nutné k takovému rozvinutí bylo, ve své základní struktuře, zkonstruováno a podnět nutný k jeho vedení a udržení lze považovat za předaný. Žádnou fázi nad toto dovršení národní jednoty si nelze v rámci zeměpisných hranic tohoto národa představit, ačkoliv nejvznešenější osud jeho lidu, jakožto dílčího prvku ještě většího útvaru, který zahrne celé lidstvo, může stále zůstávat nenaplněn. Pokud ji však považujeme za izolovanou jednotku, lze říci, že tento proces integrace dosáhl svého nejvyššího a konečného naplnění.
Takové je stádium, ke kterému kolektivně míří rozvíjející se lidstvo. Zjevení svěřené Bahá’u’lláhovi Všemocným Ustanovitelem, bylo, jak pevně věří Jeho následovníci, obdařeno takovými možnostmi, které jsou úměrné dospělosti lidského rodu – vrcholnému a nejvýznamnějšímu stádiu v jeho vývoji od dětství k dospělosti.
Po sobě jdoucí Zakladatele všech Náboženství minulosti, kteří od nepaměti šířili se stále se zvětšující intenzitou nádheru jednoho společného Zjevení v různých obdobích, která provázela vývoj lidstva směrem k dospělosti, lze tak v jistém smyslu považovat za přípravné Projevy, předjímající a dláždící cestu příchodu toho Dne Dnů, kdy celá země ponese ovoce a strom lidstva vydá své určené plody.
Ať je tato pravda jakkoli nevyvratitelná, nemělo by se nikdy připustit, aby její náročná povaha zastřela cíl, nebo zkreslila princip tvořící základ Bahá’u’lláhových promluv – promluv, které ustavily navěky absolutní jednotu všech Proroků, Jeho nevyjímaje, ať už patřících minulosti nebo budoucnosti. Ačkoliv lze misi Proroků předcházejících Bahá’u’lláhovi vidět v takovém světle, ačkoliv míra Božího Zjevení, kterým byli jednotlivě pověřeni se nesporně, jakožto výsledek tohoto procesu vývoje, musí lišit, jejich společný původ, jejich základní jednota, shodnost jejich cíle by se neměly nikdy a za žádných okolností nesprávně chápat či popírat. To, že by se všichni Poslové Boží měli považovat za „přebývající ve stejném Svatostánku, vznášející se ve stejném Nebi, usazené na stejném Trůnu, promlouvající stejnou Řeč a hlásající stejnou Víru“, musí, jakkoli vynášíme míru Božího Zjevení udělenou lidstvu v tomto vrcholném období jeho vývoje, zůstat nezměnitelným základem a ústřední zásadou Bahá’í věrovyznání. Jakékoliv odchylky v nádheře, kterou všechny tyto Projevy Světla Božího šířili na svět, by se neměly připisovat žádné vrozené nadřazenosti obsažené v esenciální povaze každého z nich, ale spíše postupně vzrůstající způsobilosti, stále rostoucí duchovní vnímavosti, kterou lidstvo na svém postupu směrem k dospělosti neustále prokazovalo.
Konečné dovršení
Pouze ti, kteří jsou ochotni spojit Zjevení prohlášené Bahá’u’lláhem s dovršením tak ohromujícího vývoje v kolektivním životě celého lidského rodu, mohou pochopit význam slov, která považoval za vhodná pronést, když se zmiňoval o nádheře tohoto přislíbeného Dne a o trvání Bahá’í éry. „Toto je Král Dnů,“ prohlašuje, „Den, který viděl příchod Nejmilovanějšího, Toho, který byl po věčnost prohlašován za Touhu Světa.“ „Písma minulých Zřízení,“ dále ujišťuje, „velebí velkou slavnost, která musí přivítat tento největší Den Boží. Dobře je tomu, který se dožil tohoto Dne a který rozpoznal jeho postavení.“ „Je zřejmé,“ vysvětluje v další pasáži, „že každý věk, ve kterém žije Projev Boží, je určen Bohem a může být v jistém smyslu charakterizován jako Bohem ustanovený Den. Tento Den je však jedinečný a má se odlišovat od těch, které mu předcházely. Označení ,Pečeť Proroků‘ plně odhaluje jeho vysoké postavení. Prorocký Cyklus vpravdě skončil. Věčná Pravda nyní přišla. On pozvedl korouhev moci a nyní zalévá svět nezastíněnou nádherou Svého Zjevení.“ „V tomto nejmocnějším Zjevení,“ rozhodným jazykem prohlašuje, „dosáhla všechna Zřízení minulosti svého nejvyššího, konečného dovršení. To, co bylo projeveno v tomto vynikajícím, nejvznešenějším Zjevení, je nesrovnatelné v análech minulosti, a ani budoucí věky nebudou svědky něčeho podobného.“
‘Abdu’l-Baháova autentická prohlášení by se také měla připomínat jako prohlášení potvrzující neméně důrazným způsobem bezpříkladnou šíři Bahá’í Zřízení. „Staletí,“ ujišťuje v jedné ze Svých Desek, „ba nespočetné věky musí uplynout, než Denice Pravdy znovu zazáří ve své letní nádheře, nebo se ještě jednou objeví v záři své jarní krásy… Pouhé rozjímání o Zřízení zahájeném Požehnanou Krásou by stačilo ohromit světce uplynulých věků – světce, kteří toužili se alespoň na okamžik podílet na jeho veliké slávě.“ „Co se týká Projevů, které sestoupí v budoucnosti ,ve stínech oblaků,‘“ potvrzuje stále rozhodnějším jazykem, „vězte, že co do jejich vztahu ke Zdroji jejich vnuknutí jsou ve stínu Odvěké Krásy. Avšak ve vztahu k době, ve které se objeví, každý z nich ,činí, cokoliv si On přeje.‘“ „Toto svaté Zřízení,“ vysvětluje v souvislosti se Zjevením Bahá’u’lláha, „je ozářeno světlem Slunce Pravdy zářícím z nejvznešenějšího postavení a v plnosti záře, žáru a slávy.“
Bolesti smrti a zrodu
Draze milovaní přátelé! Ačkoliv bylo Bahá’u’lláhovo Zjevení předáno, Světový řád, který takové Zjevení musí zplodit, se ještě nezrodil. Ačkoliv skončil Hrdinský věk Jeho Víry, tvořivé energie, které tento Věk uvolnil, ještě nevykrystalizovaly do oné světové společnosti, která má, až se čas naplní, zrcadlit jasnost Jeho slávy. Ačkoliv byl vytvořen rámec Jeho Správního řádu a začalo Formativní období Bahá’í éry, přesto přislíbené Království, do něhož musí dozrát semínko Jeho institucí, zůstává zatím nezapočato. Ačkoliv byl Jeho Hlas pozvednut a praporce Jeho Víry byly vztyčeny v ne méně než čtyřiceti zemích Východu i Západu, přesto nebyla celistvost lidského rodu dosud uznána, jeho jednota nebyla vyhlášena a korouhev Největšího míru nebyla vztyčena.
„Výšiny,“ Bahá’u’lláh Sám dosvědčuje, „jichž skrze nejmilostivější přízeň Boha může smrtelník dosáhnout v tento Den, dosud nebyly jeho zraku odhaleny. Svět lidí nikdy neměl, ani dosud nemá schopnost pojmout takové zjevení. Blíží se však den, kdy budou silou Jeho přikázání možnosti tak velké přízně lidem projeveny.“
Zdálo by se, že kvůli zjevení tak velké přízně musí nutně nastat období intenzivních nepokojů a široce rozšířeného utrpení. Je stále zjevnější, že ať byl Věk, který byl svědkem počátku Poselství, jímž byl pověřen Bahá’u’lláh, jakkoli zářivý, období, které musí uplynout před tím, než tento Věk přinese své nejvybranější ovoce, musí zastínit taková morální a sociální sklíčenost, jež jediná může připravit nekajícné lidstvo na odměnu, kterou je mu určeno zdědit.
Do takového období nyní neustále a neodolatelně spějeme. Mezi stíny, které se kolem nás stále více stahují, můžeme slabě rozeznat záblesky Bahá’u’lláhovy nadpozemské svrchovanosti, která se přerušovaně objevuje na obzoru dějin. Nám, „generaci polovičního světla“, žijící v době, kterou lze označit jako období líhnutí světového Společenství národů plánovaného Bahá’u’lláhem, byl uložen úkol, jehož obrovské privilegium nikdy nemůžeme dostatečně ocenit a jehož obtížnost můžeme zatím jen velmi matně rozeznat. Můžeme snadno věřit, my, kteří jsme vyzváni, abychom zakusili působení temných sil určených k tomu, aby uvolnily povodeň mučivého utrpení, že nejtemnější hodina, která musí předcházet úsvitu Zlatého věku naší Víry, ještě neudeřila. Mučivé zkoušky, kterými má tento svět projít, temné jako temnota, která již obepíná svět, se ještě stále připravují a jejich čerň si ještě nikdo nemůže ani představit. Stojíme na prahu věku, jehož křeče prozrazují jak smrtelné bolesti starého řádu, tak i porodní bolesti řádu nového. Dá se říci, že nový Světový řád byl počat plodícím vlivem Víry ohlášené Bahá’u’lláhem. V současné době můžeme být svědky jeho pohybů v lůně věku nacházejícího se v porodních bolestech – věku čekajícího na určenou hodinu, v níž může odvrhnout své břemeno a přinést své nejlepší ovoce.
„Celá zeměkoule,“ píše Bahá’u’lláh, „je nyní ve stavu těhotenství. Blíží se den, kdy bude muset přinést své nejušlechtilejší ovoce, kdy z ní vyraší nejvznosnější stromy, nejkouzelnější květy a nebeská požehnání. Nezměřitelně vznešený je vánek, který vane z oděvu tvého Pána, Velebeného! Neboť hle, vdechl jeho vůni a učinil všechny věci novými! Dobře je těm, kteří chápou.“ „Vpřed uhánějící vítr milosti Boží,“ prohlašuje v Súratu’l-Hajkal, „se přehnal nade všemi věcmi. Každá bytost byla obdařena všemi schopnostmi, které může snést. A přesto národy světa odmítly tuto milost! Každý strom byl obdařen nejlepším ovocem, každý oceán obohacen nejzářivějšími drahokamy. Člověk sám byl nadán dary pochopení a poznání. Celé stvoření se stalo příjemcem zjevení Nejmilosrdnějšího a země klenotnicí věcí nevyzpytatelných nikomu kromě Boha, Pravdy, Znalce věcí neviděných. Blíží se čas, kdy každá stvořená věc odhodí své břímě. Oslaven buď Bůh, který udělil tuto milost, jež obklopuje všechny věci, viděné i neviděné!“
„Když se ozve volání Boha,“ napsal ‘Abdu’l-Bahá, „je do těla lidstva vdechnut nový život a celé stvoření se naplní novým duchem. Proto byl svět ponořen do svých hloubek a byly oživeny srdce a svědomí lidí. Vbrzku budou odhaleny důkazy tohoto přerodu a ti, již hluboce spí, se probudí.“
Světový kvas
Když vidíme svět kolem nás, jsme nuceni pozorovat nesčetné důkazy o světovém kvašení, které na každém světadíle zeměkoule a v každé oblasti lidského života, ať už náboženské, sociální, ekonomické nebo politické, očišťuje a přetváří lidstvo v očekávání Dne, kdy bude rozpoznána celistvost lidského rodu a ustanovena jeho jednota. Lze rozlišit dvojí proces, přičemž každý z nich, svým způsobem a se zrychlující se intenzitou, vede k tomu, aby způsobil vyvrcholení sil, které transformují tvář naší planety. První je v zásadě integrující proces, zatímco ten druhý je elementárně rozvratný. První svým neochvějným vývojem odhaluje Systém, který může sloužit jako vzor takovému světovému zřízení, k němuž podivně neuspořádaný svět neustále postupuje; zatímco ten druhý, s prohlubujícím se rozkladným vlivem, vede se stále rostoucí prudkostí ke stržení zastaralých překážek, jež se snaží blokovat pokrok lidstva k určenému cíli. Konstruktivní proces je spojen s rodící se Vírou Bahá’u’lláha a je předzvěstí nového Světového řádu, který musí Víra vbrzku ustavit. Destruktivní síly, které charakterizují druhý proces, by se měly spojovat s civilizací, jež odmítla odpovědět na očekávání nového věku, a následkem toho upadá v chaos a rozpad.
Důsledkem těchto protichůdných tendencí je vedení titánského, duchovního zápasu, jenž je ve své velikosti s ničím nesrovnatelný, a přesto ve svých konečných následcích nevyslovitelně nádherný. Tento zápas je veden v tomto věku přechodu, jímž prochází organizované společenství Bahá’u’lláhových následovníků a lidstvo jako celek.
Duch, jenž se vtělil do institucí vznikající Víry, se v průběhu svého postupujícího pochodu za spásu světa střetl a nyní bojuje s takovými silami, které jsou, ve většině případů, skutečnou negací tohoto Ducha, a jejichž pokračující existence mu nevyhnutelně musí bránit v dosažení svého cíle. Mělo by se vzít na vědomí, že bezobsažné a zastaralé instituce, stárnoucí doktríny a přesvědčení, zdegenerované a zdiskreditované tradice, které tyto síly představují, jsou v určitých případech podkopávány díky své senilitě, ztrátě své soudržné moci a své vrozené korupci. Některé byly smeteny vpřed se deroucími silami, které Bahá’í Víra v hodině svého zrodu tak tajemně uvolnila. Další, jako přímý výsledek marného a slabého odporu proti jejímu vzestupu v prvotních stádiích jejího rozvoje, vymřely a byly zcela zpochybněny. Ještě další, bojící se pronikavého vlivu institucí, které v pozdějším stádiu ztělesňovaly téhož Ducha, zmobilizovaly své síly a zaútočily, a bylo jim určeno, aby po krátkém a ilusorním úspěchu následně utrpěly ponižující porážku.
Tento Věk přechodu
Není mým cílem připomínat, neřkuli se snažit o detailní analýzu duchovních zápasů, které následovaly, nebo zaznamenat vítězství, která přispěla ke slávě Bahá’u’lláhovy Víry ode dne jejího založení. Mým hlavním zájmem nejsou události, kterými se vyznačoval První, Apoštolský věk Bahá’í Zřízení, ale spíše významné události, které se dějí a tendence, které charakterizují formativní období jejího rozvoje, tento věk přechodu, jehož utrpení je předzvěstí oné Éry blaženého štěstí, která má ztělesnit Boží konečný záměr pro celé lidstvo.
Katastrofickým pádem mocných království a říší v předvečer ‘Abdu’l-Baháova skonu, jehož odchod, dá se říci, ohlašoval začáteční fázi Věku přechodu, v němž nyní žijeme, jsem se krátce zabýval v předchozím poselství. Rozpad Německého císařství, pokořující porážka zasazená jeho vládci, následníkovi a přímému potomku pruského krále a císaře, jemuž Bahá’u’lláh adresoval Své vážné a historické varování spolu se zánikem Rakousko-uherské monarchie, pozůstatku kdysi velké Svaté říše římské, byly jeden jako druhý urychleny válkou, jejíž vypuknutí signalizovalo počátek Věku zmaru, jemuž bylo určeno, aby předcházel ustanovení Bahá’u’lláhova Světového řádu. Na obě tyto závažné události lze pohlížet jako na nejranější projevy rozbouřeného Věku, přičemž do vnějších okrajů jeho nejtemnější fáze začínáme nyní vstupovat.
Přemožiteli Napoleona III. adresoval nazítří po králově vítězství Autor naší Víry ve Své Nejsvětější knize toto jasné a hrozivé varování: „Ó králi Berlína!… Dej si pozor, ať ti pýcha nezabrání rozeznat Úsvit božího Zjevení, ať tě pozemské touhy nezastřou, jako by závojem, od Pána Trůnu na výsostech a dole na zemi. Tak ti radí Pero Nejvyššího. On je, vpravdě, Nejmilostivější, Nejštědřejší. Pamatuješ na toho, jehož moc předčila tvou moc (Napoleon III.) a jehož postavení převyšovalo tvoje postavení. Kde je? Kam se poděly věci, které vlastnil? Přijmi varování a nebuď z těch, kteří tvrdě spí. On to byl, kdo odhodil Desku Boha, když jsme mu sdělili, jaké utrpení Nám způsobily zástupy tyranie. Pročež na něj ze všech stran zaútočila nepřízeň a on padl do prachu s velkou ztrátou. Uvažuj o něm důkladně, ó králi, a o těch, kteří jako ty, dobyli města a vládli lidem. Nejmilosrdnější je svrhnul z jejich paláců do jejich hrobů. Buď varován a buď z těch, kteří uvažují.“
„Ó břehy Rýna!“ prorokuje Bahá’u’lláh v jiné pasáži téže Knihy, „Viděli jsme vás pokryty krví, neboť proti vám byly taseny meče odplaty, a přijde na vás ještě jednou. A slyšíme nářky Berlína, ačkoliv je dnes zahalen okázalou slávou.“
Zhroucení islámu
Zhroucení moci šíitské hierarchie v zemi, jež byla po staletí jednou z nedobytných pevností muslimského fanatismu, bylo nevyhnutelným následkem vlny sekularizace, která měla později zasáhnout některé z nejmocnějších a nejkonzervativnějších církevních institucí jak na evropském, tak americkém kontinentě. Ačkoliv se nejednalo o přímý výsledek poslední války, toto náhlé zachvění, které se zmocnilo dosud nehybného pilíře islámské ortodoxie, vyzdvihlo problémy a prohloubilo neklid, který sužoval válkou unavený svět. Šíitský islám ztratil v Bahá’u’lláhově rodné zemi jednou provždy svou bojovnou moc, což je přímým důsledkem nesmiřitelného nepřátelství k Jeho Víře, přišel o svá práva a privilegia, degradoval a byl demoralizován a byl odsouzen k beznadějné temnotě a konečnému zániku. Ne méně než dvacet tisíc mučedníků však muselo obětovat své životy, než Věc, pro kterou povstali a kvůli níž zemřeli, mohla zaznamenat toto prvotní vítězství nad těmi, kteří byli prvními, kdož zavrhli její nároky a skosili její statečné bojovníky. „Nesli znamení nízkosti a chudoby a sklidili za to spravedlivý Boží hněv.“
„Hle,“ píše Bahá’u’lláh v komentáři o úpadku hříšných lidí, „jak slova a činy šíitského islámu zakalily radost a nadšení jeho prvních dní a poskvrnily původní záři jeho světla. V jeho prvních dnech, když se ještě řídili nařízeními spojenými se jménem svého Proroka, Pána lidstva, byla jejich dráha označena neporušeným řetězcem vítězství a triumfů. Když potom postupně sešli ze stezky svého Dokonalého Vůdce a Mistra, když se odvrátili od světla Boha a porušili princip Jeho Boží jednoty a když svou pozornost stále více obraceli na ty, kteří byli pouhými zjeviteli moci Jeho Slova, jejich moc se obrátila ve slabost, jejich sláva v hanbu, jejich odvaha ve strach. Ty jsi svědkem toho, do jaké situace se dostali.“
Pád dynastie Qádžárovců, nepokrytého obránce a poslušného nástroje upadajícího duchovenstva, se téměř časově shodoval s ponížením, které utrpěli šíitští duchovní vůdci. Od MuÊammada Šáha až po posledního a slabého vládce této dynastie, všichni odepřeli Bahá’u’lláhově Víře nestrannou pozornost, nezaujaté a spravedlivé zacházení, jež si její Věc po právu vyžadovala. Naopak, byla brutálně sužována, neustále zrazována a stíhána. Umučení Bába; vyhnanství Bahá’u’lláha; konfiskace Jeho pozemského majetku; Jeho uvěznění v Mázindaránu; vláda teroru, která Ho uvrhla do nejzamořenějšího žaláře; intriky, stížnosti a pomluvy, jež třikrát obnovily Jeho vyhnanství a vedly k Jeho konečnému uvěznění v nejopuštěnějším městě; hanebné rozsudky vyřčené s němým souhlasem právních a náboženských autorit nad osobami, majetkem a ctí Jeho nevinných následovníků – vynikají jako nejtemnější činy, z nichž bude potomstvo obviňovat tuto krví potřísněnou dynastii. Jedna z dalších překážek, která se snažila zbrzdit postup Víry vpřed, byla nyní odstraněna.
Ačkoliv byl Bahá’u’lláh vyhnán ze Své rodné země, příliv pohrom, který se nad Ním a Bábovými následovníky s velkým běsněním přehnal, v žádném případě neustupoval. Pod jurisdikcí tureckého sultána, úhlavního nepřítele Jeho Věci, se otevřela nová kapitola v historii Jeho stále se opakujících utrpení. Na svrhnutí sultanátu a kalifátu, dvou pilířů sunnitského islámu, nelze hledět v žádném jiném světle než jako na nevyhnutelné následky nelítostné, stálé a záměrné perzekuce, kterou panovníci kymácejícího se Domu Osmanů, uznávaného nástupce Proroka MuÊammada, proti ní rozpoutali. Z města Konstantinopole, tradičního sídla sultanátu i kalifátu, usilovali vládcové Turecka s nezmenšeným zanícením po dobu téměř tří čtvrtin století o zastavení přílivu Víry, které se obávali a děsili. Od doby, kdy Bahá’u’lláhova noha vstoupila na tureckou půdu a kdy se z Něj stal fakticky vězeň nejmocnějšího potentáta islámu do roku osvobození Svaté země z tureckého jha, sužovali po sobě jdoucí kalifové, zejména sultáni ‘Abdu’l-‘Azíz a ‘Abdu’l-amíd, v plné šíři duchovní a světské autority, jež jim uděloval jejich vznešený úřad, jak Zakladatele naší Víry, tak i Střed Jeho Smlouvy takovými bolestmi a utrpením, jaké žádná mysl nemůže pochopit a žádné pero či jazyk popsat. Jen oni sami je mohli změřit či snést.
O těchto bolestných zkouškách Bahá’u’lláh opakovaně vydával svědectví: „Při spravedlnosti Všemohoucího! Kdybych ti měl vylíčit příběh věcí, které se Mi přihodily, duše a mysli lidí by nebyly schopny unést jeho váhu. Bůh Sám je Mi svědkem.“ „Dvacet let uplynulo,“ napsal, když oslovoval krále křesťanského světa, „během kterých jsme každý den okusili muka nového trýznění. Nikdo z těch, kteří byli před Námi, nevytrpěl věci, které jsme vytrpěli My. Kéž byste to chápali! Ti, kdož proti nám povstali, nás usmrtili, prolili naši krev, zplenili náš majetek a zneuctili naši čest.“ „Vzpomeň si na Mé soužení,“ zjevil v jiné souvislosti, „Mé starosti a úzkosti, Mé strasti a zkoušky, situaci Mého zajetí, slzy, které jsem prolil, hořkost Mé sklíčenosti a nyní Mé uvěznění v této daleké zemi… Kdyby ti někdo řekl, co se přihodilo Odvěké Kráse, uprchl bys do pustiny a hořce naříkal… Každé ráno, když jsem povstal ze svého lože, objevil jsem množství nesčetných trápení nahromaděných za Mými dveřmi; a každou noc, když jsem uléhal, hle, Mé srdce bylo rozerváno bolestí, kterou vytrpělo kvůli nelidské krutosti jeho nepřátel.“
Nařízení, která tito nepřátelé vydali, vyhnanství, která nařídili, pokořování, jež přivodili, plány, které navrhli, vyšetřování, která vedli, hrozby, které vyslovili, zvěrstva, která byli připraveni spáchat, intriky a podlost, ke kterým se oni, jejich ministři, guvernéři a vojenští velitelé snížili, tvoří záznam, který stěží najde paralelu v historii jiného zjeveného náboženství. Pouhý výčet nejcharakterističtějších rysů tohoto zlověstného tématu by postačil k popsání objemného svazku. Plně si uvědomovali, že duchovní a administrativní Centrum Věci, kterou se usilovali vymýtit, se nyní přestěhovalo na jejich území, že její vůdci byli tureckými občany a že jakékoli zdroje, jimiž mohli disponovat, jim byly vydány na milost či nemilost. Že se tomuto despotismu po téměř sedmi desítkách let nakonec povedlo vyhladit jen pouhou hrstku svých zavrhovaných poddaných, i když stále požíval plnou hojnost nezpochybnitelné autority, byl posilován nekonečnými intrikami civilních a náboženských představitelů sousedícího státu a ujišťován o podpoře těch Bahá’u’lláhových příbuzných, kteří se vzbouřili a odpadli od Jeho Věci, musí pro každého nevěřícího pozorovatele zůstat jednou z nejpřekvapivějších a nejtajemnějších epizod současných dějin.
Věc, jejímž viditelným vůdcem byl i nadále Bahá’u’lláh, nezpochybnitelně triumfovala i přes chladnou vypočítavost krátkozrakých nepřátel. Žádná nezaujatá mysl pronikající pod vnější povrch podmínek, které obklopovaly Vězně z ‘Akká, to nemůže déle zpochybňovat či popírat. Ačkoliv tlak, který byl uvolněn, se po Bahá’u’lláhově nanebevstoupení na čas zvýšil a nebezpečí stále neujasněné situace se obnovilo, bylo stále zřejmější, že se zákeřné síly rozpadu, které po mnoho dlouhých let rozleptávaly životně důležité orgány nemocného národa, nyní pohnuly ke svému vrcholu. Série vnitřních křečí, každá devastující více než ta předchozí, již byla uvolněna a měla ve svých stopách přinést jednu z nejkatastrofičtějších událostí moderní doby. Vražda onoho domýšlivého despoty v roce 1876; rusko-turecký konflikt, který vzápětí po ní následoval; války za osvobození, které po ní vypukly; vznik mladotureckého hnutí; turecká revoluce v roce 1909, která uspíšila pád ‘Abdu’l-amída; balkánské války se svými neblahými následky; osvobození Palestiny ochraňující ve svém lůně města ‘Akká a Haifu, světové centrum osvobozené Víry; další územní rozdělování nařízené Versailleskou smlouvou; zrušení sultanátu a pád Domu Osmanů; zánik kalifátu; odstranění státního náboženství; anulování zákona šarí‘a a vyhlášení všeobecného občanského zákoníku; zrušení různých řádů, věrovyznání, tradic a rituálů, o nichž se předpokládalo, že jsou nerozpletitelně vetkány do tkaniva muslimské Víry – toto vše následovalo s lehkostí a rychlostí, již si žádný člověk netroufal představit. V těchto devastujících ranách, zasazovaných přítelem i nepřítelem, křesťanskými národy a vyznavači islámu, každý následovník pronásledované Bahá’u’lláhovy Víry rozpoznával důkazy o řídící Ruce zesnulého Zakladatele svého náboženství, který z neviditelného Království spouštěl povodeň zasloužených pohrom, jež zasáhla vzpěčující se náboženství a národ.
Srovnejte důkazy Božích pohrom, jež postihly pronásledovatele Ježíše Krista s těmi dějinnými mstami, jež ve druhé polovině prvního století Bahá’í éry uvrhly do prachu hlavního odpůrce náboženství Bahá’u’lláha. Což nezpustošil římský císař Svaté město ve druhé polovině prvního století křesťanské éry po vyčerpávajícím obléhání Jeruzaléma, nezničil Chrám, nezneuctil a neoloupil Svatyni všech Svatých o její poklady a nedopravil je do Říma, nepostavil pohanskou kolonii na hoře Siónu, nezmasakroval Židy a nevyhnal a nerozprášil přeživší?
Srovnejte dále tato slova, s nimiž se pronásledovaný Kristus, jak to dosvědčuje Evangelium, obrátil k Jeruzalému, s Bahá’u’lláhovým slavnostním oslovením Konstantinopole, zjeveným v době, kdy pobýval ve vzdáleném Vězení a zapsaným v Jeho Nejsvětější knize: „Ó Jeruzaléme, Jeruzaléme, ty, jenž zabíjíš Proroky a kamenuješ ty, již jsou k tobě posíláni, jak často bych svolal tvé děti tak, jako slepice svolává svá kuřata pod svá křídla!“ A znovu zaplakal nad městem: „Kdybys i ty poznal, alespoň v tomto svém dni, věci, jež přísluší tvému klidu! Ale nyní jsou tvým očím skryté. Protože na tebe přijdou dny, kdy tví nepřátelé kolem tebe vykopou zákopy a obklíčí a sevřou tě ze všech stran a úplně tě srovnají se zemí a tvé děti uvnitř tebe také a nenechají v tobě jediný kámen na kameni, protože jsi nerozpoznal den svého trestu.“
„Ó Místo, jež se rozkládáš na březích dvou moří!“ Bahá’u’lláh takto slavnostně oslovuje Město Konstantinopol, Trůn tyranie byl vpravdě v tobě postaven a plameny nenávisti byly zažehnuty ve tvém lůně takovým způsobem, že Zástupy na výsostech a ti, kdož krouží kolem Vznešeného Trůnu, naříkali a bědovali. Spatřujeme v tobě bláznivé vládnout nad moudrými a temnotu, jak se vychloubá nad světlem. Jsi vskutku naplněn zjevnou pýchou. Což tě tvá vnější nádhera učinila ješitným a domýšlivým? Při Tom, kdo je Pánem lidstva! Brzy zanikne a tvé dcery a vdovy a všechna příbuzenstva, která v tobě žijí, budou bědovat. Tak tě zpravuje Vševědoucí, Nejmoudřejší!“
Sultánovi ‘Abdu’l-‘Azízovi, monarchovi, který nařídil všechna tři Bahá’u’lláhova vyhnanství, adresoval Zakladatel naší Víry v době, kdy byl vězněm v sultánově hlavním městě, tato slova: „Naslouchej, ó králi, řeči Toho, který pronáší pravdu, Toho, který tě nežádá, abys Ho odměnil tím, čím tě Bůh ráčil obdařit, Toho, který neomylně kráčí Stezkou Přímou… Měj před očima Boží neomylné Váhy, a jako ten stojící v Jeho přítomnosti, važ na těchto Vahách své činy každý den a každý okamžik svého života. Přiměj se k účtování, dříve než budeš povolán k zúčtování v den, kdy žádný člověk nebude mít sílu stát ze strachu z Boha, v den, kdy se srdce nedbalých roztřesou.“
Ministrům tureckého státu v té samé Desce zjevil: „Přísluší vám, ó ministři státu, abyste dodržovali nařízení Boží a vzdali se vlastních zákonů a pravidel a byli z těch, kteří jsou vedeni správně… Zakrátko objevíte následky toho, co jste udělali v tomto marném životě a bude vám za ně odplaceno… Jak mnoho je těch, kteří v uplynulých dobách spáchali to, co pášete vy, a kteří, ačkoliv vám byli ve svém postavení nadřazeni, se nakonec obrátili v prach a byli vydáni své nevyhnutelné záhubě!… Půjdete v jejich stopách a budete muset vstoupit do obydlí, v němž nebude nikoho, kdo by byl vaším přítelem nebo vám pomohl… Dny vašeho života se odvinou a všechny věci, kterými se zabýváte a kterými se chlubíte, zmizí, a vy budete jistojistě povoláni společenstvím Jeho andělů, abyste se dostavili na místo, kde se údy celého stvoření rozechvějí a kde se tělo každého utiskovatele bude plazit… To je den, který vás nevyhnutelně potká, hodina, kterou nemůže nikdo odložit.“
Bahá’u’lláh ve stejné Desce adresoval obyvatelům Konstantinopole tato slova v době, kdy mezi nimi žil jako vyhnanec: „Bojte se Boha, vy obyvatelé Města, a nerozsévejte semena sváru mezi lidmi… Vaše dny uplynou, jako uplynuly dny těch, kteří byli před vámi. V prach se navrátíte, stejně jako se do něj navrátili vaši otcové v minulosti.“ Dále poznamenává: „Při Našem příjezdu do Města jsme zastihli jeho místodržitele a radní, jak se shromáždili a hráli si jako děti s hlínou… Naše vnitřní oko hořce zaplakalo nad nimi a nad jejich hříchy a nad jejich absolutní nevšímavostí k věci, pro niž byli stvořeni… Blíží se den, kdy Bůh vyzvedne lidi, kteří si budou připomínat Naše dny, kteří budou vyprávět příběh Našich zkoušek, kteří budou požadovat navrácení Našich práv od těch, kteří s Námi bez sebemenšího zrnka důkazu nakládali se zjevnou nespravedlností. Bůh zajisté vládne nad životy těch, kteří Nám ukřivili a je si plně vědom jejich skutků. Určitě se jich za jejich hříchy zmocní. On je vpravdě nejnelítostnější ze mstitelů.“ „Pročež,“ milostivě je nabádá, „ naslouchejte Mé řeči a obraťte se k Bohu a kajte se, aby s vámi měl, skrze Svou milost, slitování, smyl vaše hříchy a odpustil vám prohřešky. Velikost Jeho slitování překračuje zběsilost Jeho hněvu a Jeho milost objímá všechny, již byli povoláni k bytí a byli oděni šatem života, ať v minulosti nebo budoucnosti.“
A konečně v LawÊ-i-Ra’ís najdeme zaznamenána tato prorocká slova: „Naslouchej, ó Veliteli … Hlasu Boha, Vladaře, Pomoci v nebezpečí, Sama Sobě dostačujícího… Spáchal jsi, ó Veliteli, to, co přimělo MuÊammada, Apoštola Božího, aby sténal v Nejvznešenějším Ráji. Svět tě učinil pyšným natolik, že ses odvrátil od Tváře, jejíž jasností byly ozářeny Zástupy na výsostech. Brzy se ocitneš v jasné ztrátě… Blíží se den, kdy se Země Tajemství (Adrianopol) a to, co je kolem ní, změní a vyklouzne z rukou Krále a objeví se nepokoje, ozve se hlas nářků, na všech stranách se odhalí důkazy rozbrojů a rozšíří se zmatek kvůli tomu, co postihlo tyto zajatce v rukou zástupů útisku. Změní se běh dění a podmínky se stanou tak žalostnými, že i písky na odlehlých kopcích budou bědovat a stromy na hoře budou plakat a všechny věci budou krvácet. Pak popatříš na lidi v bolestivé úzkosti.“
Třináct set let muselo uplynout od smrti Proroka MuÊammada, než se mohla plně a veřejně ukázat nelegitimnost instituce kalifátu, jehož zakladatelé usurpovali autoritu zákonných nástupců Apoštola Božího. Instituce, jež ve svém počátku pošlapala tak posvátné právo a uvolnila síly tak nešťastného rozkolu, instituce, která později uštědřila tak bolestivý úder Víře, jejíž Předchůdce byl Sám potomkem těch Imámů, jejichž autoritu tato instituce zavrhla, taková instituce si plně zaslouží trest, který zpečetil její osud.
Text některých islámských tradic, jejichž autenticitu uznávají sami muslimové a které byly obsáhle citovány význačnými orientálními Bahá’í učenci a autory, poslouží jako potvrzení argumentu a osvětlení tématu, které jsem se snažil objasnit: „V posledních dnech postihne Můj lid bolestná pohroma z rukou jejich vládce, pohroma, již žádný člověk dosud nepřekonal. Bude tak nelítostná, že nikdo nenajde úkrytu. Bůh potom sešle Jednoho z Mých potomků, Toho, který pochází z Mé rodiny, který naplní zemi spravedlností a čestností, stejně jako byla naplněna nespravedlností a tyranií.“ A opět: „Mí lidé budou svědky dne, kdy z islámu nezůstane nic než jméno a z Koránu nic než pouhá kniha. Teologové té doby budou hříšní tak, jak to svět ještě nespatřil. Pochází z nich zlo a k nim se navrátí.“ A znovu: „V té hodině na vás padne Jeho prokletí, postihne vás vaše kletba a vaše náboženství zůstane na vašich jazycích prázdným slovem. A když se mezi vámi objeví tato znamení, očekávejte den, kdy se přes vás přežene doruda rozžhavený vítr, nebo den, kdy budete znetvořeni, nebo kdy na vás zaprší kameny.“
„Ó lidé Koránu,“ významně potvrzuje Bahá’u’lláh, když oslovuje spojené síly sunnitského a šíitského islámu, „Vpravdě, Prorok Boží, MuÊammad, prolévá slzy při pohledu na vaši krutost. Zajisté jste následovali své zlé a zkažené touhy a odvrátili své tváře od světla vedení. Zakrátko budete svědky následků svých činů, protože Pán, Můj Bůh, vyčkává a sleduje vaše chování… Ó shromáždění muslimských duchovních! Vaše skutky ponížily vznešené postavení lidí, zástava islámu byla stržena a jeho mocný trůn padl.“
Úpadek křesťanských institucí
Tolik k islámu a zmrzačujícím ranám, jež dostali - a ještě mohou obdržet - jeho vůdci a instituce v tomto, prvním století Bahá’í éry. Pokud jsem se u tohoto tématu zdržel příliš dlouho, pokud jsem v neúměrném rozsahu citoval ze svatých spisů, abych podpořil své argumenty, je to výlučně kvůli mému pevnému přesvědčení, že tyto odvetné pohromy, jež zaplavily nejpřednějšího utiskovatele Bahá’u’lláhovy Víry, by se měly řadit nejen ke strhujícím událostem tohoto Věku přechodu, ale i k nejpřekvapivějším a nejdůležitějším událostem soudobých dějin.
Jak sunnitský, tak šíitský islám přispěly prostřednictvím křečí, které je postihly, k urychlení rozkladného procesu, na který jsem dříve odkazoval – procesu, který má svou samotnou povahou dláždit cestu úplné reorganizaci a sjednocení, kterého svět, v každém aspektu svého života, musí dosáhnout. A co křesťanství a denominace, s nimiž se ztotožňuje? Dá se říci, že tento proces úpadku, který zaútočil na strukturu MuÊammadova Náboženství, nebyl s to projevit svůj zhoubný vliv na instituce spojené s Vírou Ježíše Krista? Zakusily již tyto instituce účinek těchto hrozivých sil? Jsou jejich základy tak bezpečné a jejich vitalita tak velká, že jim umožňuje odolávat takovému útoku? Padnou s rozšiřujícím se a prohlubujícím se zmatkem chaotického světa následně za oběť jejich prudkosti? Povstali již mezi nimi ti ortodoxnější, a pokud ne, povstanou vůbec, aby odrazili útok Věci, která, poté co strhla překážky muslimské ortodoxie, míří nyní k srdci křesťanstva jak na evropském, tak i na americkém kontinentě? Zaseje takový odpor semena dalších neshod a zmatku, a následně nepřímo poslouží k uspíšení příchodu přislíbeného Dne?
Na tyto otázky můžeme odpovědět jen částečně. Jedině čas může odhalit povahu role, které se mají instituce přímo spojené s křesťanskou Vírou ujmout v tomto Formativním období Bahá’í éry, v tomto tmavém věku přechodu, jímž prochází lidstvo jako celek. Ty události, které se již přihodily, však mají takový charakter, že ukazují směr, kterým se tyto instituce pohybují. Do určité míry můžeme odhadnout předpokládané účinky, které na ně síly pracující uvnitř Bahá’í Víry i mimo ni uplatňují.
Každý nezaujatý pozorovatel musí připustit, že síly bezbožnosti, síly čistě materialistické filosofie a neskrývaného pohanství byly uvolněny a nyní se rozšiřují a tím, že se upevňují, napadají některé nejmocnější křesťanské instituce západního světa. Mezi těmi, kteří pozorně sledují pokrok Jeho Víry, se najde jen málo těch, jestli vůbec nějací, kteří by chtěli zpochybňovat, že tyto instituce rostoucí měrou ztrácejí svou ukázněnost, že jen některé z nich si už nejasně uvědomují pronikající vliv Bahá’u’lláhovy Věci, že s tím, jak jejich vrozená síla ochabuje a jejich disciplína upadá, budou hledět s prohlubujícím se strachem na vzestup Jeho nového Světového řádu a postupně se rozhodnou na něj zaútočit, a že takový odpor obratem urychlí jejich úpadek.
„Vitalita lidské víry v Boha,“ dosvědčil Bahá’u’lláh, „v každé zemi vymírá; nic než Jeho zdraví prospěšný lék ji nemůže nikdy obnovit. Leptavá bezbožnost sžírá důležité orgány lidské společnosti; co jiného než Elixír Jeho mocného Zjevení ji může očistit a oživit?“ „Svět je v porodních bolestech,“ napsal dále, „a jeho zmítání narůstá den po dni. Jeho tvář se obrátila ke vzpurnosti a bezvěrectví. Jeho úděl bude tak vážný, že odhalit ho nyní by nebylo správné a přiměřené.“
Tato hrozba sekularismu, který zaútočil na islám a který podkopává zbývající instituce, který napadl Persii, vtrhl do Indie a pozvedl svou vítězoslavnou hlavu v Turecku, který se již projevil jak v Evropě, tak v Americe, narušuje v různých stupních a v různých formách a pod různými označeními základy každého etablovaného náboženství, zejména pak instituce a společenství spojená s Vírou Ježíše Krista. Nebylo by přehnané říci, že se přesunujeme do období, které budoucí historikové označí za jedno z nejkritičtějších v historii křesťanství.
Již několik zastánců křesťanského náboženství připouští vážnost situace, před kterou stojí. „Vlna materialismu se žene světem“, je svědectví jeho misionářů, jak to dotvrzují texty jejich oficiálních zpráv, „hnací síly a tlak moderního industrialismu, které se dostávají i do pralesů střední Afriky a na planiny střední Asie, způsobují, že lidé všude na světě získávají závislost na materiálních věcech a příliš se jimi zaobírají. Církev doma promlouvala, snad až příliš líbivě, z kazatelny nebo z řečniště o hrozbě sekularismu, ačkoliv i v Anglii lze zachytit více než jen náznak jeho významu. Ale v církvi v zámoří jsou tyto věci ponurou realitou, nepřáteli, se kterými zápolí… Církev musí v každé zemi čelit novému nebezpečí – rozhodnému a nepřátelskému útoku. Ze sovětského Ruska se na západ do Evropy a Ameriky a na východ do Persie, Indie, Číny a Japonska tlačí skutečně protináboženský komunismus. Je to ekonomická teorie, která jednoznačně využívá nevíru v Boha. Je to náboženská bezbožnost… Má horlivý smysl pro poslání a svou proti-božskou kampaň přináší do domácí církevní základny, a zároveň rozpoutává své útoky proti jejím prvním liniím v nekřesťanských zemích. Tak vědomý, zjevný, organizovaný útok proti náboženství všeobecně a proti křesťanství konkrétně je v historii naprostou novinkou. Stejný záměr – rozhodné nepřátelství vůči křesťanství - má v některých zemích další forma sociální a politické víry – nacionalismus. Ale nacionalistický útok na křesťanství je na rozdíl od komunistického často svázán s nějakou formou národního náboženství – s islámem v Persii a Egyptě, s buddhismem na Cejlonu, zatímco boj za práva rozličných rasových a náboženských skupin v Indii je spojen s oživením jak hinduismu, tak islámu.“
V této souvislosti se nemusím pokoušet o výklad původu a charakteru těch ekonomických teorií a politických filosofií poválečného období, které přímo i nepřímo uplatňovaly a stále uplatňují svůj zhoubný vliv na instituce a věrovyznání spojené s jedním z nejrozšířenějších a nejlépe organizovaných náboženských systémů světa. Zajímá mě zejména jejich vliv, méně pak jejich původ. Přehnaný růst industrialismu a jej provázející společenská zla – jak to dokazuje výše zmíněná citace – agresivní politika iniciovaná nadšenci a organizátory komunistického hnutí a jejich neustálé úsilí; zesílení militantního nacionalismu, spojeného v některých zemích se systematickým hanobením všech forem náboženského vlivu, bezesporu přispěly k odvrácení lidských mas od křesťanství a nesou zodpovědnost za výrazný úpadek autority, prestiže a moci církve. „Celé pojetí Boha,“ bez umdlení tvrdí pronásledovatelé křesťanského náboženství, „je pojetí odvozené od starověkého orientálního despotismu. Je to pojetí zcela nehodné svobodného člověka.“ „Náboženství,“ potvrdil jeden z jejich vůdců, „je opiátem lidí.“ „Náboženství,“ deklaruje text jejich oficiálních publikací, „je brutalizací lidí. Vzdělání musí být vedeno tak, aby vymazalo z lidských myslí toto ponížení a tuto blbost.“
Hegeliánská filosofie, která v dalších zemích ve formě netolerantního a militantního nacionalismu trvala na zbožštění státu, vštěpovala ducha války a podněcovala k rasové nenávisti, rovněž vedla k výraznému oslabení církve a vážnému snížení jejího duchovního vlivu. Na rozdíl od troufalé ofenzívy, kterou se proti ní rozhodlo zahájit zjevně ateistické hnutí v Sovětském svazu a za jeho hranicemi, je nacionalistická filosofie, kterou zastávali křesťanští vládcové a vlády, útokem namířeným proti církvi těmi, kteří byli dříve jejími otevřenými přívrženci, zradou její věci jejími vlastními lidmi. Zvenčí ji proklál cizí a militantní atheismus a zevnitř kazatelé heretické doktríny. Oběma těmto silám, působícím ve své vlastní sféře a užívajícím své vlastní zbraně a metody, navíc velkou měrou pomáhal a posiloval je převládající duch modernismu svým důrazem na čistě materialistickou filosofii, která tím, jak se sama šíří, stále více odlučuje náboženství od každodenního lidského života.
Spojený účinek těchto podivných a zkažených doktrín, těchto nebezpečných a zrádných filosofií byl, zcela přirozeně, tvrdě pociťován těmi, jejichž zásady hlásaly opačného a zcela neslučitelného ducha a principy. Následky střetu, ke kterému mezi těmito zápasícími zájmy nevyhnutelně došlo, byly v některých případech katastrofické a škody, které způsobil, nenapravitelné. Rozpuštění a rozervání řecké pravoslavné církve v Rusku, které následovalo po úderu, který římská církev utrpěla v důsledku rozpadu Rakousko-uherské monarchie; otřes, který následně zachvátil katolickou církev a vyústil v její oddělení od státu ve Španělsku; pronásledování téže církve v Mexiku; domácí policejní prohlídky, věznění, zastrašování a teror, kterému jsou shodně podrobováni katolíci i luteráni v srdci Evropy; nepokoje, do kterých byla uvržena další větev církve v důsledku vojenského tažení v Africe; úpadek, který se vkradl do osudu anglikánských a presbyteriánských křesťanských misií v Persii, Turecku a na Dálném Východě; zlověstná znamení, která jsou předzvěstí vážných komplikací v pochybných a nejistých vztazích existujících mezi Svatým stolcem a určitými národy kontinentální Evropy – tímto vším se vyznačují nejnápadnější rysy nezdarů, které utrpěly v téměř každé části světa členové a vůdci křesťanských církevních institucí.
Žádný inteligentní pozorovatel se nemůže mýlit a nemůže popřít, že soudržnost některých těchto institucí byla nenapravitelně otřesena, protože tento fakt je až příliš zjevný. Rozkol mezi fundamentalisty a liberály v řadách jejich přívrženců se neustále rozšiřuje. Jejich učení a dogmata byla rozmělněna a v některých případech byla ignorována a puštěna ze zřetele. Jejich vliv na lidské chování se snižuje a osazenstvo jejich duchovenstva se zmenšuje jak co do počtu, tak svým vlivem. V několika případech se vystavuje na odiv bázlivost a neupřímnost jejich kazatelů. Jejich nadační fondy v některých zemích vymizely a síla jejich náboženské výchovy poklesla. Jejich chrámy byly částečně opuštěny a zničeny a zapomenutí na Boha, na Jeho učení a Jeho záměr je oslabilo a navršilo na ně ponížení.
Nemůže snad tento rozkladný trend, kterým nápadně trpí sunnitský a šíitský islám, spustit, až dosáhne svého vrcholu, ještě další pohromy na různé denominace křesťanské církve? Jakým způsobem a jak rychle se bude tento proces, který již začal působit, rozvíjet, může odhalit jen budoucnost. Ani v tuto chvíli nemůžeme odhadnout, do jaké míry útoky, které stále mocné duchovenstvo může ještě proti pevnostem Bahá’u’lláhovy Víry na Západě vést, zdůrazní tento pád a rozšíří řady pohrom, před nimiž nelze uniknout.
Jestliže si křesťanství přeje a očekává, že bude v současné krizi sloužit světu, píše kněz presbyteriánské církve v Americe, musí se „skrze křesťanství prodrat zpět ke Kristu, skrze staletí trvající náboženství o Ježíši zpět k původnímu náboženství Ježíše.“ Jinak, důrazně dodává, „bude žít duch Krista v institucích jiných než našich.“
Tak jasný úpadek síly a soudržnosti prvků, ze kterých se křesťanská společnost skládá, obratem vedl, jak můžeme právem předpokládat, k výskytu rostoucího počtu nejasných kultů, podivných a nových pobožností, neúčinných filosofií, jejichž sofistikované doktríny jen zesílily zmatek rozbouřeného věku. Dá se říci, že jejich zásady a činnosti odrážejí a dosvědčují odpadnutí, nespokojenost a zmatené úsilí rozčarovaných mas, které opustily věc křesťanských církví a přestaly být jejich členy.
Lze téměř vykreslit paralelu mezi těmito zmatenými a matoucími myšlenkovými systémy, které jsou přímým výsledkem bezmocnosti a zmatku sužujících křesťanskou Víru a velikou rozmanitostí populárních kultů, módních a mlhavých filosofií, které rozkvétaly v prvních staletích křesťanské éry a které se pokoušely pohltit a překroutit státní náboženství tehdejšího římského lidu. Pohanští uctívatelé, kteří v té době tvořili velkou část populace Západořímského císařství, se nacházeli v obklopení, a v některých případech pod hrozbou, převládající sekty novoplatoniků, následovníků přírodních náboženství, gnostických filosofů, filonismu, mithraismu, přívrženců alexandrijského kultu a spousty dalších sekt a věr stejného druhu. Velmi podobně si obránci křesťanské Víry, převažujícího náboženství západního světa, uvědomují v prvním století Bahá’í éry, jak je jejich vliv podemlet záplavou rozporných věr, praktik a tendencí, jež napomáhal vytvářet jejich vlastní úpadek. Bylo to však totéž křesťanské náboženství, jež nyní upadlo do stavu takové nemohoucnosti, které nakonec dokázalo, že je schopno smést instituce pohanství a porazit a potlačit kulty, které v tehdejším věku vzkvétaly.
Ty instituce, které zbloudily daleko od ducha a učení Ježíše Krista, nezbytně musí s tím, jak se tvoří a odkrývá zárodek Bahá’u’lláhova Světového řádu, ustoupit do pozadí a uvolnit cestu pokroku Bohem ustanovených institucí, které jsou s Jeho učením nerozlučně spojeny. Přebývající Duch Boží, který v Apoštolském období církve oživoval její členy, prvotní čistota jejího učení, původní záře jejího světla, bude nepochybně znovu zrozena a obnovena jako nevyhnutelný následek tohoto znovu definování jejích základních pravd a vyjasnění jejího původního záměru.
Bahá’u’lláhova Víra – pokud ji svědomitě oceníme – se nikdy nemůže v žádném aspektu svého učení odlišovat, natož být v rozporu se záměrem oživujícím Víru Ježíše Krista, nebo s autoritou, jíž byla tato Víra obdařena. Následující horoucí hold, který se Samotný Bahá’u’lláh rozhodl složit Autorovi křesťanského Náboženství, je sám dostatečným svědectvím pravdy tohoto ústředního principu Bahá’í věrovyznání: „Věz, že když Syn Člověka odevzdal Svůj dech Bohu, celé stvoření hořce zaplakalo. Svou obětí však naplnil všechny stvořené věci novými schopnostmi. Jejich důkazy, jak je dosvědčují všechny národy země, jsou nyní před tebou projeveny. Nejhlubší moudrost, kterou pronesli mudrcové, nejdůmyslnější učení, které kdy mysl odhalila, umění, které vyšlo z těch nejumnějších rukou, vliv projevovaný nejmocnějšími vládci, jsou jen projevy oživující moci uvolněné Jeho všepřevyšujícím, Jeho všepronikajícím a zářícím Duchem. Dosvědčujeme, že když přišel na svět, zaplavil nádherou Své slávy všechny stvořené věci. Skrze Něj byli malomocní vyléčeni z malomocenství zvrácenosti a nevědomosti. Skrze Něj byli vyzdravěni necudní a svéhlaví. Skrze Jeho moc, zrozenou ze Všemohoucího Boha, se otevřely oči slepců a posvětily duše hříšníků… On to jest, který očistil svět. Požehnaný je člověk, který se s tváří ozářenou světlem k Němu obrátil.“
Znamení morální zkázy
Věřím, že už není nutné říci více o úpadku náboženských institucí, jejichž rozklad tvoří důležitý aspekt Formativního období Bahá’í éry. Islám se následkem vzdouvajícího přílivu sekularismu a přímým důsledkem svého deklarovaného a vytrvalého nepřátelství vůči Bahá’u’lláhově Víře potopil do hlubin ponížení, kterého ve své historii zřídkakdy dosahoval. Křesťanství, kvůli příčinám ne zcela nepodobným těm, jež působí v případě jeho sesterské Víry, trvale oslabovalo a v rostoucím měřítku svým dílem přispívalo k procesu všeobecného rozkladu – procesu, který nezbytně musí předcházet podstatné přestavbě lidské společnosti.
Znamení morální zkázy, odlišíme-li je od důkazů úpadku náboženských institucí, vypadají neméně nápadně a významně. Úpadek, který se vetřel do osudů islámských a křesťanských institucí, našel, dá se říci, svůj protějšek v životě a chování jednotlivců, kteří je utvářejí. Ať se podíváme kamkoliv, nezávisle na tom, jak zběžné je naše pozorování činů a slov současné generace, musíme být ohromeni důkazy morálního úpadku, který muži a ženy kolem nás projevují jak jako jednotlivci, tak jako členové celku.
Nemůže být pochyb o tom, že úpadek náboženství jako sociální síly, jehož je zkáza náboženských institucí pouhým vnějším fenoménem, nese hlavní zodpovědnost za tak vážné a tak zjevné zlo. „Náboženství,“ píše Bahá’u’lláh, „je největší ze všech prostředků, jak ustanovit ve světě pořádek a jak mírumilovně uspokojit všechny, kteří v něm žijí. Oslabení pilířů náboženství posiluje ruce nevědomců a činí je troufalými a opovážlivými. Vpravdě, říkám, cokoliv snižuje vznešené postavení náboženství, zvyšuje vzpurnost bezbožných, a výsledkem nemůže být nic jiného než anarchie.“ „Náboženství,“ prohlašuje v další Desce, „ je zářící světlo a nezdolatelná pevnost pro ochranu a blaho národů světa, protože strach z Boha pohání lidi, aby se pevně drželi toho, co jest dobré, a vyhýbali se všemu zlému. Je-li lampa náboženství zastíněna, vyvolá to chaos a zmatek a světla čistoty, spravedlnosti, klidu a míru přestanou zářit.“ „Věz,“ píše ještě v další souvislosti, „že ti, kteří jsou skutečně moudří, připodobňují svět k lidskému chrámu. Stejně jako tělo člověka potřebuje oděv, aby se do něho obléklo, tak musí být tělo lidstva ozdobeno pláštěm spravedlnosti a moudrosti. Jeho rouchem je Zjevení, jež mu udělil Bůh.“
Není tedy divu, že když v důsledku lidské zvrácenosti světlo náboženství v lidských srdcích uhasne a Bohem stanovené Roucho, určené k ozdobě lidského chrámu, je uváženě odhozeno, nastupuje okamžitě žalostný úpadek v osudech lidstva, který ve svých stopách přináší všechna zla, která je svévolná duše schopna projevit. Zvrácenost lidské povahy, ponížení lidského chování, rozklad a rušení lidských institucí se za takových okolností projevují ve svých nejhorších a nejodpornějších stránkách. Lidská povaha je ponížena, vědomí otřeseno, síla disciplíny je uvolněna, hlas lidského svědomí je utišen, smysl pro slušnost a pocit studu je zastřen, pojetí povinnosti, solidarity, vzájemnosti a loajality jsou pokřivena a skutečný pocit mírumilovnosti, radosti a naděje postupně vyprchává.
Takový je, jak můžeme právem přiznat, stav, ke kterému se blíží jednotlivci i instituce. „Nelze najít dva lidi,“ napsal Bahá’u’lláh, když bědoval nad vážným stavem chybujícího lidstva, „o kterých by se dalo říci, že jsou sjednoceni navenek i vnitřně. Projevy neshod a zášti jsou všude zjevné, ačkoliv všichni byli stvořeni k souladu a sjednocení.“ „Jak dlouho,“ volá ve stejné Desce, „bude lidstvo setrvávat ve své svéhlavosti? Jak dlouho bude trvat nespravedlnost? Jak dlouho bude lidem vládnout chaos a zmatek? Jak dlouho budou neshody zmítat tváří společnosti? Běda, větry zoufalství vanou ze všech stran a sváry, které rozdělují a sužují lidský rod, se denně zvětšují.“
Surovost náboženské netolerance, rasové nenávisti a patriotské povýšenosti; rostoucí projevy sobectví, podezřívavosti, strachu a podvodů; rozšíření terorismu, protizákonnosti, opilosti a kriminality; neuhasitelná žízeň po pozemských marnostech, bohatství a radostech a horečnatá honba za nimi; oslabení rodinné soudržnosti; uvolnění rodičovské kontroly; propadnutí luxusním požitkům; nezodpovědný postoj k manželství a následný příliv rozvodů; degenerace umění a hudby; nakažení literatury a zkaženost tisku; rozšíření vlivu a aktivit těch „proroků dekadence“, kteří hlásají nesezdané soužití muže a ženy, kteří kážou filosofii nudismu, kteří skromnost nazývají intelektuální fikcí, kteří odmítají uznat plození dětí za posvátný a prvotní záměr manželství, kteří zavrhují náboženství jako opiát lidí, a kteří by, pokud by se jim povolily otěže, vedli lidský rod zpět k barbarství, chaosu a konečnému zániku – toto jsou význačné charakteristiky dekadentní společnosti, společnosti, která se buď musí znovu zrodit, nebo zahynout.
Kolaps politické a ekonomické struktury
Politicky podobný úpadek, s neméně patrnými důkazy rozpadu a zmatku, lze objevit v době, ve které žijeme – v době, kterou budoucí historikové mohou právem považovat za preambuli k Velkému věku, jehož zlaté dny si můžeme zatím jen nejasně představit.
Zuřivé a násilné události, které v posledních letech napínaly téměř k bodu naprostého kolapsu politickou a ekonomickou strukturu společnosti, jsou příliš početné a komplexní, abych se pokusil v rámci omezení tohoto všeobecného přehledu dojít k přiměřenému ohodnocení jejich povahy. Ani to nevypadá, že by tyto strasti, ať byly jakkoli bolestné, už dosáhly svého vrcholu a uplatnily plnou sílu své destruktivní moci. Celý svět, kdekoliv a jakkoliv jej zkoumáme, nám nabízí smutný a bídný pohled ohromného, oslabeného a skomírajícího organismu, který je trhán politicky a přiškrcován ekonomicky silami, jež přestal kontrolovat či chápat. Velká hospodářská krize, následek nejdrsnějších zkoušek, které lidstvo kdy zakusilo, rozpad Versailleského systému, opětovný výskyt militarismu v těch nejhrozivějších aspektech, selhání rozsáhlých experimentů a nově zrozených institucí k zajištění míru a klidu lidí, tříd a národů, to vše hořce rozčarovalo lidstvo a zlomilo jeho energii. Jeho naděje jsou z velké části otřeseny, jeho vitalita je na poklesu, jeho život je podivně neuspořádán a jeho jednota je kriticky ohrožena.
Zarytá nenávist a rostoucí rivalita na evropském kontinentu už zase řadí jeho osudem pronásledované lidi a národy do kombinací, jimž je předurčeno, aby uspíšily nejstrašnější a nejneúprosnější strasti, jež lidstvo na své dlouhém seznamu mučednictví podstoupilo. Na severoamerickém kontinentu ekonomická krize, rozpad průmyslu, rozšířená nespokojenost s nezdařenými pokusy navrženými ke znovu přizpůsobení nevyvážené ekonomiky a neklid a strach vyvolaný možností politického zapletení v Evropě a v Asii, byly předzvěstí příchodu toho, což se může snadno ukázat jako jedna z nejkritičtějších fází historie americké republiky. Asie, stále ve velké míře v sevření jedné z nejpřísnějších zkoušek, které v nedávné historii zakusila, se na svých východních hranicích ocitá v ohrožení útokem sil, jež hrozí zesílením bojů, které musí nakonec rostoucí nacionalismus a industrializace jejích emancipovaných ras vyvolat. V srdci Afriky plápolá oheň ukrutné a krvavé války – války, které, ať už bude její výsledek jakýkoliv, je dáno, aby svým celosvětovým ohlasem, uplatňovala nejrušivější vliv na rasy a národy tmavé barvy pleti.
S ne méně než deseti milióny ozbrojených lidí, vycvičených a vyškolených k použití těch nejodpornějších destruktivních strojů, jaké věda vynalezla; s třikrát tak velkým počtem lidí rozčilených a rozmrzelých vládou cizích ras; se stejně obrovskou armádou rozhořčených občanů bez možnosti obstarat si materiální zboží a základní potřeby, které ostatní vědomě ničí; s ještě větší masou lidských bytostí sténajících pod tíhou stále rostoucího vyzbrojování a ochuzených skutečným kolapsem mezinárodního obchodu – s těmito společenskými zly to vypadá, že lidstvo skutečně vstupuje na nejzažší okraj nejbolestivější fáze své existence.
Je s podivem, že v jednom z nedávných prohlášení, vydaných jedním z vynikajících evropských ministrů, se záměrně objevilo toto varování: „Pokud ve velkém měřítku v Evropě opět vypukne válka, musí vzápětí přivodit zhroucení civilizace, jak ji známe. Slovy nedávno zesnulého lorda Bryce: „Jestliže neukončíte válku, válka ukončí vás.“ „Chudá Evropa je ve stavu neurastenie…,“ je svědectví jedné z nejvýznačnějších osob mezi současnými diktátory. „Ztratila svou zotavující moc, vitální sílu soudržnosti, syntézy. Další válka by nás zničila.“ „Je možné,“ píše jeden z nejpřednějších a nejvzdělanějších hodnostářů křesťanské církve, „že v Evropě bude muset přijít ještě jeden velký konflikt, aby byla konečně jednou provždy ustanovena mezinárodní autorita. Tento konflikt bude nejstrašnější ze strašných, a možná že tato generace bude povolána k oběti stovek tisíců životů.“
Katastrofické selhání konferencí o odzbrojení a ekonomických konferencí; překážky bránící jednáním o omezení válečného námořnictva; odstoupení dvou nejmocnějších a nejvyzbrojenějších národů světa z činnosti a členství ve Společnosti národů; neobratnost parlamentního systému vlády, jak ji prokázal poslední vývoj v Evropě a Americe; neschopnost vůdců a představitelů komunistického hnutí obhájit tak vychvalovaný princip diktatury proletariátu; rizika a strádání, jimž vládci totalitních států vystavili v nedávných letech své poddané – všechno toto beze stínu pochybnosti ukazuje nemohoucnost současných institucí zabránit pohromám, které lidskou společnost stále více ohrožují. Co zbývá, může se právem ptát zmatená generace, co by mohlo napravit rozštěpení, které se neustále rozšiřuje a které ji může kdykoliv pohltit?
Obklíčeni ze všech stran kumulativními projevy rozpadu, nepokojů a úpadku začínají vážně uvažující muži a ženy v téměř všech společenských vrstvách pochybovat o tom, jestli se společnost, tak jak je nyní organizována, může sama svým úsilím bez pomoci vymanit z bahna, do kterého postupně upadá. Každý systém mimo sjednocení lidského rodu byl vyzkoušen, opakovaně zkoušen a bylo zjištěno, že není dostatečně uspokojivý. Války se znovu a znovu vedly a scházely se nespočetné konference, na kterých se rokovalo. Smlouvy, pakty a dohody se velice pečlivě dojednávaly, uzavíraly a revidovaly. Vládní systémy se trpělivě testovaly, neustále přetvářely a nahrazovaly. Ekonomické plány přestavby se opatrně sestavovaly a úzkostlivě prováděly. A přesto krize stíhala krizi a rychlost, s jakou nebezpečně nestabilní svět upadá, se odpovídajícím způsobem zvyšovala. Otevřená propast hrozí, že v jedné společné katastrofě obsáhne spokojené i nespokojené národy, demokracie a diktatury, kapitalisty a pracující, Evropany a Asiaty, židy a pohany, bílé a barevné. Rozzlobená Prozřetelnost, což může cynik snadno pozorovat, ponechala nešťastnou planetu jejímu osudu a určila neodvolatelně její zkázu. Bolavě zkoušené a rozčarované lidstvo bezpochyby ztratilo svůj směr a zdálo by se, že také svou víru a naději. Bez dohledu pastýře a bez vize se vznáší na pokraji katastrofy. Zdá se, že jím proniká pocit osudovosti. Stále se prohlubující ponurá temnota se usazuje na jeho osudu, jak ustupuje dále a dále od vnějšího okraje nejtemnější zóny jeho rozbouřeného života a proniká přímo k jeho srdci.
A přesto, i když se stíny stále prohlubují, nemůžeme snad tvrdit, že se záblesky naděje, jiskřící přerušovaně na mezinárodním horizontu, čas od času neobjevují, aby zmírnily temnotu, která obklopuje lidstvo? Bylo by nepravdivé tvrdit, že ve světě otřesené víry a zneklidněných myšlenek, ve světě stále rostoucího zbrojení, neuhasitelné nenávisti a soupeření, nelze rozeznat jakkoliv nestálý pokrok sil, které pracují v souladu s duchem doby? Ačkoliv velký pokřik vydávaný poválečným nacionalismem je každým dnem stále hlasitější a stále naléhavější, Společnost národů je zatím ještě ve svém zárodečném stavu a bouřkové mraky, které se stahují, mohou na čas naprosto zastínit její pravomoci a vyhladit její aparát, přesto směr, kterým tato instituce pracuje, je nanejvýš významný. Hlasy, které se od jejího počátku pozvedávaly, úsilí, které bylo vynaloženo, práce, která již byla dokončena, naznačují vítězství, kterých má tato v současnosti vytvářená instituce, nebo jakýkoliv jiný orgán, který by ji mohl nahradit, dosáhnout.
Bahá’u’lláhův princip kolektivní bezpečnosti
Všeobecná Smlouva o bezpečnosti byla ústředním cílem, ke kterému směřovalo veškeré úsilí od vzniku Společnosti národů. Smlouvu o zárukách, kterou zvažovali její členové v počátečních etapách jejího vývoje a o níž diskutovali; debatu o Ženevském protokolu, jehož projednávání později vyvolalo mezi národy, jak členskými státy Společnosti, tak nečleny, prudké spory; následný návrh na Spojené státy evropské a návrh na ekonomické sjednocení tohoto kontinentu; a v neposlední řadě politiku sankcí, zavedenou jejími členy, lze považovat za nejvýznačnější mezníky její pestré historie. Fakt, že ne méně než padesát států světa, které jsou všechny členy Společnosti národů, po zralé úvaze uznaly a byly podníceny vyslovit svůj verdikt proti činům agrese, které podle jejich mínění úmyslně spáchal jeden z jejich spolučlenů, jedna z nejpřednějších mocností Evropy; že z velké části souhlasily s uvalením kolektivních sankcí na usvědčeného agresora a dokázaly vykonat tohoto rozhodnutí, je bezpochyby událostí, která nemá v lidských dějinách obdoby. Poprvé v dějinách lidstva byl opravdově zvažován, diskutován a otestován systém kolektivní bezpečnosti, nastíněný Bahá’u’lláhem a vysvětlený ‘Abdu’l-Baháem. Poprvé v dějinách bylo oficiálně uznáno a veřejně stanoveno, že k efektivnímu zavedení tohoto systému kolektivní bezpečnosti jsou nezbytné síla a pružnost – síla zahrnující použití přiměřené ozbrojené moci k zajištění účinnosti navrženého systému a pružnost k zajištění aparátu, který byl vynalezen, aby naplňoval zákonné potřeby a cíle svých poškozených podpůrců. Národy světa poprvé v lidských dějinách vynaložily zkušební snahy k převzetí společné odpovědnosti a k doplnění svých slovních závazků skutečnou přípravou společné akce. A ještě, poprvé v dějinách hnutí veřejného mínění projevilo svou podporou verdiktu, který vyslovili vůdcové a představitelé států a souhlasilo s opatřením společné akce při provádění takového rozhodnutí.
Jak jasně a prorocky musí zaznívat slova pronesená Bahá’u’lláhem ve světle posledního mezinárodního vývoje: „Buďte jednotni, ó shromáždění vládců světa, neboť pak bouře neshod utichne mezi vámi a vaše národy naleznou klid. Jestliže kterýkoliv z vás pozvedne zbraně proti jinému, povstaňte proti němu všichni, protože to není nic než zjevná spravedlnost.“ „Musí přijít doba,“ napsal, když naznačoval zkušební snahy, které byly nyní vynaloženy, „kdy naléhavá nezbytnost pro svolání obrovského, všechny zahrnujícího shromáždění bude všeobecně uznána. Vládcové a králové země se ho nutně musí zúčastnit a podílejíce se na jeho poradách, musí zvažovat takové způsoby a prostředky, které položí základy světového Velkého míru mezi lidmi… Pokud kterýkoliv král pozvedne zbraně proti druhému, musí všichni jednotně povstat a zabránit mu v tom.“
„Vládcové světa,“ píše ‘Abdu’l-Bahá při rozpracovávání tohoto tématu, „musí uzavřít zavazující dohodu a přijmout smlouvu, jejíž ustanovení musí být přiměřená, neporušitelná a konečná. Musí ji vyhlásit do celého světa a získat pro ni souhlas celého lidského rodu… Všechny síly lidstva se musí zmobilizovat pro zajištění stability a trvalosti této největší Smlouvy… Základní princip tohoto závazného Paktu by měl být určen tak, aby v případě, že jakákoliv vláda později poruší jakékoliv z jeho ustanovení, všechny vlády na zemi by měly povstat a přinutit ji k naprostému podrobení, ba lidský rod jako celek by se měl odhodlat, aby s veškerou silou a mocí tuto vládu zničil.“
Nemělo by být naprosto žádných pochyb, že všechno, čeho bylo dosud dosaženo, jakkoliv je to v dějinách lidstva významné a bezprecedentní, ani v nejmenším nedosahuje základních požadavků systému, které tato slova naznačují. Společnosti národů, jak pozorují její odpůrci, stále schází univerzalita, která je předpokladem trvalého úspěchu účinného urovnávání mezinárodních sporů. Spojené státy americké, její původce, se jí zřekl a stále se drží stranou, zatímco Německo a Japonsko, které se řadily mezi její nejsilnější přívržence, opustily její věc a přestaly být jejími členy. Jiní budou tvrdit, že rozhodnutí, ke kterým dospěli, a akce, které se uskutečnily, by se měly považovat spíše za velkolepé gesto než za přesvědčivý důkaz mezinárodní solidarity. Další mohou tvrdit, že ačkoliv byl vysloven takový verdikt a byly uzavřeny takové závazky, společná akce musí nakonec ve svém konečném záměru selhat a že Společnost sama bude zahubena a zavalena záplavou strastí, které mají postihnout celý lidský rod. Ať už je tomu jakkoliv, význam již učiněných kroků nelze přehlížet. Ať je současný status Společnosti nebo výsledek jejího historického verdiktu jakýkoliv, ať jsou zkoušky a nezdary, kterým v blízké budoucnosti musí čelit a které musí snášet, jakékoliv, musí se uznat fakt, že tak důležité rozhodnutí označuje jeden z nejvýznačnějších milníků na dlouhé a strastiplné cestě, která ji musí přivést k cíli, ke stavu, kdy jednota veškerého uskupení národů bude vedoucím principem mezinárodního života.
Tento historický krok je však jen slabým zábleskem v temnotě, která obklopuje zneklidněné lidstvo. Může se snadno ukázat, že to není nic víc než pouhé jiskra, prchavý odlesk uprostřed stále se prohlubujícího zmatku. Proces rozpadu musí neúprosně pokračovat a jeho sžíravý vliv musí pronikat hlouběji a hlouběji k samotnému jádru rozpadajícího se věku. Před tím, než se zápasící národy, vyznání, třídy a rasy lidstva stmelí ve zkoušce univerzálního utrpení a než projdou výhní nelítostného soužení, aby se přetavily do jednoho organického společenství, jednoho nesmírného, sjednoceného a harmonicky fungujícího systému, bude ještě nutné projít nesmírným utrpením. Nepředstavitelně děsivá protivenství, netušené krize a povstání, válka, hladomor a mor se docela dobře mohou spojit, aby vryly do duše ignorující generace ty pravdy a zásady, které s opovržením odmítla uznat a následovat. Paralýza bolestivější, než jakou až dosud zakusila, musí plíživě zachvátit a dále postihnout strukturu zlomené společnosti před tím, než bude moci být přebudována a obnovena.
„Civilizace,“ píše Bahá’u’lláh, „tak často vychvalovaná vzdělanými představiteli umění a věd, přinese lidem velké zlo, pokud se jí umožní, aby překročila hranice umírněnosti… Pokud bude přivedena do krajnosti, ukáže se civilizace jako bohatý zdroj zla, tak jako byla zdrojem dobra, pokud se držela v mezích umírněnosti… Blíží se den, kdy její plamen bude sžírat města, kdy Jazyk Vznešenosti pronese: ,Království náleží Bohu, Všemohoucímu, Velebnému!‘“ Dále vysvětluje: „Od doby, kdy byla zjevena Súrij-i-Ra’ís (Deska Ra’ísovi) do současnosti, se svět neutišil a ani srdce jeho národů nebyla v klidu… Jeho nemoci se blíží stádiu naprosté bezmocnosti, protože pravému Lékaři je bráněno podat lék, zatímco na nezkušené praktiky se pohlíží příznivě a je jim přiřknuta naprostá svoboda jednat. Prach pobouření zastínil srdce lidí a oslepil jejich oči. Zakrátko postřehnou následky toho, co jejich ruce napáchaly ve Dni Božím.“ „Toto je Den,“ opět píše, „kdy země vydá své zvěsti. Vykonavatelé nepravostí jsou její přítěží… Volající zakřičel a lidé byli roztrháni, tak velká byla zuřivost Jeho hněvu. Lidé na levici vzdychají a pláčou. Lidé na pravici obývají vznešená obydlí; zhluboka pijí Víno, které je vskutku životem z rukou nadevše Milosrdného a jsou, vpravdě, blažení.“
Společenství Největšího Jména
Kdo jiný může být ten blažený než společenství Největšího Jména, jehož svět objímající, stále se konsolidující činnosti tvoří jediný integrující proces ve světě, jehož instituce, světské i náboženské, z větší části zanikají? Vskutku jsou „lidmi na pravici“, jejichž „vznešené obydlí“ je usazeno na základech Bahá’u’lláhova Světového řádu – Archy věčné spásy v tomto nejbolestivějším Dni. Oni jediní ze všech příbuzenstev země mohou mezi zmatkem bouřlivého věku rozeznat Ruku Božího Vykupitele, která načrtá jeho směr a řídí jeho osudy. Pouze oni jsou si vědomi neslyšného růstu této uspořádané světové obce, jejíž látku sami utkávají.
Vědomi si svého velkého poslání, přesvědčeni o schopnosti své Víry budovat společnost, se nezastrašeni a nevyděšeni derou vpřed ve svém úsilí o vytvoření a zdokonalení nezbytných nástrojů, s jejichž pomocí může dozrát a rozvíjet se zárodek Bahá’u’lláhova Světového řádu. Tento pomalý a nenápadný budovatelský proces, jemuž je zcela zasvěcen život celosvětového Bahá’í společenství, představuje jedinou naději sklíčené společnosti. Vždyť tento proces uvádí do pohybu tvořivý vliv Božího neměnného Záměru a vyvíjí se v rámci Správního řádu Jeho Víry.
Ve světě s narušenou strukturou politických a sociálních institucí, se zatemnělou vizí, zmateným svědomím, s náboženskými systémy, které jsou bez energie a ztratily svou účinnost, se tento hojivý Činitel, kvasící Moc, velice živá a vše pronikající stmelující Síla tvaruje, krystalizuje do institucí, mobilizuje své síly a připravuje se na duchovní dobývání a úplné vykoupení lidstva. Ačkoliv je společenství, které ztělesňuje její ideály, malé a její přímý a hmatatelný přínos není dosud příliš patrný, přesto jsou možnosti, kterými byla obdařena a s jejichž pomocí je jí dáno obrodit jednotlivce a přebudovat zlomený svět, nevyčíslitelné.
Po téměř století, mezi hlukem a vřavou rozrušeného věku a přes nepřetržité perzekuce, kterým byli podrobováni její vůdci, instituce a následovníci, si dokázala zachovat svou identitu, posilovat svou stabilitu a sílu, udržovat svou organickou jednotu, zachovat neporušenost svých zákonů a principů, vystavět svou obranu a rozšířit a zkonsolidovat své instituce. Početné a mocné byly síly, vnější i vnitřní, které se spikly v zemích vzdálených i blízkých, aby uhasily její světlo a skoncovaly s jejím svatým jménem. Někteří odpadli od jejích principů a hanebně zradili její věc. Další proti ní vychrlili ty nejhněvivější kletby, jež jsou roztrpčení vůdci kterékoli náboženské instituce schopni vyslovit. Další ji zahrnuli soužením a pokořením, které může zasadit jen svrchovaná autorita v plné síle.
Jediné, v co její nepokrytí i utajení nepřátelé snad mohli doufat, bylo zpomalení jejího růstu a chvilkové zastření jejího záměru. Čeho skutečně dosáhli, bylo očištění jejího života, jeho vyburcování do ještě větších hlubin, elektrizování její duše, očištění jejích institucí a upevnění její jednoty. Nikdy nemohli vytvořit rozkol - stálé rozštěpení v obrovské mase jejích přívrženců.
Ti, kteří zradili její věc, její vlažní a zbabělí podporovatelé, zvadli a spadli jako suché listí, bezmocni zastínit její záři či ohrozit její strukturu. Její nejnesmiřitelnější nepřátelé, kteří ji napadli zvenčí, byli zbaveni moci a nanejvýše udivujícím způsobem se naplnila jejich zkáza. Persie byla první, která ji potlačovala a vzdorovala jí. Její monarchové ostudně padli, její dynastie zkolabovala, jejich jména byla prokleta, hierarchie, která byla jejich spojencem a podpěrou jejich upadajícího státu, byla naprosto zdiskreditována. Turecko, které třikrát poslalo jejího Zakladatele do vyhnanství a uvalilo na Něj kruté a doživotní uvěznění, prošlo jednou z nejtvrdších zkoušek a dalekosáhlých revolucí, kterou kdy jeho dějiny zaznamenaly, a jedno z nejmocnějších císařství se scvrklo do malé asijské republiky, jeho sultanát byl vyhlazen, jeho dynastie svržena, jeho kalifát, nejmocnější instituce islámu, zrušen.
Mezitím Víra, která byla objektem takových obludných zrad a cílem tak bolestných útoků, sílila a sílila, razila si cestu vpřed, nezlomená a nerozdělená ranami, které utržila. Uprostřed zkoušek naplňovala své loajální následovníky takovým odhodláním, jaké nemůže podkopat žádná, jakkoliv hrozivá, překážka. Zapálila v jejich srdcích víru, kterou žádné neštěstí, jakkoliv neblahé, nemůže uhasit. Naplnila jejich srdce nadějí, kterou žádná síla, jakkoliv odhodlaná, nemůže otřást.
Světové náboženství
Bahá’u’lláhova Víra se přestala označovat za hnutí, spolek a podobně – tedy označeními, která byla hrubě nespravedlivá vůči jejímu stále se rozvíjejícímu systému – distancovala se od takových pojmenování jako Bábí sekta, asijský kult a odnož šíitského islámu, kterými si ji navykli popisovat nevědomci a svévolníci, odmítla nálepku pouhé životní filosofie nebo eklektického kódu etického chování či pouhého nového náboženství. Bahá’u’lláhově Víře se nyní viditelně daří projevovat svůj nárok a právo být považována za světové náboženství, které má, až se čas naplní, získat status celosvětového Společenství národů, které bude zároveň nástrojem a strážcem Největšího míru, jak jej vyhlásil její Autor. Nejen že si nepřeje přidat se k počtu náboženských systémů, jejichž protichůdné projevy loajality narušovaly po tolik generací mír lidstva, tato Víra naopak vštěpuje každému svému přívrženci novou lásku k různým náboženstvím zastoupeným v jeho oblasti a ryzí uznání jejich základní jednoty.
„Je to jako široké obejmutí,“ takové je svědectví členky královské rodiny o jejím nároku a postavení, „obejmutí, které svolává k sobě všechny, kteří dlouho hledali slova naděje. Přijímá všechny velké Proroky, kteří přišli před ní, neničí žádné z ostatních vyznání a nechává všechny dveře dokořán.“ „Bahá’í učení,“ dále píše, „přináší duši mír a srdci naději. Pro ty, kteří hledají ujištění, jsou slova Otce jako fontána v poušti po dlouhé cestě.“ „Jejich spisy,“ dosvědčuje v dalším prohlášení odkazujícím na Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa, „jsou velikým voláním po míru, který dosahuje za všechna omezení hranic, přesahuje všechny neshody o liturgiích a dogmatech… Odkaz, který nám Bahá’u’lláh a Jeho syn ‘Abdu’l-Bahá předali, je skvostný. Nesdělili ho agresivně, protože věděli, že klíček věčné pravdy, který leží v jeho jádře, nemůže než zapustit kořeny a rozšířit se.“ „Pokud se někdy setkáte se jmény Bahá’u’lláh nebo ‘Abdu’l-Bahá,“ je její závěrečná snažná prosba, „neodkládejte jejich spisy. Prozkoumejte jejich Knihy a nechejte, aby se jejich překrásná, mír přinášející a lásku tvořící slova a poučení vnořila do vašich srdcí tak, jako se vnořila do mého.“
Bahá’u’lláhova Víra vstřebala, díky své tvořivé, usměrňující a povznášející energii, rozmanité rasy, národnosti, vyznání a třídy, které hledaly její stín a přísahaly neochvějnou věrnost její věci. Změnila srdce svých stoupenců, spálila jejich předsudky, utišila jejich vášně, pozvedla jejich chápání, zušlechtila jejich motivy, sloučila jejich úsilí a transformovala jejich názory. Zachovala jejich patriotismus a ochránila jejich méně univerzální projevy loajality, přesto z nich učinila milovníky lidstva a přesvědčené zastánce jeho nejlepších a pravých zájmů. Zachovala nedotčenu víru v božský původ jejich příslušných náboženství, avšak jim umožnila, aby viděli základní záměr těchto náboženství, objevili jejich podstatné body, rozpoznali jejich následnost, jejich vzájemnou závislost, jejich celistvost a jednotu a uznali pouto, které je k ní podstatným způsobem váže. Tato všeobecná, všepřesahující láska, kterou cítí následovníci Bahá’í Víry ke svým spoluobčanům jakékoliv rasy, vyznání, třídy či národnosti, není záhadná a ani nelze říci, že byla uměle vyvolána. Je spontánní a je nefalšovaná. Ti, jejichž srdce jsou zapálena energizujícím vlivem Boží tvořivé lásky, chovají Jeho bytosti v lásce kvůli Němu a v každé lidské tváři vidí znamení odrazu Jeho slávy.
O takových lidech může být vskutku řečeno, že pro ně „je každá cizí země vlastí a každá vlast cizí zemí.“ Protože jejich občanství, a na to se nesmí zapomínat, je v Království Bahá’u’lláha. Přestože jsou ochotni sdílet až do nejzažší míry dočasná dobrodiní a prchající radosti, které nabízí tento pozemský život, přestože dychtí po tom, aby se účastnili každé činnosti, která vede k bohatosti, štěstí a spokojenosti tohoto života, nemohou ani na okamžik zapomenout, že to je jen pomíjivá, velmi krátká etapa jejich bytí, že ti, kteří ho žijí, jsou pouze poutníky a pocestnými, jejichž cílem je Nebeské město a jejichž domovem je Země nekončící radosti a jasnosti.
Ač jsou loajální ke svým příslušným vládám, ač se hluboce zajímají o všechno, co má vliv na jejich bezpečnost a blahobyt, ač dychtí po tom, aby se podíleli na všem, co podporuje jejich nejlepší zájmy, Víra, s níž se Bahá’u’lláhovi následovníci ztotožňují, je tou, o níž pevně věří, že ji Bůh vysoko pozvedl nad útoky, frakce a spory politické arény. Svou Víru chápou jako zásadně nepolitickou, nadnárodní svou povahou, přísně nestranickou a zcela distancovanou od nacionalistických ambicí, cílů a záměrů. Taková Víra nezná rozdělení tříd či stran. Podřizuje, beze slov a bez váhání, každý individuální zájem, ať osobní, regionální či národní, výsostným zájmům lidstva, s pevným přesvědčením, že ve světě vzájemně závislých národů a národností se prospěchu části dosahuje nejlépe prospěchem celku a že dílčím součástem nelze prokázat žádný trvalý prospěch, jsou-li obecné zájmy samotného celku ignorovány či zanedbávány.
Není divu, že Bahá’u’lláhovo Pero při předjímání současného stavu lidstva zjevilo tato výstižná slova: „Nechť se nepyšní ten, kdo miluje svou vlastní zemi, ale ten, kdo miluje celý svět. Země je jediným domovem a lidstvo jeho občany.“ A dále: „Ten je skutečným člověkem, kdo se dnes zasvětí službě celému lidskému rodu.“ „Mocí uvolněnou těmito vznešenými slovy,“ vysvětluje, „propůjčil ptákům lidských srdcí nový impuls a udal jim nový směr a zahladil z Boží Svaté knihy každý náznak omezení.“
Bahá’í pevně věří, že jejich Víra je navíc konfesijně nestranná, nesektářská a zcela oddělená od každého církevního systému, ať má jakoukoliv formu, původ či druhy činnosti. O žádné církevní organizaci, s jejími vyznáními, jejími tradicemi, omezeními a výlučným názorem, nemůže být řečeno (tak jako v případě všech existujících politických frakcí, stran, systémů a programů), že je ve všech aspektech v souladu se základními principy Bahá’í věrovyznání. S některými principy a ideály, jež oživují politické a náboženské instituce, může bezpochyby každý svědomitý následovník Bahá’u’lláhovy Víry ochotně souhlasit. S žádnou z těchto institucí se však nemůže ztotožnit, ani nemůže bezvýhradně schvalovat vyznání, principy a programy, na kterých jsou založeny.
Jak může taková Víra, mělo by se mít nadto na paměti, jejíž Bohem stanovené instituce byly založeny v oblasti jurisdikce alespoň čtyřiceti různých zemí, ve kterých se politiky a zájmy vlád stále střetávají a každým dnem jsou spletitější a zmatenější, uspět v tom, aby zachovala neporušenost svého učení a uchránila jednotu svých následovníků, povolí-li svým přívržencům, jednotlivě nebo jako organizovaným radám, aby se zaplétali do politické činnosti? Jak může zajistit vitální, nepřerušený a klidný rozvoj svých rozšiřujících se institucí? Jak se může Víra, jejíž větvoví ji přivedlo do kontaktu se vzájemně neslučitelnými náboženskými systémy, sektami a náboženskými přesvědčeními, dostat do postavení, aby vyžadovala nepodmíněnou věrnost od těch, které usiluje zapojit do svého Bohem určeného systému, povolí-li přitom svým přívržencům upsat se zastaralým obřadům a doktrínám? Jak se může vyhnout stálým třenicím, nepochopením a sporům, které musí formální přijetí členství, na rozdíl od společenského styku, nevyhnutelně zplodit?
S rozšiřováním a konsolidací jejich Správního řádu musejí zastánci Bahá’u’lláhovy Věci prosazovat a pozorně uplatňovat tyto řídící a regulující principy Bahá’í věrovyznání. Naléhavé potřeby pomalu se krystalizující Víry jim ukládají povinnost, které se nemohou vyhnout, zodpovědnost, které nemohou uniknout.
Nezanedbávají ani naléhavou povinnost, aby vedle principů stanovených Bahá’u’lláhem, dodržovali a uváděli v platnost zákony, které jedny jako druhé tvoří základní schéma institucí, na kterém se v konečném důsledku musí zakládat struktura Jeho Světového řádu. Aby ukázala jejich užitečnost a účinnost, aby je prováděla a aplikovala, aby zachovávala jejich integritu, aby pochopila jejich důsledky a aby napomáhala jejich šíření, vynakládají Bahá’společenství na Východě, a nedávno i na Západě, největší úsilí a jsou ochotna, pokud to bude nutné, přinést jakékoliv oběti, které budou požadovány. Není daleko den, kdy v jistých zemích Východu, ve kterých náboženská společenství vykonávají jurisdikci v osobních záležitostech, budou Bahá’í rady povolány k převzetí své zodpovědnosti a povinností přenesených na oficiálně vytvořené Bahá’í soudy. Budou zmocněny, aby v záležitostech jako je sňatek, rozvod a dědictví vykonávaly a aplikovaly v rámci svých příslušných pravomocí a se svolením vládních úřadů takové zákony a nařízení, které byly výslovně stanoveny v jejich Nejsvětější knize.
Vedle těchto trendů a činností, které její evoluce nyní odhaluje, ukázala Bahá’u’lláhova Víra, v jiných sférách, a všude tam, kam pronikla záře jejího světla, vliv své soudržné síly, své integrující moci, svého nezlomného ducha. Ve vybudování a zasvěcení svého Domu uctívání v srdci severoamerického kontinentu; ve výstavbě a znásobení jejích správních centrál v zemi jejího zrodu a v přilehlých zemích; ve vypracování legálních nástrojů určených k ochraně a řízení společenského života jejích institucí; ve shromažďování přiměřených materiálních i kulturních zdrojů na každém kontinentě světa; v darovaných pozemcích, které pro sebe vytvořila v blízkém okolí Svatyní ve svém světovém centru; v úsilí, které je vynakládáno na sbírání, ověření a systematizaci spisů jejích Zakladatelů; v opatřeních, která se podnikají pro získání historických míst spojených s životem jejího Předchůdce a jejího Autora, jejích hrdinů a mučedníků; v základech, které jsou pokládány pro postupné formování a zakládání vzdělávacích, kulturních a humanitárních institucí; v energickém úsilí, které se vyvíjí na ochranu povahy, podnícení iniciativy a koordinaci celosvětové činnosti její mládeže; v mimořádné vitalitě, se kterou její hrdinní obránci, její zvolení představitelé, její cestující učitelé a průkopníci obhajují její věc, rozšiřují její hranice, obohacují její literaturu a posilují základnu jejích duchovních vítězství a triumfů; v uznání, jež byly v některých případech vládní úřady podníceny udělit orgánům jejích místních a národních představitelů, což jim pak umožnilo legální registraci své rady, založení svých podpůrných institucí a ochranu svých darovaných pozemků; ve vybavení, která tytéž úřady souhlasily udělit jejím svatyním, jejím zasvěceným stavbám a vzdělávacím institucím; v nadšení a odhodlání, s nimiž některá společenství, která byla těžce zkoušena a pronásledována, znovu započínají svou činnost; ve spontánních holdech, jež skládají členové královských rodin, princové, státníci a učenci vznešenosti její věci a postavení jejích Zakladatelů – v tomto všem, tak jako v mnoha dalších věcech, dokazuje Bahá’u’lláhova Víra nade vši pochybnost svou energičnost a schopnost působit proti rozkladným vlivům, jimž jsou podrobeny náboženské systémy, morální měřítka a politické a sociální instituce.
Od Islandu k Tasmánii, od Vancouveru k Čínskému moři se šíří zář a prodlužuje se větvoví tohoto svět obklopujícího Systému, tohoto mnohobarevného a pevně spleteného Bratrství, naplňujícího každého muže a ženu, které získalo pro svou věc, vírou, nadějí a energií, které dávno ztratila svévolná generace a jež nemá moc obnovit. Ti, kteří vládnou bezprostředním osudům souženého světa, ti, kteří jsou zodpovědní za jeho chaotický stav, jeho obavy, pochyby a jeho trápení, udělají dobře, když ve svém zmatku upřou zrak a zváží ve svém srdci důkazy této zachraňující milosti Všemohoucího, která je v jejich dosahu – milosti, která může ulehčit jejich břemenu, rozptýlit jejich zmatek a osvítit jejich stezku.
Boží odplata
Celé lidstvo sténá, umírá, aby bylo zavedeno k jednotě a ukončilo svá odvěká muka. A přesto tvrdošíjně odmítá přijmout světlo a uznat svrchovanou autoritu té jediné Moci, která ho může vymanit z komplikací a odvrátit politováníhodnou pohromu, která ho hrozí zaplavit.
Neblahý je vskutku hlas Bahá’u’lláha, který zní z těchto prorockých slov: „Ó vy národy světa! Vpravdě vězte, že vás stíhá nepředvídaná pohroma a že na vás čeká bolestná odplata. Nemyslete si, že to, co jste spáchali, je smazáno před Mým pohledem.“ A dále: „Určili jsme vám čas, ó národy. Pokud selžete a v určenou hodinu se neobrátíte k Bohu, On se vás, vpravdě, chopí násilím a způsobí bolestné utrpení, jež vás napadne ze všech stran. Jak přísný je, vpravdě, trest, kterým vás pak váš Pán vytrestá!“
Musí lidstvo, jež je už nyní tak trýzněné, postihovat stále bolestivější soužení před tím, než ho jeho očisťující vliv připraví na vstup do nebeského Království, které má být založeno na zemi? Musí být začátek tak nesmírné, tak jedinečné, tak osvícené éry v lidských dějinách uveden tak velkou katastrofou v lidských záležitostech, která připomíná, ba překoná děsivý pád římské civilizace v prvních staletích křesťanské éry? Musí série nesmírných křečí pohnout a roztřást lidský rod před tím, než bude Bahá’u’lláh usazen na trůn v srdcích a svědomí mas, než bude Jeho nesporná nadvláda všeobecně uznávána a vznešená stavba Jeho Světového řádu postavena a vybudována?
Dlouhá období kojenectví a dětství, kterými musel lidský rod projít, ustupují do pozadí. Lidstvo nyní prožívá zmatky nezaměnitelně spojené s nejbouřlivějším stádiem jeho vývoje, stádiem dospívání, kdy impulsívnost mládí a jeho horlivost dosahují vrcholu a musí být postupně nahrazeny klidem, moudrostí a zralostí, které charakterizují stádium dospělosti. Tehdy lidský rod dosáhne úrovně zralosti, která mu umožní získat všechen potenciál a schopnosti, na kterých musí jeho konečný rozvoj záviset.
Světová jednota je cílem
Sjednocení celého lidstva je charakteristickým znakem stádia, do kterého lidská společnost nyní vstupuje. Jednota rodiny, kmene, městského státu a národa byla postupně vyzkoušena a plně ustanovena. Světová jednota je cílem, o který usoužené lidstvo nyní usiluje. Budování států skončilo. Anarchie vrozená státní suverenitě se blíží ke svému vrcholu. Svět dospívající do své zralosti se musí vzdát tohoto fetiše, uznat jednotu a celistvost lidských vztahů a jednou provždy založit aparát, který může nejlépe ztělesňovat tento základní princip jeho života.
„Nový život,“ prohlašuje Bahá’u’lláh, „se v tomto věku probouzí v národech země, a přesto žádný neobjevil jeho příčinu, ani si neuvědomil jeho záměr.“ „Ó děti lidí,“ takto oslovuje Svou generaci, „základním cílem oživujícím Víru Boha a Jeho Náboženství je chránit zájmy a podporovat jednotu lidského rodu… To je přímá stezka, pevný a nepohnutelný základ. Změny a nahodilosti světa nemohou nikdy narušit sílu čehokoliv, co je vybudováno na tomto základě, a ani proběhnutí nesčetných století nemůže podkopat jeho stavbu.“ „Blahobytu lidstva,“ prohlašuje, „jeho míru a bezpečnosti nelze dosáhnout, pokud a dokud nebude pevně ustanovena jeho jednota.“ „Tak mocné je světlo jednoty,“ dosvědčuje dále, „že může ozářit celou Zemi. Jediný pravý Bůh, Ten, který zná všechny věci, Sám dosvědčuje pravdu těchto slov… Tento cíl převyšuje všechny ostatní cíle a tato snaha je králem všech snah.“ „Ten, který je vaším Pánem, Nejmilosrdnějším,“ napsal, „s láskou opatruje ve Svém srdci touhu spatřit celý lidský rod jako jedinou duši a jediné tělo. Pospěšte a získejte svůj díl Boží laskavé milosti a slitování v tento Den, který zastiňuje všechny další stvořené dny.“
Jednota lidského rodu, jak ji předvídal Bahá’u’lláh, předpokládá založení celosvětového společenství národů, ve kterém jsou všechny národy, rasy, vyznání a třídy těsně a trvale sjednoceny a ve kterém je autonomie jeho členských států a osobní svoboda a iniciativa jednotlivců, kteří je tvoří, jednoznačně a úplně zaručena. Takové společenství národů se musí, pokud si ho můžeme představit, skládat ze světového zákonodárného orgánu, jehož členové budou, jako zplnomocněnci celého lidstva, vykonávat konečnou kontrolu nad celkovými zdroji všech začleněných národů a budou ustanovovat takové zákony, které budou vyžadovány k tomu, aby upravovaly život, uspokojovaly potřeby a urovnávaly vztahy mezi všemi národy a rasami. Světová exekutiva, podporována mezinárodními ozbrojenými silami, bude uskutečňovat rozhodnutí, ke kterým se dospělo, a aplikovat zákony ustanovené tímto světovým zákonodárným orgánem a bude chránit organickou jednotu celého společenství národů. Světový tribunál bude soudně posuzovat a vynášet závazné a konečné rozsudky v naprosto všech sporech, které mohou vyvstat mezi různými prvky tvořícími tento univerzální systém. Bude vynalezen mechanismus celosvětové vzájemné komunikace, objímající celou planetu, osvobozený od národních překážek a omezení a pracující s udivující rychlostí a dokonalou pravidelností. Světová metropole bude fungovat jako nervové centrum světové civilizace, ohnisko, ke kterému budou směřovat sjednocující síly života a z něhož budou vyzařovat její energizující vlivy. Světový jazyk bude buď vynalezen nebo vytvořen z existujících jazyků a bude se mu vyučovat na školách všech federalizovaných národů jako pomocnému jazyku vedle jejich mateřštiny. Světové písmo, světová literatura, jednotný a univerzální systém měn, měr a vah zjednoduší a usnadní styk a porozumění mezi národy a rasami lidstva. V takové světové společnosti budou věda a náboženství, dvě nejmocnější síly v lidském životě, uvedeny do souladu, budou spolupracovat a harmonicky se rozvíjet. Tisk přestane být v takovém systému hanebně manipulován nezadatelnými zájmy, ať soukromými nebo veřejnými, bude dávat plný prostor vyjádření rozrůzněných názorů a přesvědčení lidstva a bude osvobozen od vlivu soupeřících vlád a národů. Ekonomické zdroje světa budou organizovány, jeho surovinové zdroje se budou odčerpávat a plně zpracovávat, trhy se budou koordinovat a rozvíjet a distribuce jeho produktů se bude spravedlivě regulovat.
Bude ukončeno národní soupeření, nenávist a intriky a rasovou nesnášenlivost a předsudky nahradí rasové přátelství, porozumění a spolupráce. Příčiny náboženských svárů budou trvale odstraněny, ekonomické překážky a omezení budou naprosto zrušeny a nadměrné rozdíly mezi třídami budou vyhlazeny. Velká chudoba na jedné straně a hrubé hromadění majetku na straně druhé zmizí. Nezměrná energie mrhaná a plýtvaná na války, ať hospodářské nebo politické, bude věnována takových cílům jako je rozšíření rozsahu lidských vynálezů a technického rozvoje, zvýšení produktivity lidstva, vymýcení nemocí, rozšíření vědeckého výzkumu, pozvednutí standardu tělesného zdraví, zbystření a vytříbení lidského mozku, zužitkování nevyužívaných a netušených zdrojů planety, prodloužení lidského života a podpora jakýchkoli dalších faktorů, které mohou stimulovat intelektuální, morální a duchovní život celého lidského rodu.
Světový federální systém vládnoucí celé Zemi a mající nezpochybnitelnou autoritu nad jejími nepředstavitelně nesmírnými zdroji, mísící a ztělesňující ideály Východu a Západu, osvobozený od prokletí války a jejího utrpení a předsevzatý využívat všech dostupných zdrojů energie na povrchu planety, systém, ve kterém je [ozbrojená] Síla služebnicí Spravedlnosti, jehož život udržuje všeobecné uznání jednoho Boha a jeho věrnost jednomu společnému Zjevení – takový je cíl, ke kterému lidstvo, popoháněné sjednocujícími silami života, směřuje.
„Jedna z největších událostí,“ potvrzuje ‘Abdu’l-Bahá, „která se má stát v Den projevu té nesrovnatelné Větve, je vztyčení Zástavy Boží mezi všemi národy. Tím se myslí, že všechny národy a příbuzenstva budou svolány do stínu tohoto Božího Praporu, který není ničím jiným než Větví samotného Pána, a stanou se jediným národem. Náboženský a sektářský antagonismus, nepřátelství ras a národů a rozpory mezi nimi zmizí. Všichni lidé přilnou k jednomu náboženství, budou mít jednu společnou víru, splynou do jedné rasy a stanou se jedním národem. Všichni budou obývat jednu společnou vlast, kterou je planeta sama.“ „Nyní, ve světě bytí,“ vysvětloval dále, „Ruka Boží moci položila pevné základy této nejvyšší štědrosti a tohoto podivuhodného daru. Cokoliv je skryto v nejzažším nitru tohoto svatého Cyklu, se postupně odhalí a projeví, protože dnešek není ničím jiným než začátkem jeho růstu a počátkem úsvitu jeho znamení. Dříve než skončí toto století a tento věk, bude jasné a zřejmé, jak podivuhodný byl tento jarní čas a jak nebeský byl tento dar.“
Neméně okouzlující je vidění Izajáše, největšího z hebrejských Proroků, když před dvaceti pěti stovkami let předpovídal osud, ke kterému musí lidstvo ve svém stádiu dospělosti dojít: „A On (Pán) bude soudit pronárody a on ztrestá národy mnohé, a oni překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože, národ nepozvedne meč proti národu, a nepoznají dále války… I vzejde proutek z rodu Jišajova a z jeho kořenů vyroste Větev… A zachvátí zemi svými slovy a dechem svých rtů usmrtí hříšné. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem a levhart s kůzletem odpočívat; a tele a lvíče a žírný dobytek budou pospolu… A kojenec si bude hrát nad děrou hada a dítě sáhne rukou do baziliškova doupěte. Nepoškodí, ani nebudou ničit celou mou svatou horu, protože země bude plná poznání Pána tak, jako vody pokrývají moře.“
Autor Apokalypsy, když předpovídal tisíciletou slávu, jíž vykoupené a jásavé lidstvo musí být svědkem, podobně dosvědčuje: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již vůbec nebylo. A já, Jan, jsem viděl od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, připravený jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem mohutný hlas z nebe, který pravil: ,Popatři, svatostánek Boží uprostřed lidí a Bůh bude s nimi přebývat a oni budou jeho lidem; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. A Bůh jim setře každou slzu z očí; a nebude více smrti, ani žalu, ani pláče, a nebude více ani bolesti - neboť co bylo, pominulo.‘“
Kdo může pochybovat, že takové dovršení – dozrání lidského rodu – musí následně signalizovat počátek takové světové civilizace, jakou oko smrtelníka nespatřilo či lidská mysl nedokázala pochopit? Kdo si může představit vznešený standard, kterého je takové civilizaci, až se rozvine, určeno dosáhnout? Kdo může změřit výšiny, do jakých se vznese lidská inteligence, osvobozená od svých pout? Kdo si umí představit sféry, které lidský duch, oživovaný linoucím se světlem Bahá’u’lláha, zářícím v hojnosti své slávy, objeví?
Lze snad najít nějaký vhodnější závěr tohoto tématu, než jsou tato Bahá’u’lláhova slova, napsaná v očekávání zlatého věku Jeho Víry – věku, v němž bude tvář země, od pólu k pólu, zrcadlit nevýslovnou nádheru Abhá Ráje? „Toto jest Den, kdy nelze vidět nic než nádheru Světla linoucí se z tváře tvého Pána, Milostivého, Nejštědřejšího. Vpravdě, mocí Své neodolatelné a vše si podmaňující svrchovanosti jsme nechali každé duši vyhasnout. Poté jsme jako projev Naší milosti k lidem povolali k životu nové stvoření. Já jsem, vpravdě, Nejštědřejší, Dávný z Dnů. Toto je Den, kdy nespatřený svět volá: ,Nezměrné je tvé požehnání, ó země, protože ses stala svému Bohu podnoží a byla jsi vyvolena za místo Jeho mocného trůnu!‘ Říše slávy pronesla: ,Kéž by můj život byl pro tebe obětován, protože Ten, který je Milovaným Milosrdného, na tobě mocí Svého jména, které bylo přislíbeno všem věcem, ať minulým či budoucím, ustanovil Svou svrchovanost.‘“
REJSTŘÍK
A
- Bahá’u’lláhova Deska ‘Abdu’l-Azízovi
- autentický text
- Bábovo postavení potvrzeno
- Bahá’u’lláhovo postavení potvrzeno
- Boží Plán
- citáty od Něho (viz Citáty)
- Deska Větve interpretována
- dosvědčuje Bahá’u’lláhovo Zjevení
- duchovní úděl amerických věřících
- Charta Světového řádu
- jedinečná funkce
- americkým věřícím
- prvnímu Domu spravedlnosti v Chicagu
- Jeho Desky vydané v Americe
- Jeho postavení
- Jeho postavení potvrzené Jím Samým
- Jeho postavení po dobu 1 000 let
- Jeho postavení služby
- Jeho postavení určené Bahá’u’lláhem
- Jeho postavení ve srovnání s Bahá’u’lláhem
- Jeho postavení ve srovnání s pozdějšími služebníky Víry
- Jeho tituly
- Architekt Světového řádu
- Nejmocnější Větev
- Stavitel
- Střed Bahá’u’lláhovy Smlouvy
- Tajemství Boha
- Vykladač
- Vysvětlovatel
- Jeho ústní prohlášení jsou často špatně interpretována
- modlitba za Něho zjevená Bahá’u’lláhem
- MuÊammad-‘Alí Mu odporoval
- návštěva Ameriky
- není návratem Krista
- není Projevem Božím
- odhaluje postavení věřících
- pojítko mezi obdobími Víry
- položil základní kámen Mašriqu’l-Adhkáru
- proroctví o opozici proti Víře
- proroctví o světové válce
- proroctví o útrapách lidstva
- příklad
- příslib vítězství Víry
- rozsudek Versailleského paktu
- síla uvolněná Jeho skonem
- smrt
- slavnost ve West Englewoodu
- snahy ustanovit Víru v Americe
- Strážcovství dávno předpovídané
- „Ten, kolem něhož krouží všechna jména“
- vyslal čtyři posly do Ameriky
- vysvětluje dědický princip Světového řádu
- založil správní instituce
- ‘Abdu’l-Baháova návštěva Ameriky
- americká federace
- čtyři poslové, které do ní ‘Abdu’l-Bahá vyslal
- její poslání
- její publikace
- její současné těžkosti
- ohrožována velkou katastrofou
- první zmínka o Víře v ní
- Správní řád ustanovený v ní
- Víra v ní ustanovená
- výzva k udržení duchovního prvenství
- výzva sekularismu
- ‘Abdu’l-Baháův Boží plán pro ně
- Desky pro ně
- duchovní prvenství
- hlavní budovatelé Bahá’í správy
- hmotné zdroje omezeny
- jejich poslání
- jejich zkoušky
- láska, kterou k nim měl ‘Abdu’l-Bahá
- legalizovaný Správní řád
- odvolání se ke Společnosti národů
- pomoc věřícím v Egyptě, Persii a Rusku
- průkopníci
- srovnatelnost s ranými mučedníky
- učitelé ve vzdálených zemích
- úspěchy
- výstavba Mašriqu’l-Adhkáru (viz Mašriqu’l-Adhkár)
- získali uznání od členky královské rodiny
- zřízení národních nadačních fondů
Americká vláda, schválila Správní řád
- její úředník obdržel slova od ‘Abdu’l-Baháa
Anglie – její vláda schválila Bahá’í instituce
Áqá Ján, Mírzá – Bahá’u’lláhův písař
B
- citáty od Něho (viz Citáty)
- dvojí postavení
- Jeho apoštolové
- Jeho hrobka
- Jeho charakteristika
- Jeho postavení
- Jeho tituly
Prvotní Bod
- Jeho Zjevení je jako slunce ve znamení Berana
- poslední přípravný Zjevovatel
- postavení dotvrzené ‘Abdu’l-Baháem
- postavení dotvrzené Bahá’u’lláhem
- postavení odhalené v Nabílově vyprávění („Dawn-Breakers“)
- potomek imámů
- prohlašuje nadřazenost Bahá’u’lláha
- Projev Boží
- Předchůdce Bahá’u’lláha
- předpovídal Bahá’u’lláhův Světový řád
- Qá’im
- splněná proroctví
- totožný v realitě s Bahá’u’lláhem
- umučení
- útoky proti Němu
- vede Strážce a Domy spravedlnosti
- vědění, které zjevil
Bagdád – Bahá’í se odvolávají ke Společnosti národu
Bahá’í principy (viz Bahá’u’lláhova Víra)
Bahá’í rady Východu – sociální jurisdikce
Bahá’í Společenství národů (viz Světový řád)
Bahá’í učení (viz také Bahá’u’lláhova Víra)
- Báb – Projev a Předchůdce (viz Báb)
- Bahá’u’lláh – Nejvyšší Projev (viz Bahá’u’lláh)
- Bůh – nepoznatelný
- dospělost lidstva (viz Lidstvo)
- jednota lidstva (viz Jednota lidstva)
- jednota Projevů (viz Projevy)
- jeho neporušenost udržovaná Správním řádem
- Mír – Největší mír, který má být ustanoven
- postoj k politice
- Projev není vtělením Boha
- přijetí islámského Zřízení
- věda a náboženství jsou v souladu
Bahá’í Věc (viz Bahá’u’lláhova Víra)
Bahá’í Víra (viz Bahá’u’lláhova Víra)
Bahá’í Zjevení (viz Bahá’u’lláhova Víra)
- Boží společenské uspořádání (viz Správní řád)
- citáty od Něho (viz Citáty)
- Deska královně Viktorii
- Deska německému císaři
- dosvědčuje Božství Krista
- dotvrzuje Božství Ježíše Krista
- charakteristiky
- jedinost s Bábem
vede Strážce a Domy spravedlnosti
vyžaduje viditelný Řád
- Jeho Dům v Bagdádu
- Jeho Kniha (viz též Kitáb-i-Aqdas)
- Jeho moc
- Jeho písař Mírzá Áqá Ján
- Jeho poslání
- Jeho proroctví
- Jeho Předchůdce (viz Báb)
- Jeho Spisy jsou systematizovány
- Jeho Světový řád (viz Světový řád)
- Jeho vedení
- Jeho volání
- Jeho zákony zjevené v Kitáb-i-Aqdas (viz Kitáb-i-Aqdas)
- Jeho zásada kolektivní bezpečnosti
- modlitba, kterou zjevil pro ‘Abdu’l-Baháa
- naplňuje proroctví o Velkém Cyklu
- Nejvyšší Projev Boží
- není totožný s Bohem
- odhalené postavení věřících
- Odchod
- oslovení Konstantinopole je srovnáváno s Kristovým oslovením Jeruzaléma
- poslední Boží Zjevovatel na dobu tisíc let
- potvrzuje Bábův prorocký úřad
- projevuje přídomky Boží
- první zmínka o Něm v Americe
- Smlouva (viz Smlouva)
- stanovuje ‘Abdu’l-Baháovo postavení
- Tituly
Jehova Starého zákona
Odvěká Krása
Otec
Požehnaná Krása
Slunce Pravdy
Utěšitel
Velké Oznámení
- ujišťuje o vítězství věřících
- ustanovil instituce Správního řádu
- utrpení nemající sobě rovna
- v Síjáh-Čálu v £eheránu
- vysvětlení Božství
- vysvětlení výrazu „On je Mnou“
- Zjevení nemající sobě rovna
- Zjevení potvrzeno ‘Abdu’l-Baháem
- zoroastrovské proroctví
- „Životodárce světa“
Bahá’u’lláhova Víra (viz též Bahá’u’lláhovo Zjevení)
američtí průkopníci Víry
aspekty správní a duchovní
čtyři desetiletí Víry v Americe
jednotná s Kristovou Vírou
její následovníci v porovnání se zmateným lidstvem
její pronásledovatelé porovnáni s pronásledovateli křesťanů
po celém světě pomocí amerických věřících
její velikost dotvrzená ‘Abdu’l-Baháem
chráněna Knihou Bahá’u’lláha (viz Kitáb-i-Aqdas)
mučedníci (viz Mučedníci)
naplňuje proroctví Písem
nástroj a strážce Největšího Míru
nástupnictví zajištěno (viz Správní řád)
nebezpečí provázející její růst
nemající sobě rovna
není konečným Zjevením
nepolitická a nestranická
nepřátelé (viz Nepřátelé Věci)
odhaluje účel všech náboženství
osvobozena od islámské nadvlády
ovlivnila islámskou Víru
Persie – její rodiště
pokyny nejsou zatím odhaleny
porovnání s církevními organizacemi
Božství všech Náboženství
jedinost všech Náboženství
jednota lidstva (viz Jednota lidstva)
odstranění předsudků
věda a náboženství v souladu
Zjevení postupné (viz Zjevení Boží)
Předchůdce Báb, Projev (viz Báb)
přizpůsobena schopnostem lidstva
síla Víry
její Mystický Zdroj
přeměnit lidstvo
správní instituce schváleny dvěma vládami
státní náboženství svrchované mocnosti
svědectví členky královského rodu
Světové centrum Víry
Tři Ústřední Postavy
ustanovuje pravomoc předchozích Zjevení
útoky proti ní
utrpení prorokováno
uznání Víry – důkazy
vítězství Víry
Vyhlášení (1863)
základna Světového řádu
získání svatyní
živoucí organismus
bezpečnost kolektivní, Bahá’u’lláhův princip
bezvěrectví – příčina světového úpadku
Boží odplata předpovězena (viz Pohroma)
antropomorfické pojetí nepřípustné
definován komunisty
panteistické pojetí nepřijatelné
Podstata je nepoznatelná, není vtělená
záměr
znám skrze Projevy
C
církevní instituce ve srovnání se Správním řádem
Amerika, duchovní poslání a postavení, kterého má dosáhnout
Amerika „raduj se – větší osvícení na Západ“
Amerika, role její
Boží Zjevení povstává na Východě
budoucí Projevy v Bahá’u’lláhově stínu
budoucí rozvoj Víry
Den Bahá’u’lláha, jeho velikost
Deska Americe: postavení ‘Abdu’l-Baháa
Deska severovýchodním státům Ameriky
Deska Větve, poznámka k ní
dospělost, její předpoklady
Dům spravedlnosti, světový – pravomoc rušit zákony
jednota lidstva
jednota: Sedm svící
jednota v různosti: „považte květiny v zahradě“
Kniha Bahá’u’lláha a Světový dům spravedlnosti, autorita jejich
„Mír, jejich rty prohlašují-„
naděje na duchovní vůdcovství Ameriky
„-občan světa“ (federalismus)
postavení Bába, Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa dosvědčeno
postavení Bába a Bahá’u’lláha potvrzeno
postavení pravého věřícího
právo prvorozenectví zastávají všechna Zřízení
proroctví o nadcházející válce
Smlouva Bahá’u’lláhova, její síla
Strážce a Dům spravedlnosti jsou pod vedením a ochranou Bába a Bahá’u’lláha
Strážce je Vykladač
Strážcovství – dlouho předjímané
Strážcovství, pravomoc a nástupnictví
Tajemství Boží civilizace“: „Pravá civilizace-“
varování o nastávajícím odporu proti Víře
Větev, její síla, po skonu
vítězství přislíbené Bahá’í věřícím (rytíři)
„vládcové světa - Největší Smlouva“
„Volání“ – účinek na stvoření
Vykladač, jeho postavení potvrzeno
vztah mezi Bábem a Bahá’u’lláhem vysvětlen
zoroastrovské proroctví týkající se tří Zřízení
Jeho podřízenost a obětování se vůli Bahá’u’lláha
„Jsem ten Prvotní Bod“
nadřazenost Bahá’u’lláhova Zjevení
předjímá Bahá’u’lláhův Světový řád
vznáší nárok na prorocký úřad
Bábovo Zřízení, krátké, úplné
Bahá’u’lláh projevuje přídomky Boží
Boží milost udělena dnes
Boží Zjevení podle lidské způsobilosti
„Brzy bude současný řád svinut…“
Budoucí Projevy, nepřijdou dříve než za 1 000 let
„Buďte spravedliví, vy národy světa-“
Bůh, znám skrze Projevy (Zrcadla)
„celá Země – ve stavu těhotenství“
civilizace, její selhání
Deska ‘Abdu’l-Baháovi: Jeho poslání a síla
Deska královně Viktorii, jednota
Deska křesťanstvu, útrapy Bahá’u’lláha
Deska německému císaři, varování, proroctví o pádu říše
Deska Sulðánu ‘Abdu’l-Azízovi
Deska Větve
Dům spravedlnosti, zákonodárná moc
hold Jeho Nejmilovanějšímu, Bábovi
jednota, jediná zajistí světový mír
Jednota Projevů (Zrcadel)
Jeho Panství na Západě
jmenování ‘Abdu’l-Baháa Vykladačem
Konstantinopol – slavnostní oslovení
lidstvo, možné úspěchy
Menší mír a Největší mír
modlitba: jednota Projevů a jejich pronásledovatelé
Náboženství, jeho síla
„Nechť se člověk nepyšní…“
nejednota, celosvětová: „Jak dlouho…?“
pohroma a odplata prorokovány
Poslové, po Sobě jdoucí
postavení Bába
postavení pravého věřícího
„Povstane-li kdokoli – učiní ho Bůh vítězným“
Proroci, jejich jednota, rozdílnosti
proroctví ohledně Země Tajemství – Adrianopoli
proroctví o pádu islámu
Qá’im, Jeho postavení
„rovnováha světa – narušena - novým Světovým řádem“
„stanovená hodina“
svědectví o Božím postavení Ježíše Krista
svědectví Projevů minulosti
„Svět je v porodních bolestech“
šíitský islám, úpadek jeho
„Ten, kolem něhož krouží všechna jména“
totožnost Bába a Bahá’u’lláha
„Vědění je dvacet sedm písmen…“
„Volej k Siónu, ó Karmel…“ (příslib věků naplněn)
Zjevení, jeho skryté síly
Zjevení, srovnáno s Bábovým
Zjevení, jeho velikost
„znaky hrozícího chaosu“
citáty z muslimské tradice: proroctví týkající se Bába, islámu, Koránu
- Boží
- budoucnost (viz Světový řád)
- epochální změny
- její možná zla
- pravá civilizace – ‘Abdu’l-Baháova slova
- proroctví, jež se jí týkají
- současný věk (viz Současný věk)
Cyklus – od Adama k Bahá’u’lláhovi
Č
členka královského rodu, její hold Víře
D
americkým věřícím
chicagskému Domu spravedlnosti
ohledně Domu spravedlnosti
ohledně postavení Bába a Bahá’u’lláha
královně Viktorii
německému císaři
tureckým ministrům
členové nejsou odpovědní voličům
chráněný a vedený
jednota – zaštítěná Strážcovstvím
Nejvyšší orgán Bahá’í Společenství národů
podmínky nutné pro ustanovení
poslušný Strážci
pravomoc posupného zákonodárství
pravomoc rušit zákony
Strážce, stálá hlava
E
ekonomické konference
ekonomická krize je univerzální
- duchovní prvenství
- její bezmocnost
- konflikt je nezbytný k ustanovení internacionalismu
- pád jejích monarchií a říší
- přibližující se kolaps
- snahy směrem ke Světovému řádu
- vyzvána sekularismem
F
finanční pomoc pracovníkům dočasná
příspěvky dobrovolné
ustanoveny ‘Abdu’l-Baháem
Francie (američtí učitelé v ní)
G
H
hinduismus a nacionalismus versus křesťanství
Ch
první Dům spravedlnosti
I
instituce Bahá’u’lláhovy Víry (viz Správní řád)
dojede ke katastrofě?
kroky k němu
závislý na Božím Vedení
nadvláda ukončena
proroctví předpovídají pád
rané dějiny
růst ve vzdálených zemích
správa a přikázání jsou specifičtější než ve křesťanství
správní řád není dostatečný
zákon o nástupnictví není výslovný
islám a nacionalismus versus křesťanství
J
Japonsko – američtí učitelé v něm
lidstva (viz Jednota lidstva)
národů (viz Národy)
Sedm svící jednoty
světa (viz Světový řád)
dosažitelná dnes
kroky k ní
organizovaná opozice vůči ní
„Všichni jste plody jednoho stromu…“
základna míru a bezpečnosti
jednota náboženství (viz Náboženství)
Kristovo oslovení
jeho dobytí
K
Kanada – její ‘Abdu’l-Baháova návštěva
citáty z něho
mimo chápání současnosti
předjímá Strážcovství
základna Bahá’í soudního dvora
zákony Bahá’u’lláha pro Světový řád
kolektivní bezpečnost – Bahá’u’lláhovy zásady
konference o odzbrojení a o ekonomice
- Bahá’u’lláhovo svědectví o Jeho Božství
- Duch Boží
- Jeho „návrat“
- Jeho pronásledovatelé jsou přirovnáváni k Bahá’u’lláhovým pronásledovatelům
- Jeho slova
- Jeho Víra (viz křesťanství)
- oslovení Jeruzaléma
- bráno v pochybnost sekularismem a nacionalismem
- Desky křesťanům
- jeho duch je oživen Bahá’u’lláhovým Duchem
- jeho neschopnost
- jeho rozklad – odráží poměry lidstva
- jeho schizma je nevyhnutelné
- jeho správní opatření nejsou dostatečná
- jeho záměr je zatemněn dogmaty
- kulty – jejich výskyt
- misie
- nemá žádné ustanovení ohledně nástupnictví
- odpor proti Bahá’u’lláhově Víře uspíší jeho pád
- pád jeho židovských pronásledovatelů
- první dvě století
- úpadek jeho institucí
- ustanoveno na Západě
- vzniklo na Východě
- zprávy o něm od misionářů
L
lék na světové neduhy (viz Současný věk)
blíží se k vrcholku katastrofy (viz Pohroma)
jednota (viz Jednota lidstva)
jeho cíl – světová jednota (viz Světový řád, cíl)
jeho dnešní adolescence
morální úpadek
nekonečné v rozmanitosti
potřebuje znovu prohlásit Pravdu
přeměněno Zjevením (viz Zjevení)
příchod dospělosti
přirovnáno ke květinám v zahradě
rodina, kmen, městský stát, národ
unaveno válkou
vyvíjející se
M
Dům uctívání
nezbytnost dokončení
obnáší oběti
požívá mezinárodní zájem
středisko Správy
symbol Bahá’í správy
Výkonný výbor
základní kámen položil ‘Abdu’l-Bahá
lék pro neduhy světa
ustanovený pomocí Bahá’u’lláhovova Božího společenského uspořádání
místní domy spravedlnosti (viz Domy spravedlnosti)
umožnili vznik Správního řádu
Víra Jeho
MuÊammad Šáh
Bábova Deska jemu
N
Nabíl: „Dawn-Breakers“, odhaluje Bábovo postavení
definováno Bahá’u’lláhem
definováno komunisty
jeho úpadek, příčina morální dekadence
světové (viz Bahá’u’lláhova Víra)
v souladu s vědou
základní zásada
životně důležité pro světový řád
Božská svým původem
evoluční fáze v rámci jednoho náboženství
jednota Proroků (viz Projevy)
jejich jednota
jejich rozdílnosti
podobnost jejich dějin a ustanovení
zpochybněna nacionalismem a sekularismem
autonomie nezbytná
jeho hrozba
národní domy spravedlnosti (viz Domy spravedlnosti)
Národní duchovní rada „Sekundární dům spravedlnosti“
národy, jejich jednota (viz též Internacionalismus)
nástupnictví, nebylo minulými Projevy jednoznačně ustanoveno
Německo (američtí učitelé v něm)
Boží pomsta vůči nim (viz Pohroma)
jejich pád v Persii a Turecku
jejich spisy
pomáhá prostřednictvím publicity
uvnitř Víry
Vatralsky, Wilson, Jessup, Richardson
O
„On je Mnou“ vysvětleno Shoghi Effendim
P
první Národní duchovní rada
připravují se na stavbu třetího Mašriqu’l-Adhkáru
- Boží odplata
- celosvětová
- předpovídaná
- připraví lidstvo na Světový řád
pokyny Bahá’u’lláha – nebyly všechny předány Západu
principy Víry (viz Bahá’u’lláhova Víra)
jejich božství vysvětleno
každý má Knihu
„obdařeni stálostí“
poslání jejich
pronásledování jejich
připravovali lidstvo na Den Boží
přirovnáni ke slunci
Slunce Pravdy
zastávali právo prvorozenectví
o Apokalypse
o Bábovi
o Bahá’u’lláhovi
o islámu
o Světovém řádu
ze zoroastrijské tradice
dohled nad nimi
literatura ve 25 jazycích
literatura ve vzdálených zemích
Výbor pro ně
Q
Qádžárovská dynastie, její pád
Rakousko-uherská monarchie – její pád
rozmanitost – jednota v rozmanitosti
ustanoveny ‘Abdu’l-Baháem
jejich poslání
Bahá’í v něm
komunismus, celosvětová kampaň
Ř
její kulty
její pád
její raní křesťané
S
Sdružení pro Bahá’í chrám (Bahá’í Temple Unity)
Slunce Pravdy, srovnáváno se sluncem
- její síla
- Kniha Smlouvy
- stanovuje ‘Abdu’l-Baháovo postavení
- Střed Smlouvy
blahobyt, dočasný
duchovní kapacita
„generace polovičního světla“
chaos a zmatek (viz též Pohroma)
jeho příčiny
lék na něj
instituce, jejich důležitost
jeho charakteristika
jeho rozklad před obnovou
snahy o kolektivní bezpečnost
utrpení porovnáno s kolapsem Římské říše
‘Abdu’l-Baháova návštěva v nich
americké (viz Amerika)
evropské (viz Evropa)
jednala o odvolání podaném Bahá’í věřícími
může zahynout ve světové katastrofě
postrádá univerzálnost
snahy směřují k jednotě národů
účelem je kolektivní bezpečnost
spravedlnost, Domy (viz Domy spravedlnosti)
- Bahá’í fond zřízený ‘Abdu’l-Baháem
- Boží program Bahá’u’lláha
- Boží program stručně shrnut
- Boží společenské uspořádání
- cíl Světového řádu (viz Světový řád)
- Domy spravedlnosti (viz Domy spravedlnosti)
- důkazy jeho životaschopnosti
- Instituce
Bahá’í fond
Bahá’í publikace
Bahá’í rady
jedinečné postavení ’Abdu’l-Baháa
jejich principy zjevili Bahá’u’lláh a ‘Abdu’l-Bahá
zajištěno nástupnictví
- jejich účel
- jejich vznik umožnili mučedníci
- jejich zavedení ve čtyřiceti zemích
- Kitáb-i-Aqdas – zdroj zákonů (viz Kitáb-i-Aqdas)
- Mašriqu’l-Adhkár (viz Mašriqu’l-Adhkár)
- materiální zdroje
- nebezpečení přílišného zdůrazňování
- nejsou výslovně aristokratické, autokratické, demokratické, monarchické
- prohlášeny a ustanoveny ‘Abdu’l-Baháovou Poslední vůlí
- srovnání s politickými institucemi
- „Stanovená hodina“
- Strážcovství (viz Strážcovství)
- udržuje neporušenost Bahá’í učení
- ustanovení v Americe (viz Amerika)
- ustanoveny Bahá’u’lláhem
- útoky proti němu prorokovány
- volby a metoda ustanoveny ‘Abdu’l-Baháem
- Výbory a konventy
- Vyhlášení práv a povinností
- Vykladač jmenovaný Bahá’u’lláhem
- základna Bahá’u’lláhova Světového řádu (viz Světový řád)
- základní
- založeny ‘Abdu’l-Baháem
- záruka proti schizmatu
Stálý mandátní výbor Společnosti národů, jeho rezoluce
jeho postavení vysvětleno
chráněn a veden Bábem a Bahá’u’lláhem
Shoghi Effendi zdůrazňuje základní Pravdy Víry
ve své podstatě je lidský
doplňuje pravomoci Domu spravedlnosti
jeho funkce
jeho pravomoc
nástupnictví – zákon o něm
postoj věřících k němu
předpovídané ‘Abdu’l-Baháem
předpovídané v Kitáb-i-Aqdas
stálá hlava Domu spravedlnosti
Sulðán Turecka, arcinepřítel Věci
světová jednota – aktivita, experiment nepřímého učení
světová jednota (viz Světový řád, cíl)
světová válka, předpovídaná ‘Abdu’l-Baháem
světové Společenství národů (viz též Světový řád)
svět přirovnaný k lidskému tělu
Američané, jeho hlavní budovatelé
Archa spasení
Boží společenské uspořádání Bahá’u’lláha
cíl jeho, světová jednota
dědičný princip nezbytný
charta vyvinutá ‘Abdu’l-Baháem
instituce ustanoveny ‘Abdu’l-Baháem
jeho evoluce
jeho principy
jeho účinek na svět
jeho zrod
Kitáb-i-Aqdas, zdroj jeho zákonů (viz Kitáb-i-Aqdas)
nutně vyvolává pád bezmocných křesťanských institucí
perzekucím odolá
pohroma, která předchází jeho zřízení (viz Pohroma)
proroctví jej předpovídající
předjímaný Bábem
schizma nemožné
Správní řád, jeho základna
Světové Společenství národů
záměr Správního řádu
zjevený Bahá’u’lláhem
Š
£abarsí, její hrdinové
trpělivost projevovaná Bábí věřícími
hnutí Mladých Turků
jeho pád
jeho vládci trýznili Báhá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa
vnitřní křeče
výzva sekularismu
zrušilo církevní soudní dvory
ztráta Svaté země
U
učitelé, američtí ve vzdálených zemích
upomínková slavnost ve West Englewoodu
V
kdy je ospravedlněna
věda a náboženství jsou v souladu
Velká Británie – američtí učitelé v ní
Věřící (viz též Američtí věřící)
- čas od času očištěni
- egyptští věřící
- charakteristiky
- jejich jednota zabezpečena Správním řádem
- jejich odpovědnost
- jejich poslání
- jejich postavení
- jejich povinnosti
studovat Bahá’u’lláhova slova
znát rozdíl mezi Bahá’í Vírou a církevními organizacemi
- jejich rozmanitost
- jejich sebeobětování
- jejich úspěchy
- jsou posilováni Bahá’u’lláhovou mocí
- jsou přeměněni Bahá’u’lláhovým Duchem
- nebezpečení špatného výkladu ‘Abdu’l-Baháova postavení
- některé Desky nebyly západním věřícím poskytnuty
- nezapojování se do politiky
- perští věřící
- postavení raných věřících
- postoj k nacionalismu
- pozemský prospěch je pomíjivý
- prorokováno utrpení
- společenský styk, nikoli formální přijetí členství
- Společenství Největšího Jména
Víra Ježíše Krista (viz křesťanství)
vládci, Bahá’u’lláhovy epištoly pro ně
jejich pravomoc
jejich rozličné podoby
volby – jejich metoda ustanovena ‘Abdu’l-Baháem
citáty z ní
dosvědčuje prorocký úřad Bába
dosvědčuje prorocký úřad Bahá’u’lláha
pojítko spojující Věky Víry
potomek Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa
potvrzuje pravomoci Domů spravedlnosti
ustanovuje jednotu Víry
ustanovuje Správní řád
zavádí Strážcovství
doplňují se
dvojí klenotnice Bahá’í institucí
jsou v souladu s ostatními spisy Bahá’u’lláha a ‘Abdu’l-Baháa
účel a metoda jsou totožné
Z
Zjevení Bábovo, jako slunce ve znamení Berana
Zjevení Bahá’u’lláhovo (viz též Bahá’u’lláhova Víra)
jako slunce ve znamení Lva
jednota se Zjeveními minulosti
není konečným Zjevením
srovnáváno s Bábovým
srovnáváno s předchozími Zjeveními
vyvrcholení všech minulých Zjevení
Bahá’u’lláhovo skončí za 1 000 let
je ho dnes třeba
podle kapacity lidstva
přeměňuje lidstvo
přirovnáno ke slunci
Zlatý Věk (viz Věky Víry)
dosvědčuje Bábí Zřízení
dosvědčuje Bahá’u’lláhovu moc
MuÊammadovo (viz MuÊammad)
Ž
život, duchovní, posílen Pravdami Víry
Shoghi Effendi
Bahá’u’lláhův Světový řád
Z anglického originálu The World Order of Bahá’u’lláh. Selected Letters, vydaného Bahá’í Publishing Trust, Wilmette, USA, 1991,
První vydání v roce 1938 vyšlo ve Spojených státech amerických.
© The National Spiritual Assembly of the Bahá’ís of the United States, 1938, 1955, 1974, 1991.
© Bahá’í nakladatelství, spol. s r. o. 2005
ISBN 80-85478-24-2
Shoghi Effendi: Bahá’u’lláhův Světový řád. Vybrané dopisy.
Soubor sedmi dopisů napsaných ve letech 1929 až 1936 tehdejší hlavou světového Bahá’í společenství. Dopisy nadčasově osvětlují charakteristické rysy hluboké duchovní krize, kterou lidstvo ve 20. století procházelo, a mistrně definují hlavní zásady nového světového řádu, jehož základy nyní budují Bahá’í věřící po celém světě a jenž má být modelem efektivního a mírového řešení této krize.
[1] V příspěvku dr. Henryho H. Jessupa na Parlamentu náboženství na Kolumbovské výstavě v Chicagu roku 1893. (Poznámka redakce).